Embedded Files
24. srpna 2019
Můj syndrom N trval 13 dnů. Už můžu zase psát. Not bad, abych tak řekla, to teď hodně používám, když se pozitivními průpovídkami snažím samu sebe přesvědčit, že je to tu vlastně fajn. Dneska mi zase už ani nevadí, že jsme další víkend zavřený doma a nemůžem ani na balkon. Venku je 70% vlhost vzduchu. Víte co to znamená? Že váš pot se nemůže odpařovat. Hoví si na vašem povrchu těla, stéká po něm, a když se ho dotkne paprsek slunce (ano, je tady HODNĚ paprsků slunce), přivede ho k varu. Na vašem těle.
U Matěje se Syndrom N projevil třídenní horečkou, zrovna když sem se chtěla obětovat a vzít ho k doktorovi, se zázračně uzdravil, asi viděl tu hrůzu v mých očích a zželelo se mu mě. A s horečkou začaly ty hysterický ataky, ty se pořád zhoršujou. Nechce jít spát, a pak nechce vstávat, nechce jít ven, a pak nechce jít domů, nechce jíst, a pak nechce přestat, nechce do vany, a pak z ní nechce ven. Nechce k chůvě a pak nechce domů. Ve středu to bylo nejhorší, NIKDY v životě sem se tak strašně nestyděla, jako když se náš chlapeček vzpříčil ve výtahu, vřískal skoro do bezvědomí, v jedný ruce sem balancovala s kolem a druhou volnou rukou sem ho z toho výtahu nemohla zaboha dostat a ty lidi čekající, až ten výtah milostivě uvolníme... ty lidi... To bylo vážně strašný. A ta tříhodinová cesta domů pak, ta byla možná ještě strašnější, ale možná byl nejstrašnější zbytek toho odpoledne, kdy sem nakonec musela zavolat Honzovi, ať de domů, protože s tím spratkem malým se nedá vyjít ven, nedá se dělat vůbec nic.
Honza se ze Syndromu N ještě nedostal. To je v pohodě, že jsme tu přece jen a jen kvůli němu, tak vůbec nevadí, že ho to tu sere.
Ještě musím do análů zaznamenat, že se naše skromná česká skupinka v Rehovotu rozrostla o nového člena, z nějakého důvodu se tu rozhodla svou postdockou kariéru rozvíjet Jarka. O její přitomnost jsme se tak trochu zasloužili my, a to tím, že jsme jí nedali přečíst můj deníček.
To kolo, ze kterýho mě během tý tříhodinový cesty dvakrát shodil, nám mělo zpříjemnit cesty k chůvě a ulehčit mi život, neboť redukuje můj polední pobyt na přímém slunci ze 40 minut na 14. Blbý je, že s hysterickým 15kilovým balíkem v sedačce se nedá používat, tak uvidíme, jak to s našima jízdama dopadne.
Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Nebo se máme smířit s tím, že tohle je jeho povaha, takže už bude vzteklej napořád? Proč my?
Ach a další pamfletek bude, až Honza slavnostně pošle ten svůj na květen avizovaný članek..... (řada významných teček). S tím souvisí ještě jedna věc, ohledně naší budoucnosti. Rozhodla jsem se, že od ledna už neprodloužím svá pracovní víza, skončím v práci a budu doma s Matějem, vzdali jsme hledání náhrady za těhotnou chůvu, protože na ty 3 měsíce to stejně nemá cenu.
Na druhou stranu je kvůli tomu Jarka totálně nepřipravená na život tady, takže jí zaskočil hodinový pohovor na letišti, že vedro tu má jinou dimenzi než jakou dosud znala, že v neděli se pracuje, a že musela šestkrát do banky, než jí zřídili účet. Hodně štětí, Jarko, to je teprve začátek.Hned jsme zapili novou Matějovu nevěstu, v Praze se mezitím narodila Eliška! Mazal Tov!
Ano, tři měsíce. V březnu totiž odjedu domů...minimálně s Matějem... Takže...tadá...včera jsem NAPOSLEDY zasadila nový kytky na balkon.
A na jaře už nezaseju.
