Embedded Files
30. prosince 2018
...kolikrát tohle ještě budu muset napsat? Honza se tváří jak kyselá okurka, když tohle téma otevřu, tak radši ten lák neotvírám. Ale protože se nás a to hodně lidí ptá, tak aby bylo jasno- nebalíme to tu ani v březnu, ani v květnu, ani v létě. Loučení je pořád těžší a těžší, a když mi Matěj první ráno v Rehovotu podal fotku dědy, bylo to dojemný.
Aktuálně mě osobně asi čeká laboratorní výlet, náplast za tu soutěž ve vaření. Jak jsem již psala, díky mému zásahu nepřipadl termín lab hiku na prvního ledna, ale až na druhého. Uf. Ještě se neví, kam se půjde, ale už se ví, co se tam bude žrát. Dokonce byla na toto téma vytvořena doodle anketa. Ve své středoevropské naivitě jsem myslela, že volím, co si na výletě dám v hospodě....a pak mi došlo, že volím, co na výlet potáhnu za žrádlo pro ostatní. Pro Izraelce zcela netypický je pokyn, že si na výlet z ekologických důvodů máme vzít vlastní příbor a talíř. Příbor a talíř. Na výlet. Talíř na výlet. Bože, čeho se tady ještě dočkám? Naštěstí kulinářské perly už byly rozebrány a na mě zbyla jen příprava zeleniny. Doufám že to znamená, že stačí nakrájet papriku.
Toliko k mým světlým zítřkům. Co se týče ohlédnutí za naší návštěvou ČR, ta byla krátká leč intenzivní, měli jsme domluveno plno doktorů a plno jich schůzku na poslední chvíli zrušilo, člověk se trmácí 3500km a pak se na něj vybodnou. Ale pediatričku jsme stihnli a můžu vás (a sebe) uklidnit, Matějovo nemluvení ji nechalo poměrně chladnou.
Matěj byl u holiče.
No nic. Zhluboka se nadechnout svěžího jarního vzduchu a těšit se na to co nás čeká.
Nemluví, ale řeč těla ovládá dobře. A když jsem dneska v NEDĚLI uprostřed Vánočních svátků otevřela V PRÁCI diář a zjistila, že překvapivě začíná až zítřkem, můj pocit marnosti nad pobytem tady dosáhl vrcholu.
Matěj poprvé viděl sníh a boboval. Jo, mám na sobě džíny. Říkám tomu nomádská krize- nikdy přesně nevíte, kde se nachází vaše oblečení. A čepice je Honzy a rukavice táty.
Vlastně nás tam jen doprovázel, ale když už ho holička uviděla, odmítla ho s těma štětinama v očích pustit domů.
V letadle se Matěj choval vzorně, i když nespal, takže na jedničku s hvězdičkou to není. Já jsem si v letadle do svého 4 měsíce starého mobilu nalila vodu a po zbytek letu se z nefunkčního čínskýho krámu snažila dostat aspoň SIMku, abysme mohli na letišti zavolat jedinému taxikáři z celého Izraele, který disponuje dětskou autosedačkou. Vraceli jsme se totiž o šabatu. Šabat, žádný vlaky, jasný, ne. SIMku jsme ven nedostali, protože je na to potřeba tenký ostrý předmět, a kdo by to byl řek, nic takovýho se na palubě letadla nenachází. Žádná spolucestující nevytáhla ze svého účesu dobře ukrytou sponku a nevyrobila z ní předmět užitečný pro všechno, jak se to děje ve filmech a dokonce i párátka, která jsme vyžadonili od letušek, jsou maximálně bezpečná, tedy k ničemu.
V Rehovotu jsem s odporem oprášila svůj starý mobil, na kterym přes jeho popraskaný displej sice nic nevidím, ale zas je zcela neopoužívaný, protože mi naštěstí spadl na zem už po týdnu od zakopení. Tak vechno zlý je pro něco dobrý.
A tímto okřídleným mottem uzavírám rok 2018 a těším se na 2019. Tak šťastný nový!
Page updated
Google Sites
Report abuse