Jeden rok

15. května 2018

Tadááá. Kam se na nás hrabe 70 let výročí vzniku Izraele. Jsme tu jeden rok. JEDEN ROK. Konečně tohle můžu napsat.

Dnes je tomu už přesně rok, co jsme se i s maličkým Matějem přestěhovali do Země zaslíbené a co vytrvale píšu o tom, jak je to tu boží. A přesto se sem z davu mých věrných čtenářů plánují přestěhovat jen dva z nich. Teda tři.  To je žalostně malé procento, asi dělám něco špatně.

Ano, pár lidí jsme zlákali na návštěvu, všichni byli zcela unešeni (viz Izrael je nejlepší #1, #2, #3), ale že by si někdo z nich sbalil kufry a imigroval za náma, to ne.

Možná tuší, co delší pobyt tady s člověkem udělá. Náhodou to mám přesně zdokumentované. První fotografie byla pořízena přesně 16 hodin po našem příletu do Izraele, když mi Honza nechal zařídit rodinnou kartu pro vstup do Weizmanu. Druhá fotografie vznikla po 10 měsících pobytu zde, při mém nástupu do práce.

Smutné, že.

Chtěla jsem zabilancovat. Když to tady tak shrnu, co nám ten rok dal a vzal a co se změnilo, tak můžu říct, že kdybych zase zakopla sama o sebe a rozrazila si hlavu o pancéřová futra našeho bunkru, zatímco Honza bude pařit na strašně důležitém laborkovém školení (viz Tichý zabiják), už nemusím celou noc číst články o tom, jak úrazy hlavy plížiivě zabíjejí. Už se mám na koho obrátit s prosbou o pomoc, pohlídání Matěje, a už vím kam si zajít k doktorovi.

Matěj už neroste v asociálního poustevníka, který nenarazí na jiné dítě jak je měsíc dlouhý. Každý den chodí za kamarádama za chůvou, kterou má občas raději než mě. Rozhodně má chůva víc hraček. I když jeho první den u ní byl pro nás jedním z nejhorších dnů tady (viz začátky jsou těžký).

To se změnilo.

Co mi rok tady dal?

Občas mě to tady fakt strašně štve a mám chuť se na všechno vykašlat a odjet domů, kde je všechno tak STRAŠTNĚ JEDNODUCHÝ. Toho si budu vážit, až se jednou vrátíme.

- Že když jsem nemocná, můžu si zajít k doktorovi a nemusím hodiny viset na telefonu, abych se dovolala k někomu, kdo mluví anglicky a domluvila si schůzku s někým, kdo mluví anglicky a nemusela na tu schůzku čekat tři týdny, protože jsem nemocná teď a ne až za tři týdny.

- Že nemusím osmnáctkrát denně, každý den, opakovat větu, že hebrejštině nerozumím.  Nesnášim tu větu.

- Že můžu o víkendu jet na výlet kam chci, vlakem, autobusem, tramvají, protože doma neexistuje ten pitomej vynález šabat. A že můžu na výlet kdy chci, ne jen od listopadu do května, protože léto doma nevypadá jako léto uprostřed pouště.

- Že jsem pro lidi Martina a ne MarTýýna a Matěj je Matěj a ne Matje.

Jo co že mi rok tady teda dal? No tohle všechno. Že se prostě těšim domů, kde se budu moct rozčilovat nad developerama co chtěj zastavět Modřanskou rokli a nad cenami másla místo toho, abych v tisku každý ráno zjišťovala, s kým jsme aktuálně ve válce.

Jo a ten koláč, co z něj poctivě každý den drobeček po drobečku ukrajuju, si můžu strčit někam, protože Honza upekl další. I když menší.