10. září 2019
Tak jo, chtěla sem demonstrativně počkat s novým pamfletem, až se pošle ten článek, ale nastal čas si připustit, že to letos už nebude, a zážitky nepočkají, tak co mi zbývá, musím to všechno sepsat, jinak mi praskne hlava.
Ne, článek letos poslaný nebude, ale vypadá to, že rok 5780 nám bude příznivěji nakloněn, tak snad. Snad to dopíšou, mě někdy už dochází naděje.
I v těchto časech bezbřehého čekání na Godota se snažím o pozitivní přístup. Výhoda našeho nekonečného pobytu tady je, že jsme přímými svědky dynamických změn, kterými Izrael prochází.
Tak například takový Rehovot- nové budovy tu vznikají doslova každý den, jedna dokonce 50 metrů od našeho baráku. Podle toho, že základy se stavěly rok, to bude, zdá se, mrakodrap.
Z balkonu můžeme pohodlně sledovat ten fascinující proces vzniku nové stavby. Je to vzrušující. A věděli jste, že když stavíte barák hned vedle frekventované silnice v centru města, musíte tu silnici uzavřít pokaždé, když chcete na stavbu navézt nový materiál, nebo třeba něco vybetonovat? A věděli jste, že uzavření jediného tahu přes město je levnější v noci? A že na mrakodrap je potřeba fakt HODNĚ materiálu? Každé dva týdny, v neděli, můžeme pohodlně z balkonu sledovat, jak navážejí materiál, a plno se toho o stavbách přiučit, v noci, až do rána, protože spát se u toho dop*dele fakt nedá.
Dobře, postěžovala jsem si na to, co mě doopravdy trápí. To, že se okolní země nemůžou zrovna dohodnout, jestli zničí Izrael ze severu nebo z jihu, se ve světle stavění mrakodrapu jeví jako zcela nepodstatný spor. Izrael soustředí všechny své vojenské síly tu u Gazy, tu u hranic se Sýrií, myslím že z toho ježdění sem a tam se vojákům už musí motat hlava. Ale my jsme v klidu, v centrálním disktriktu je klid. Až teda na tu raketu co včera z Gazy poslali Netanyauhovi nad hlavu při jeho předvolebním mítinku, tomu se už musím smát. Někdo by třeba brečel, protože tu raketu jsme slyšeli až u nás doma, ale kde jinde se po politicích hází místo rajčat a vajíček rakety? Kde jinde tohle zažijeme?
Ale vlastně důvod, proč jsem se rozhodla s pamfletem již déle neotálet je, že mě minulý týden úplně dojal Mates, když na mě sám od sebe začal mluvit anglicky. Bylo to poprvé, co jsem ho angličtinu slyšela používat, tak je to důležitý video. Taky doufám, že se jednou budeme smát tomu, jak příšerně mluvil.. jednou..snad.
A proč v češtině prská? Hele já prostě nevim no.
Jinak Matěje už naštěstí přešly ty záchvaty vzteku, už je to zase normální dítě a od tý doby, co mu do kaše přidáváme chia semínka, už nekaká šest hodin a nebrečí u toho. Sláva.
A ještě fotky z výletu do Ramly, kde mají venkovní muzum velkých aut a bagrů. Překvapivě chyběly tanky. Matěj i Honza byli v sedmém nebi.
1. října 2019
Nemám o čem psát, protože Honzův článek stále neexistuje, léto pořád v plném proudu, válčí se jenom na titulkách novin, Matesovi pořád rozumí jenom rodiče.
Protože nemám o čem psát, přepisuju aspoň staré pamflety za účelem vydání fotoknihy. Takže pokud má někdo zájem o literární skvost našich zážitků plný fotografií a vtipných postřehů, můžete si ho u mě objednat. Vypadá to, že vyjdou dva díly, protože jsem asi grafoman nebo co, a cena by snad neměla přesáhnout 4.500kč, tak neváhejte.
