Embedded Files
3. listopadu 2018
S mlhami přišel listopad
Je listopad. Je po volbách. Volební stromy uschly na troud.
Volební den byl státní svátek. V práci nikdo (jen my, protože naše chůva pracovala. Ona není Izraelka. Ona zvládá jít k volbám a zároveň pracovat), parky obsypané piknikujícíma rodinama. Jasně, v Rehovotu je jen jeden jediný park, a to Weizman. Takže Weizman obysapaný piknikujícíma rodinama. Volební účast 30%. Jakože cože??!! Volno, aby lidi mohli jít k urnám, a milostivě dorazí 30%??!!! Velké zklamání, lide izraelský, VELKÉ ZKLAMÁNÍ, musím říct.
V pátek jsme byli letos naposledy u moře, přeci jen ty třicítky se nebudou držet věčně, vlastně už zítra mají spadnout pod bod dvaceti osmi stupňů, a v takový zimě my do vody určitě nepolezem. Už takhle jsme se osmělovali docela dlouho, teplota vody 24°C je prostě 24°C.
Starostou Rehovotu se stal starosta, co jím byl už před volbami, protože nikdo jiný nekandidoval. Tak to ty se ty odpadky v ulicích budou válet i další čtyři roky. Ale začínám mít podezření, že se tam snad válí proto, že to nikomu nevadí. Ať se Izrael snaží sebevíc, pořád ještě je to Ásie a asi vždycky bude. Na téma Je to Ásie chystám samostatný článek, až nasbírám dost fotek odpadků v ulicích, rozpadlých domů a asijského způsobu zapojování elektrického vedení. Mimochodem, předchozí starosta Rehovotu je prej v báni za úplatky. Moje iluze o morálním kreditu Izraelců vzaly za své. Je to všude stejný.
Kvůli přetrvávající sociální izolaci jsem se ve slabé chvilce přihlásila do rehovotského literárního klubu, který se snaží založit maminka dvojčat, Matějových spolužaček ze školky. Klub je složen z rodilých Američanek, takže jsem to pojala jako příležitost pro zlepšení svých jazykových (ne)dovedností a spočívá v tom, že se přečte nějaká konkrétní vybraná kniha, a pak se o ní diskutuje u čaje. V Americe jsou tyhle kroužky hrozně rošířený, protože tam asi ženský nemají co na práci. Vybranou knihu sem si stáhla, resp. mi jí táta poslal na mejl a já se chystám si jí stáhnout, a možná jí někdy začnu číst. Musím se přiznat, že od tý doby, co Matěj zredukoval počet svých denních spánků na jeden, a ten ještě probíhá dopoledne u chůvy, nepřečetla jsem nic. Vůbec nic.
Ale zase se naučil jezdit na motorce, kterou jsem mu před třičtvrtě rokem koupila. Resp. už vyrostl natolik, že dosáhne na zem. Tak teď drandí téměř nadzvukovou rychlostí po celym bytě.
Matěj navíc nepochopil, že při změně času z letního na zimní si může hodinu ráno přispat. Nepochopil to ani po týdnu, takže už týden vstáváme, nebo se o to aspoň snažíme, v pět.
A chudáček obětavej si navíc snaží svůj pobyt u chůvy odpracovat, denně jí tam šůruje celej byt. Prej až to sklo jednoho dne bude po nastoupení úklidové čety čistší než před jejím zásahem, tak o slevě začne chůva uvažovat...myslm, že je docela detailistka.
Podlahu berou taky z gruntu.
4. listopadu 2018
Laboratorní aktivita
Někdo v naší laborce (v tý izrelský, ne český) vymyslel, že bysme se měli kamarádit, a proto bysme měli zorganizovat nějakou společnou akci. To je moje složité vysvětlení anglického termínu "lab activity", tak snad ste to pochopili podobně jako já. O konkrétní aktivitě se hlasovalo.
V normální zemi by byly nejspíš na výběr akivity jako hospoda, výlet, kolo, lyže, nějaká míčová hra (golf není míčová hra), nebo tak něco. Vím to, protože všechny tyhle vyjmenovaný aktivity jsem v Praze s laborkou, po který se mi stýská, ale už se skoro rozpadla, absolvovala.
