Při srovnání fotografií, jež od sebe dělí právě jeden rok, je patrné, že oba kluci mají letos víc vlasů. Jinak v podstatě žádná změna.
1. června 2018
Po loňském fiasku s narozeninovým dortem jsem se letos uchýlila ke značně jednoduššímu řešení a oslavnci jsem pořídila, co jiného než, chalvu.
Po bujaré oslavě jsme uskutečnili předšabatový výlet do Telavivské čtvrti zvané Sarona. Matěj si tam zamiloval vytuněný prolejzačky, a když po třech hodinách blbnutí konečně usnul, ocenili jsme my dva kryté tržiště.
Trh v Saroně je takový hipsterský doupě, až sem vezmeme Matouše, bude jistě nadšen.
Když si pak Honza při obědě vzpomněl, čím mu je pojem trh Sarona pořád tak povědomý, totiž že zde kdysi proběhl teroristický útok, a když pak vygooglil, že to až tak kdysi nebylo, že to vlastně bylo v roce 2016, tak jsme rychle dojedli a šli jsme zase ven.
Sarona je taková oáza koloniálních domků a parků uprostřed Tel Avivu.
Na zpáteční cestě se nám o tříhodinovou zábavu postaraly izraelské dráhy, když kvůli požáru na trati přerušily dopravu do Rehovotu. Z celé situace jsem si odnesla ponaučení, že když v monologu strojvedoucího rozumím jen slovu vlak, mám následovat dav. Problém ovšem nastává, když dav vůbec netuší, co má dělat. Takže ty tři hodiny vypadaly tak, že nejdřív dav vystoupil z vlaku, čekal na peróně, potom nastoupil do jiného vlaku, čekal, potom z toho jiného vlaku zase vystoupil a šel na autobus, čekal na neexistující autobus, potom se zase vrátil na nádraží a nastoupil do třetího vlaku, čekal, a pak se nakonec dostal domů, díkybohu.
Při čekání na neexistující autobus teda jeden autobus přijel, prázdný, ale řidič měl podle rozpisu jet do nějakých Kotěhůlek, rozhodně né do Rehovotu. Rozlícený dav ho začal přesvědčovat, že do Rehovotu prostě musí jet, protože tam my všichni potřebujem, a na nějaký Kotěhůlky mu serepes. Dav byl sto nebohého řidiče zlynčovat, autobus unést, a do Rehovotu zkrátka dojet, řidičův život v poslední chvíli ale zachránil zřízenec drah, který nás jen tak mimochodem přišel informovat, že se máme vrátit zase na nádraží, že nějaký vlak přeci jen pojede.
Ceou dobu jsme samozřejmě vláčeli Matesa v kočárku nahoru, dolů, doleva, doprava. Při čekání ve vlacích se naštěstí vyblbnul na schodech, který zdolal čtřicetdevětkrát, nahoru, dolů, nahoru dolů.
Už NIKDY neřeknu křivý slovo o českých drahách. Přísahám.