Díky tomu nekonečnému přepisování historie si aspoň můžu připomenout, jak jsme se tu sžívali se zemí zaslíbenou, a jak strašný to tu pro mě bylo bez práce a bez lidí. Nyní se má historie příležitost opakovat, protože kvůli byrokratickému kolotoči, který nejde zastavit, už dva týdny přemýšlí právníci mého domovského ústavu v Praze, jestli je košer, abych tu pracovala i nadále, nebo jestli mi to zakážou. Co dělá právní oddělení takového biologického ústavu mě hrozně zajímalo od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že takové oddělení existuje (od letošního léta). Tak teď už to vím, obvolávají Izrael a hrozně přemýšlejí.
Z nekonečné nudy a čekání na rozhodnutí cizích lidí o mym životě nás aspoň na pár dnů vytrhli Matějovi prarodiče. Kromě míst, kde už jsme byli 2-3x (zde Mates prodírající se trhy v Akko před rokem a půl a dnes):
a moře, který je konečně natolik studený, že se v něm neopaříte, jsme je vzali ještě na jedno pro nás nový místo, samozřejmě vykopávky. Neni tu jméno toho místa, protože si ho nepamatuju a Honza tu teď neni, pak to dopíšu.
Nezbývá než dodat Šťastný nový rok 5780. Shana Tova.
8. října 2019
Ne, nebude to o tom, jak jsem se smířila s tím, že článek ještě není poslaný. Den Smíření je Yom Kippur.
Yom Kippur je hned po Pesahu (ten svátek bez chleba) nejspeciálnějším svátkem v Izraeli, tak o něm musím napsat už potřetí.
Když se kolegové bavili v práci o tom, kdo ho bude "slavit", a kdo ne, používali slovo "fast" což sem jako nejpovolanější lingvista široko daleko přiřadila ke slovu "festival" a představovala si divokou párty. Jenom mě zajímalo, kde jako budou pařit, když je VŠECHNO zavřený. Zavřený je i vzdušný prostor nad Izraelem, ale to je zase z jiného soudku.
Tak kdyby vás napadlo podívat se do slovníku, což já jsem konečně po třech letech taky udělala, protože přání "easy fasting" mi už vážně přišlo podezřelý, zjistili byste, že fast znamená půst. Takže oni nepijou ani vodu. Budiž toto moje největší prozření.
Nicméně by to vysvětlovalo, i proč jsem včera zase nemohla sehnat v obchodě žádný jídlo, přestože den před svátky bývá jistota, že se něco koupit výjimečně podaří. Oni jídlo nepotřebujou, že jo, tak proč by ho měli v obchodech.
S tímhle vysvětlením, který je asi pravda, přišla Jarka. Jarka je vůbec neobyčejně bystrá, co se poznatků o životě tady týče, přestože přijela teprve před dvěma měsíci.
Například má teorii, že maso tady neobvykle často smrdí proto, že jsou kuřata krmena smradlavým jídlem. Jako už jenom kvůli týhle teorii o smradlavym zrní jsem tenhle pamflet prostě musela napsat, i když se teď pamfletama snažím neplýtvat, protože čím víc pamfletů, tím víc práce s jejich přepisováním do knihy.
Když už jsem u tý knihy, tak já minule myslela jako vtip, že jí budu zájemcům distribuovat za 4,5k, ale hodně lidí ten můj vtip nepochopilo, to se mi ostatně stává dost často, a o tu knihu se přihlásilo. Tak jsem dala hlavy dohromady s různýma it odborníkama a nakonec se nám podařilo vymyslet v způsob, jak tu knihu v malonákladu vyrobit za cca 1/10 ceny.
Ještě k tomu Yom Kippuru- zase musím připomenout, že celou noc běhají lidi po městě v bílým oblečení a po silnicích nejezdí auta, takže po nich jezdí cyklisti, a to je tady úplně nejvíc divný. Pár hodin před svátkem se najednou všude začaly objevovat kola, a já myslím, že všichni ti lidi je mají opravdu jen a jen kvůli tomu jednomu dni. Protože Izraelec na kole, to je v podstatě oxymorón.
Teď ale konečně od hloupostí přejdu ke dvěma nejdůležitějším událostem uplynulých dní. Zaprvé: pršelo. Jako ne úplně u nás, ale viděli sme to na obzoru z balkonu. Úplně hotoví z toho byli úplně všichni. Vyšly o tom články v novinách já napsala báseň (ta je dole aby vynikla).
