Začátky jsou těžký

1. února 2018

Všechny zápisky tady nemůžou být veselý a vtipný, takže..

Tak jsem si dneska říkala, jestli jsme se náhodou neměli líp, když jediný můj kontakt s okolním světem spočíval ve vybrání poštovní schránky a přečtení pohledů. Týdny. Měsíce. Jo, jasně, existuje skype, ale chci politovat.

Řikala jsem si to dneska, o mém prvním pracovním dopoledni, když mi na messengeru přistála v pořadí už třetí zpráva od Matesovy chůvy referující o jeho křiku. Ten křik dogradoval v hodinu trvající hysterický záchvat.

Takže jsem nechala experiment experimentem, jako fakt doufám, že mi první den nedali nic důležitýho, a běžela zachránit Matěje. Nebo spíš chůvu, to záleží na úhlu pohledu.

Jediný pozitivum je asi tak to, že aspoň těm chůvím zprávám rozumím, ona totiž mluví anglicky. Ta předtím, Ukrajinka, co se na nás vybodla týden před mým nástupem do práce, by na mě valila hebrejsko-rusky, a to už by bylo fakt silný kafe.

Tak to byl můj první den v práci. Teda první dvě hodiny v práci. Separační úzkost se tomu říká. Tak já fakt nevim, jestli nám nebylo líp. Až tohle budeš za 17 let a 1 měsíc číst, Matěji, odpusť mi to.

P.S. O Matějovo psychické zdraví nemějte obavy, 10 minut po mém zásahu už vypadal takhle. Trvalou psychickou újmu mám já a chůva. Honza je v klidu, prej si to sedne. Jo a když už je o tom řeč, Matěj si dneska poprvé stoupnul.  ještě pořádně nesedí, ale co se dá dělat.