Takže tady byl na výběr golf (bože..), jízda na koni (BOŽE..), poyke (to vůbec nevim co to je, ale lidi pro to hlasovali v kombinaci s jízdou na koni, takže bože..), kurz vaření. Vyhrálo poyke, ale protože se ukázalo, že vlastně pořádně nikdo moc neví, co to je, volba nakonec padla na kurz vaření. Pro ten sem samozřejmě hlasovala i já. Těšila sem se, že nám někdo uvaří, a já se při té příležitosti naučím nějaký nový izraelský recept, a hlavně- nebudu muset vařit.
Když mi dneska přišly instrukce, ať rychle pošlu tři recepty, moc jsem nechápala, k čemu tomu kuchaři, co nám uvaří, budou moje recepty, a pro jistotu jsem požádala o vysvětlení několik lidí v laborce. A postupně pcohopila, že vařit budeme my. Bože.
Neměla jsem čas vymazlovat ňáký český speciální recepty, šla jsem totiž zrovna cvičit, protože jsem si jako každý člověk s příchodem nového roku v říjnu dala předsevzetí, že zase začnu cvičit, tak jsem mezi protahovacíma cvikama sesmolila recept na dýňovou polívku, salát z quinoy, který je mým věrným čtenářům již notoricky znám, protože to je jediný recept v tomhle deníčku, a jablečný štrůdl. Doufám, že ten štrůdl nakonec dělat nebudeme, protože v návodu jsem lakonicky uvedla, že se koupí těsto na štrůdl (nevim jak se řekne listové těsto), ale popravdě nevím kde ho tady v tý v zemi zaslíbený koupit.
Samozřejmě dám vědět, jak moc jsme se skamarádili. Napínavý, ja vim.
Storíčko
10. listopadu 2018
Poušť, všude samá poušť
"Až se tě Honza doma zeptá, co jsi dělala o jediném volném večeru za poslední měsíce, můžeš říct, že jsi pět hodin vařila, pekla, a uklízela". Takhle shrnula společnou laboratorní aktivitu kolegyně Miri, která po "kuchařské soutěži" vypadala stejně unaveně jako já. Byli jsme rozděleni do tří týmů a každý měl za úkol uvařit čtyři jídla podle receptů zaslaných předem. Náš tým si vylosoval můj recept na dýňovou polívku, což se zdálo být jako slibný vklad do soutěže. Vše šlo hladce, dokud se k bublající polévce nedostal kolega Orel a v rámci dochucování do ní nenasypal MOUKU, a pak tuhle věc:
Takže malý kvíz, co nasypal Orel do mojí slibně se vyvíjející dýňové polívky:
A) Malé dýničky na ozdobu
B) Sušenou kuřecí polévku v prášku plnou hnusných glutamátů a jiných sra*ek, která sama o sobě chutná jako hnusná sra*ka
C) Kouzelné izraelské koření
D) Sůl
Nápověda: je to jako v autoškole- nejdelší odpověď správná.
Tak je asi jasný, že soutěž jsme s dýňovo-kuřecí polévkou nevyhráli, konkrétně skončila v záchodě, ale tak nevadí, třeba někdy příště. Anebo třeba můžeme jít příště do hospody a v klidu tam sedět a ne se lopotit v kuchyni, což ostatně dělám stejně každý večer doma.
Situaci trošku zachraňoval alkohol, vždyť pro 16 lidí byly připraveny celé 2 (slovy dvě) lahve vína a 7 (sedm) piv! To je klasická izraelská spotřeba alkoholu na jeden večer. Jo a zmínila jsem, že po celé akci jedna láhev vína zbyla? Abych pozvedla reputaci České republiky ve světě, tedy v Ásii, dotáhla jsem flašku slivovice na ochutnání. Jako ne celou flašku samozřejmě, nechci své kolegy zabít.
Orel sice zničil mojí polívku, ale zas aspoň natočil krátké video..tak takhle to vypadá, když vaří 16 lidí najednou:
Tak to byl můj čtvrteční večer.