A druhá událost neméně důležitá: zbavili jsme Matesa Beby!!! Konečně!! Sice už jí pil tak zředěnou, že obsahovala víc vody než Beby, ale pořád byl zvyklej na tu hroznou flašku, a on ty svý zvyky potřebuje.
Jarka si kvůli tomu objednala holinky. Jak říkám, je tu nová.
Protože to znamená, že léto je u konce. Tak jasně, nepíšu že skončilo. 32 je pořád. Ale ten pocit! Ten pocit!
Před rokem sotva dosáhl špičkama z motorky na zem a teď...
Tak sme koupili společně hrneček a on si z něj vypije trochu mlíka před spaním. Znamená to v podstatě konec jeho dětství. Je to velkej kluk. Ještě když navíc už nebrečí na záchodě, to od doby, kdy každý den snídá chia semínka, to je úplnej zázrak.
Když hrom je hrom
A ne raketa,
Když louže už není jen maketa
A kanalizace vodou přetéká,
Pak víš,
Že léto v poušti je pryč.
Že slunce zesláblo,
A koho by to kdy ještě napadlo,
Že můžeš zase začít žít.
21. října 2019
- Uf vůbec nevim, proč sem nazvala tenhle příspěvek domečky. Dlouho už jsem nic nepsala, tak jsem asi vyšla ze cviku ve vymýšlení trefných nadpisů a vtipných glos.- Konec úvodu.
Konečně končí téměř měsíční maraton svátků, polosvátků a nesvátků. Rosh Hashana následoval Yom Kippur, ten následoval Sukkot a vše uzavřela Simchat Tora. Totálně jsme se v tom neorientovali, ale přežili jsme. Díky svátkům jsem měla docela čas zapracovat na tištěný podobě deníčku, už v podstatě finišuju, už stačí jenom odjet, a tím napsat poslední kapitolu našeho inspirativního života tady.
Kniha samozřejmě bude obsahovat všechny fotografie, překlepy, odkazy na videa (formou QR kódů), prostě bude to perfektní. Pokud o ní ještě nekdo další budete mít zájem, dejte mi prosím nezávazně vědět, rozhoduju se, kolik výtisků nechám vyrobit.
Zázrak jsou taky puzzle. Úžasnej vynález. Mates si s nima třeba někdy i pár minut vystačí úplně sám, je to teď jeho nejoblíbenější hračka. A moje taky.
Báseň:
Ó DEŠTI V POUŠTI
A zázrak je taky to, že právníci v Praze se po třech týdnech slavnostně rozhodli, že tu můžu pracovat. A že se tudíž nemusíme stěhovat. Zázrak. Prostě zázrak.
Kromě přehršle svátků (ke kterým mám i nějakou obrazovou dokumentaci, ale to asi až příště) byly naše týdny také plné turbulencí, které vyjímečně nezpůsobily války, i když vše kolem nás se hroutí jako domečky z karet a je nám z toho smutno, ale otřásal se v základech náš zaběhaný životní rytmus, díky kterému tu můžeme existovat.
Nejdřív jsme chtěli přepsat zodpovědnost za bydlení v našem super bytě, odkud se rozhodně nemáme v plánu hýbat, na Honzu, protože jak všichni víte, já se v práci rozhodla skončit, když od ledna nemáme chůvu, když ona nějak omylem otěhotněla. Z Weizmannu nám odpověděli, že to přepsat nejde, a že až skončím v práci, máme se vystěhovat. Krom toho, že to znamená, že jsem důležitější osoba než Honza, což jsme ostatně všichni tušili, to taky znamená, že nesmím skončit v práci. Takže 3 dny poté, co jsem v práci všem řekla, že v lednu končím, jsem zase všem šla říct, že nekončím. Náhodou měli radost.
Pak byla ta poměrně trapná epizodka, kdy jsem 3 týdny čekala, až mi právníci v Praze potvrdí, že když tu něco vynaleznu, může to patřit Weizmanu. Když se tohle zdárně vyřešilo, přišla podpásovka největší- maminka dvojčat, Matějových nejoblíbenějších spolužaček ze školky (ostatně Ella je pro něj synonymum pro školku), dvojčata ze školky od listopadu odhlásila.
