31. října 2017
Někdy si už vážně připadám úplně jako místní: V pekárně na mě prodavačka už ode dveří volala, že můj oblíbený chleba s oříškama došel. Jasný důkaz, že slovní zásoba složená z ořechu, chleba a okurky je plně dostačující pro přežití.
Zelinář mi ve stánku podstrčil podpultovou kedlubnu, dokonce dva kusy! Sice jsem vůbec kedlubnu nechtěla a zrovna zde mi moje slovní zásoba byla k ničemu, ale takové věci se prostě neodmítají. Když ti zelinář nabízí podpultovou kedlubnu, říká: vítej v mym městě. Teda na mym záhonu.
Šišlavýmu prodavači ovoce jsem rozuměla cenu nákupu, a tentokrát dokonce správně.
Hodlám tady rozjet živnost s prodejem pohledů s Weizmannovskou tematikou. Nějak se živit musim, když ta hodná paní na pracáku už 4 měsíce bedlivě posuzuje moji žádost o rodičovský příspěvek. Ano, pečlivost je důležitá, moc si jí cením.
A teď jdu se svým dítětem na hebrejský cvičení, no úplně jako místní. Akorát já si nakoupila čokolády a hodlám každých deset minut, co na tom hebrejskym cvičení přežiju, jednu čokoládu sníst. Padesát minut. Pět čokolád. Zasloužim si to.