V pátek jsme pak jeli s Weizmanem na již jednou odložený výlet do pouště. Původně se mělo jet do kráteru a studovat geologickou podstatu pouště, ale kvůli předpovědi deště a hrozbě bleskových povodní byla lokace přesunuta nad kráter, tak jsme jenom koukali dolů. V celé zemi samozřejmě nespadla ani kapka ničeho, ale z bleskovývh povodní tady mají dost vítr. Například letos v létě při nich umřelo devět dětí na školním výletě u Mrtvého moře.
Matěj, suverénně nejmladší účastník zájezdu, se v nosičce nudil, tak šel kus pěšky. Bohužel se v posledních pár dnech naučil hrát takovou debilní hru, že se najednou otočí a běží opačným směrem než my a má z toho hroznou radost. A my taky. Fakt děsná sranda.
Na fotografiích z pouště převažuje poušť:
"Matýsku, pojď se vyfotit společně s maminkou"
Pouštní rodinné foto
107 lidí z Weizmannu na výletě
A pozor! Zbývají již jen čtyři víkendy do Matějova příletu do vánočně vyzdobené a slavnostní atmosférou prosycené Prahy!
13. listopadu 2018
Nejlepší video
Tak asi takhle- lidi co mi ještě nedávno tvrdili, že se válčí jenom v létě, protože horký hlavy a tak, se mi teď vyhýbají a klopí přede mnou zrak.
Vypadá to, že včera v noci elitní izraelská jednotka po*rala nějakou tajnou Mission Impossible v Gaze a při následné přestřelce si s Hammasem navzájem zabili pár hodně důležitých lidí, a zatímco Izrael se snaží tvářit jako Já nic, já muzikant, tak Hammas je docela dost naštvanej a kropí Izrael už druhý den bez přestávky. Zatím to vypadá, že jeho rakety nedosáhnou moc daleko, tak všechno končí v okolí Gazy. Nebudu psát, jak daleko to je od nás, ale tak každej kilometr se počítá, jestli mi rozumíte.
Každopádně život tu jde dál, prožili jsme bezesnou noc, ale čistě kvůli Matějově rýmě a (snad) předposledním zubu. Čekáme, až Hammasu ty rakety dojdou.
Pro odlehčení situace přikládám nejlepší video ever, které bych uvedla upozorněním, abyste před Matějovou Vánoční návštěvou schovali dcery a mladší sestry, protože největší lamač dívčích srdcí se blíží.
25.listopadu 2018
Otevření českého domu
Aneb proč nebudeme otevírat Český dům v Jeruzalémě, ale v Rehovotu.
Dnešek je pro mě velkým prozřením, možná bych dokonce řekla, že jsem dospěla. Jak jistě všichni víte, do Izraele se přiřítila významná politická delegace z Čech, a zatímco já soustředila veškeré své síly na shánění červených trenýrek, což je v Izraeli zboží v podstatě nedostupné, fejsbůková skupina sdružující Čechy v Izraeli se namísto svolávání antizemanovské demonstrace jala naši hlavu státu adorovat.
Nejdřív sem teda myslela, že mi praskne cévka. Ale potom sem to asi pochopila. Češi tady jsou, až na (aktuálně deset) rehovotských jedinců, židé. Pochopitelně. Pro židy je téma číslo jedna izraelsko-palestinský konflikt. Pochopitelně. Zeman je znám svými prožidovskými názory. Židé jej proto budou adorovat. Na to, jaký je, se tady nikdo neohlíží a nikoho to nezajímá. Amen.
Ale vážně je zapotřebí brát zavděk každým? KAŽDÝM...??? Asi nám to nepřísluší soudit.
Pravda taky je, že když jeden tejden zrovna řešíte, jestli poslat svoje mimino k chůvě, protože ona se čtyřmi miminy do bunkru za 90 vteřin prostě nestihne doběhnout, a 15 kilometrů od vás preventivně zavřeli školy, tak druhej tejden jste rádi, že jste rádi, protože je zrovna dneska příměří, a nějaký červený trenky vás tak nějak už moc neberou. Patnáct kilometrů, to je třeba z Modřan do Ďáblic.