Další důsledek odchodu holek je, že chůva si v 7. měsíci těhotenství musela najit vedlejšák. Bojím se jí zeptat o co jde, když se jí to vážně vyplatí, jenom doufám, že jí přitom nechytí a nezavřou do vězení. A já mám znovu co v laborce vysvětlovat, protože si musím úplně přeorat pracovní hodiny.
Tak teď čekáme, co se na nás přivalí dalšího, abysme zas měli co řešit a nenudili se. Co už asi nemusíme řešit, je naše hypotéka, za kterou jsme chtěli Matějovi v Praze nebo Dolních Břežanech koupit pokojíček. Nikdo nám jí totiž nejspíš nedá, protože Honzův plat tady se jmenuje stipendium. Tak si na to vy, co plánujete sou rodinu taky odtáhnout někam dopr*ele, dejte pozor. No, o starost míň, že jo.
Jinak až až vám zas NĚKDO bude tvrdit, že je tady vedro v podstatě jen v červenci a srpnu, ukažte mu tenhle obrázek.
Tohle je mi vážně líto, protože Matěj tímto přichází o jediné kamarády, které tu má, a především jim rozumí.
Reálně totiž hrozilo, že od ledna bude muset být se svými dětmi několik týdnů doma, a tu hrozivou představu zkrátka neustála. Tak dvojčata přehlásila do normální školky, kde je na jednu učitelku devět dětí, a hlavní výhoda- za stejnou cenu funguje šestkrát týdně, takže se svými dětmi už nemusí trávit v podstatě žádný čas, to jí přeju. Ještě je na místě zmínit, že maminka dvojčat si hledá už rok a půl práci, takže stejně nemá co dělat.
Je konec ŘÍJNA, Honzo! My si samozřejmě vážíme každého TAKHLE teplého dne, protože víme, že se počasí může doslova každým dnem úplně zlomit, nastanou sychravé dny plné tmy a zimy a my ještě budeme rádi vzpomínat, jak jsme se měli dobře, od května do listopadu, během nekonečného léta.. Díky za to, že to trvá zase tak debilně dlouho.
Protože za chvíli čeká dědu podzimní návštěva Izraele, přikládám aktuální Matějův slovník, aby se spolu ti dva nějak domluvili. Honzu rozčiluje, že říká nespisovně "Bílý" nebo "Mokrý". Jako mě osobně teda trošku víc trápí tohle:
Tanka - černá
Takata - červená
Gliglila - oranžová
Pongof - pomoc
Dédn - dolů
Up - nahoru
Takata - kočárek
Haf, mňau - pes a kočka
Pám! - já sám!
Čí - číst/ kniha
Fofofor - semafor
Aba- chleba
Paty - Matěj
Aapi - puzzle
Oblo tanka - obloha je černá
---- velký téma jsou výtahy----
Nul aba - v nultém patře vystupujeme, když jedeme koupit chleba
Či bombů - ve čtvrtém patře vystupujeme, když jedeme domů
Min edna baf - v mínus prvním patře vystupujeme, když jdeme do kampusu hrát na schovku
Drobné logopedické nešvary jako kojeje - koleje, ňeněná- zelená, ufo- ucho, apod. ve slovníku neuvádím, protože správně neříká vůbec nic, čili by se mi to sem nevešlo.
Taky jsou velký téma písmenka, poznává už v podstatě všechny, jen W už pro něj bude asi navždy obrácené M. Ale prosímvás, my ho to nenutíme se učit číst, jeho to prostě baví. Nemůžu za to, že umí písmenka a neumí mluvit, tak se zase posaďte a nerozčilujte se.
Jasně, dělá pokroky. Ale nejrychejš se vyvíjí ve skládání puzzlí, včera složil sám 48 dílků.
28. října 2019
Tak dlouho se to odkládalo, až mi došel všechen humor a nezmůžu se na nic jinýho, než na prosté HURÁ. Článek je venku.
Pro ty, co neví jak to ve vědě chodí a myslí si, že balíme a jedeme domů- teď bude následovat asi tak několik týdnů až měsíců čekání na připomínky reviewrů a potom měsíce až roky přepracovávání článku podle připomínek reviewrů. Tak to chodí, tak to je.
