Člověk míní...

Tak jak se to všechno stalo-

Já do Izraele nechtěla. Vlastně nechci. Chtěla sem spokojenou rodinu a klidný a nudný život na periferii Prahy. Takže čím vším jsem si potvrdila, že člověk míní, život mění:

Už před naší svatbou plánoval H. postdoc v zahraničí a já se postupně smiřovala s Mnichovem. Zapsala jsem si kurzy němčiny. Po půl roce, kdy jsem ze sebe na kurzu pro Lemply.co.se.na.gymplu.neučili.a.teď.toho.litujou dělala blbce, protože tak jsem si na každé lekci připadala, se u nás doma strašně nenápadně a opatrně začalo mluvit o Izraeli. Začalo to dovolenou v Izraeli. Skončilo to životem v Izraeli.

Protože kdybyste to nevěděli, Izrael náhodou všechny svoje peníze vráží do armády a do VĚDY. Jsou tam ty úplně nejlepší LABORATOŘE na světě, a dokonce shodou náhod i jedna, která zkoumá ten úplně nejlepší a nejkrásnější gen v IMUNOLOGII. No a další shodou náhod by v tý nejlepší laboratoři s tim nejlepšim genem hrozně stáli o to, aby tam ten gen zkoumal právě H. No a ten gen se milé děti jmenuje Aire. A to je konec pohádky. Prostě jedeme do Izraele.