Otevření českého domu jsme se proto rozhodli pojmout po svém. Bude se jednat o kolaudaci bytu, do kterého se sestěhují hned tři Češi z Weizmannu. Vedle našeho bytu tak vznikne v Rehovotu už druhá česká buňka. A co víc, právě teď se na Weizmannu nachází celkem DESET česky hovořících lidí (Matesa tam teda nepočítíám, ne, stále nehovoří, plus se jedná o jednu Slovenku a jednu Bělorusku, ale obě uměj česky, tak jsme je adoptovali).
Ale Mates jahody stejně nejí, myslím, že jsou moc červený.
Ještě jsem měla napsat o jahodách, Honza mi to kladl na srdce, takže tu začala letošní již druhá jahodová sezóna.
3. prosince 2018
Smetánka
His Excellency Ambassador Mr. Martin Stropnický, the new Ambassador of the Czech Republic to Israel... has expressed his wish to meet with the Czech students and postdocs who study and train at the WIS while he is on Campus.
Tak takovému pozvání nelze odolat. Bylo sice adresováno jen Honzovi, ale já jako ambiciózní matka, která chce pro své dítě to nejlepší, rozhodně nemohla nechat Matesa stranou. Ráno jsem mu oblíkla nejlepší obleček co máme k dispozici, pověděla jsem mu, kdo je pan Sropnický, a že tu epizodku s ANO necháme stranou, poslala ho do školky, odpoledne jsem mu vyměnila nejlepší obleček co byl ráno k dispozici za obleček nepokydaný od...všeho, a dovedla ho na setkání smetánky s tou ubohou hrstkou Čechů, co se tu teď nachází.
Těch lidí napravo si nevšímejte, to jsou jen chemici co pořádali konferenci, díky který Stropnický přijel. Ti důležití jsou vlevo.
Stropnickému se kampus moc líbil a bylo mu líto, že ve svém nabitém diáři nemá na prohlídku víc času. Nejdřív jsme mu chtěli navrhnout, aby se svou manželkou (Veronika Žilková- pozn. redaktora) nacvičili nějaké představení a pozvali nás na něj, ale nakonec jsme se dohodli, že spís nacvičíme něco my a pozveme je znovu sem.
Matějovi se setkání líbilo jen a jen díky sušenkám, co byly na stole, ty nás popravdě dost zachránily.
Jinak tu začala Chanuka, kterou jsme loni propásli, takže naše první. Myslela jsem, že je to obdoba Vánoc, ale je to spíš něco jako festival světel, při kterym se s prominutim žerou koblihy ve velkym. Žádný svátky, rodinná setkání, nic. Jen zdobení koblih divnejma utra sladkejma věcma a rozsvěcení světel.
A zatímco i dvouleté děti snad všude na světě, včetně Číny nebo třeba Mongolska, když je o půlnoci vzbudíte, vám správně odpoví na otázku, kdy jsou Vánoce (pokud teda ty dvouleté děti mluví ... tři významné tečky), tady to neví nikdo. Takže když se hlasuje o termínu další zkamaráďovací laboratorní aktivity, vede datum 24. prosince...jako vážně??!! A prvního ledna. Jako to se může stát skutečně jenom tady. Nakonec po mém zásahu vyhrálo nejmenší zlo, a to až druhého ledna, a pude se na výlet. Už žádý vaření kuřecího bujónu, jupí.
Na závěr přikládám vzácné video, na kterém si Matěj HRAJE, a ještě jako bonus dokonce s HRAČKAMA. Což se doposud nikdy nestalo. Víc takových okmžiků! A ano, tu vláčkodráhu okamžitě kupuju, takový zázrak!!
13.prosince 2018
Veselé Vánoce!
Čekám, až mi chůva dá echo, že se Mates vzbudil a můžem se vydat na cestu. Modrý nebe, sluníčko hřeje tak akorát, nad hlavou mi skřehotají papoušci, kteří sem přilítli přezimovat, palmy jemně šumí ve vánku, z protější zahrady se ozývá sekačka na trávu.
No není tohle ráj na zemi? No není. Nemají Vánoce. Proto už za 5 hodin sedneme do letadla a pofrčíme domů.
Nový rok, který tady vůbec není nový, už oslavíme zase tady. Tak hezké Vánoce všem těm, se kterými se nestihneme potkat, protože máme sakra málo času.
Page updated
Google Sites
Report abuse