Ale nejdůležitější je, že Honza dokázal vytvořit článek na myších za pouhého 2,5 roku v Izraeli, kde začátky byly tak těžké. Celý život je tu těžký, a já jsem na něj pyšná. Ať to nakonec skončí kdekoliv, nemusí to být zrovna VĚDA. Teď už vážně nezbývá než popřát hodně štěstí.
Sme to včera rovnou zapili s českou buňkou #2. Honza chybí, protože právě mačká tlačítko submit.
Další týden už to tam vypadalo takhle, dveře bohužel nešly otevřít, tak naše vytříděné odpadky Honza hodil..někam.
A přeci si neodpustím jednu kulturní odpadkovou vsuvku.
Takhle se u nás v baráku třídí odpad:
A takhle tato hromádka vypadá na chodníku. Už tři dny. Teda trošku se zmenšuje, protože některý slabší kusy už vítr rozfoukal po městě, tak možná, že za pár týdnů hromádka sama zmizí. My samozřejmě způsobně počkáme a po dobu samovolného mizení hromádky nebudeme produkovat žádný odpad. Akorát se přes to blbě jezdí s kočárkem.
Jo a o víkendu jedeme s Weizmannem na trip, tentokrát padla volba na Casareu, tak my se tam moc rádi podíváme.
POČTVRTÝ.
Situace je fakt zoufalá.
1. listopadu 2019
Po 2,5 letech v Zemi zas. jsem se dneska konečně naučila právě TU větu v hebrejštině, která je esenciální pro přežití kdekoliv.
Ani lo medaber ivrit. Nerozumim hebrejsky.
Tu větu potřebuju čím dál častěji na dětských hřištích, kde stále častěji vznikají konfliktní situace. Nějaké dítko si třeba přijde postěžovat, že jestli jsem jako matka toho kluka (= Mates), co se zasekl v tobogánu (= Mates se bojí ho sjet), tak ať mu du laskavě říct, že tam překáží (= Mates ostatním dětem nerozumí), a ať ten blbej tobogán okamžitě uvolníme. Tohle mi zrovna přeložila maminka dvojčat ze školky, a nebýt jí, tak by nejspíš uvnitř tobogánu propukla válka, protože já jsem tomu spratkovi malýmu oprsklýmu izraelskýmu samozřejmě nerozuměla ani slůvko.
Teď všem těmhle... dětem můžu vysvětlit, že jim nerozumíme.
Tu větu mě paradoxně naučila Jarka, která je tu o 2 roky a 3 měsíce kratší dobu než já, protože se omylem včera zapsala na kurz hebrejštiny level středně pokročilí, a protože za něj už omylem i zaplatila, rozhodla se, že se naučí na vstupní kontrolní test, a ten kurz prostě dá.
Ten test píše právě teď a kurz začíná v neděli. Jako respekt, Jarko, bobříka odvahy pro tebe. Nejenom za tu hebrejštinu. Za to že jsi tady.
Aby to nebyla nuda- Mates sbírá grepy. Slaďouš, že jo. Akorát tu nikomu nerozumí. Ach jo.
12. listopadu 2019
To takhle večer odpadnete už v devět, úplně vyřízený, protože Matějovo období vzdoru graduje právě teď hádkami uprostřed noci, že "Noc ne!", nevim jako jestli si představuje, že na jeho povel noc ukončíme, ale ve 3 ráno se s nocí nic moc dělat nedá, žejo. Každopádně se večer děsíte toho, co zase předvede, a jaká bude noc tentokrát, protože byste se fakt už potřebovali vyspat, a ono vás pak ve 4 ráno nevzbudí Mates, ale otřesy baráku, protože kousek od vás sestřelil Iron Dome raketu z Gazy, a vy si říkáte doprdele, beru zpět, nemohl by mě přeci jen radši vzbudit ten vzdorující Mates?
Ale už je pozdě, práve jste se vzbudili do války. Vítejte v Izraeli.
Emailová schránka plná zpráv, že nemáme chodit do práce, protože celý Izrael na jih od Tel Avivu je zavřený. Weizman je zavřený. To se za ta LÉTA (ano, je to tak, už můžu používat slovo léta, protože už jsme tu zatraceně dlouho) co tu jsme, ještě nestalo. Mimochodem k létu- ještě neskončilo. Ale to je z jiného soudku.
Takže Izrael v noci sejmul nějakýho super důležitýho šéfa Džihádu, u něj v posteli, kdo ste viděl Faudu tak víte, jak se to dělá, a Džihád je fakt nasranej. Že mu zabili předního teroristu. Tak co je nejlepší? Začít bombardovat Izrael jako zjednanej, aby malý děti nemohly do školy a na hřiště, aby jejich rodiče nemohli do práce a aby několik milionu civilistů čekalo, kam zrovna raketa dopadne.
Tak jasně, Češi co tu jsou nejsou žádný mazánkové a do práce šli, vybaveni instrukcemi, co dělat v případě náletu. Experimenty nepočkají, že jo.
Stay safe. Heslo pro dnešní den.
Ale původně jsem chtěla psát pamflet "Cesarea počtvrtý", protože ano, vážně se to stalo, byli jsme tam znovu, tak tady je nějaká ta fotka z našeho opravdu už posledního výletu do tohohle parku.
Mates před rokem a půl a Mates nyní.
Tohle sem musim dát, to je přehrada co zásobovala Caesareu vodou, stará nějakej ten pátek, (nic bližšího nevim, protože Mates vůbec nechtěl poslouchat výklad), kvůli nám oddemonstrovali jak z ní teče voda, a Mates od tý doby říká první větu! "Teče voda v parku".
A takhle tu vodu vedli, měli to zadeklovaný, aby jim do toho nepadaly nějaký... věci.
Příště napíšu, jak tady Češi tráví volný čas, protože to fakt stojí za to. Právě sháníme husu a velkej pekáč.
13. listopadu 2019
Chtěla jsem psát až o Rehovotské Svatomartinské huse, kterou připravuje na pátek česká buňka #2 a věnovat tu husu příspěvku o tom, jak tu Češi tráví volný čas. Ale dneska byl pravidelný středeční český oběd a my stejně řešili jen to, jestli je větší pravděpodobnost, že v pátek zaprší déšť, nebo rakety. Timhle tu teď totiž žijem.
Tematicky z twitteru Izraelské armády:
Konec úvodu.
Ranní sprška raket z Gazy ve středu volně navázala na úterních 250 kousků, ale džihádisti začali šetřit a omezili se pouze na rakety s krátkým doletem, čili to slíznul jen jih Izraele. My jsme střed Izraele. Ilustrační foto pro lepší orientaci, Rehovot jsem vám označila. Rakety označili autoři toho obrázku.
Se musim smát, když to vidim.
Je to k smíchu?
V praxi to znamená, že jsme do 7 hodin ráno čekali na stanovisko ministerstva obrany ohledně opatření v zemi, a pak jsme poslali Matěje do školky a šli do práce, protože život jde dál.
Když si chcete připadat připraveni na všechno, můžete si stáhnout super apku do mobilu, která vás upozorní, že je ve vašem městě zrovna nálet, kdybyste si toho náhodou nevšimli. Apka je fakt vychytaná, jako tón upozornění si můžete vybrat rovnou z 8 různých tónů sirén. No neber to. Navíc monitoruje poplachy po celý zemi, náhodný výběr z dneška vypadá takhle.
Taky proto ve středu ráno ministerstvo obrany tentokrát rozhodlo, že všechno je v pohodě a lidi už můžou jít do práce. Přestože to zatím dělá už 350 raket jen za dnešek.
Zde se dostáváme k ekonomickému aspektu války. Zastavit život v půlce země na jeden den totiž stojí spoustu peněz a ministerstvu obrany je teď vyčítáno, že se tak v úterý rozhodlo učinit. Ono je jednoduchý to teď hodnotit, když už víme, že bylo vypáleno jen trapných 250 raket a proto se cena, kterou Izrael za všechna opatření zaplatil, zdá veřejnosti neúměrně vysoká. Navíc to všechno zaplatil kvůli zabití jen "průměrného" teroristy, což mínění veřejnosti nevylepší.
Jak říkám...teď už 400 raket.
Válka ve městě je jako průjem na cestách. Ať jste kdekoliv, podvědomě se rozhlížíte, kam byste si v případě potřeby odběhli (na WC/do krytu, doplň dle své aktuální životní situace). Bože, jak já bych zas chtěla hledat ty záchody.
Pohyb venku je totiž právě ta potenciálně nejnebezpečnější činnost, co vás může napadnout, a je to ten důvod, proč se zavírají školy a podniky. Protože do nich bohužel musíte dojít.
V bytech jsou bunkry. Ve školkách jsou bunkry. V laborkách jsou bunkry. Venku jsou jen náhodně rozeseté veřejné bunkry a za to dám ruku do ohně, že za těch 90 sekund co v Rehovotu máte, zrovna na žádný nenatrefíte.
To byla stať.
Chybí mi závěr, ach jo.
Držte nám palce.
15. listopadu 2019
Už dlouho jsem chtěla napsat pojednání o tom, jak tady tráví volný čas Češi. Volného času je tu docela hodně a je poněkud obtížné ho nějak smysluplně vyplnit. Nejsou tu kamarádi a rodina, zato jsou tu šabaty, ty jsou poměrně hodně omezující, je tu 270 dnů trvající léto, to je taky poměrně omezující, a taky je tu občas válka, ta na zábavě taky úplně nepřidá.
O válce jsem toho napsala už hodně. Myslím, že se z nás stali řekněme experti na civilní život ve válce, a už sem se tomu tématu nechtěla věnovat, minimálně do tý doby, než začne další válka, takže třeba aspoň týden ne. Ale tohle napsat musím, protože jsem se dneska dozvěděla, jak strávili Češi středeční noční poplach v Rehovotu.
Třeba Jarka se Šárkou, který zrovna popíjely na Jarčině balkoně (tady je potřeba vážně hodně a často popíjet, on ten život tady neni moc jednoduchej), se domnívaly, že ta 90 sekundová siréna co se rozezní když je poplach, znamená, že máte být 90 sekund někde schovaný, a pak můžete vylézt a popíjet dál. Tak prosimvás. Ta siréna znamená, že máte zdrhat do bunkru panebože, a pak v něm aspoň 10 minut zůstat, protože PO tý siréně teprve začíná ten průser, a během toho průseru vy nemáte sedět na balkoně, popíjet a radovat se z ohňostroje!
To Jirka a Lucka těch 90 sekund strávili oblíkáním, takže se nikam schovat nestihli. Já nevim, možná se tomu smějeme jenom my, možná nás život tady už nenávratně poznamenal a smějeme se věcem, který nejsou vtipný, nebo to objektivně je vtipný, já už to neumim posoudit. Ale prosimvás. Když je válka, nespěte nahý.
Tyhlety tragikomický příběhy, který jejich aktéři přežili, protože Iron Dome funguje dobře a chrání tato a jim podobná paka, jsem se dozvěděla díky Šárce, která pro nás obětavě od půlnoci pekla 14hodin dvě kachny, abysme se aspoň na chvíli mohli cítit jako doma. Kachny byly boží a knedlíky a zelí taky, a sešli jsme se u nich všichni my, co tu teď jsme a prožíváme tyhle pestrobarevný útěky do krytu a jiný zajímavosti, který nám Izrael dnes a denně přináší.
Kromě pečení a popíjení občas Češi tráví svůj volný čas na nějaké akci co pořádá Weizmann, například na akci, na kterou podle mě jdete, když jste v opravdu hluboké krizi.
Kurz háčkování.
Já tam nebyla, já své krize řeším psaním tohohle deníku. Byla tam Jarka a Honza Gaza. Gaza není příjmení, říkáme mu tak, protože tenhle klučina se nás dva dny po příjezdu do Rehovotu vyptával, jak se dostat do Gazy, protože by se tam hrozně rád podíval. Už je tu přes rok a v Gaze ještě nebyl, proto ještě žije, ale pořád po tom hrozně touží.
Takže takhle tady my trávíme čas, daleko od domovů, od vás a všední nudy. Je to blbý, ale mě to asi bude chybět. Všechno.
Page updated
Google Sites
Report abuse