Leden 2018

2. ledna 2018

Neuvěřitelná zpráva

Ještě dnes ráno jsem se pokoušela Honzu přesvědčit, že se do Země zaslíbené není třeba již vracet, že myši jsou v Čechách podobné, ne-li stejné, a ať zůstane se mnou a s Bebánkem v Praze. Nebyla jsem úspěšná. Honza sednul na první letadlo co frčelo zrovna kolem, a už drkotá zuby na našem, tedy weizmanovském, gauči.

Zaprvé mi sdělil, že "venkovní teplota v Rehovotu je vcelku příjemná, ale v bytě je trošku chladno". To v překladu do pražštiny znamená, že v bytě je zima jako svině, a že ty podvlíkačky a tlustý ponožky jsem si měla koupit aspoň patery. Ježíšek asi věděl, proč mi dává pod stromeček termofor. Ale zas je to nejkrásnější termofor, co jsem kdy viděla. Ten za tu zimu v bytě bez topení stojí. Proč sakra izraelci staví byty bez topení? To pro mne asi navždy zůstane největší záhadou obestírající tento národ.

No a zadruhé mi sdělil..a to je ta neuvěřitelná zpráva..počkejte si na to...že v jedinym supermarketu v centru Rehovotu MAJÍ JÍDLO! Jakože v těch pověstných, věčně prázdných regálech, jsou potraviny. A NAVÍC jsou odklizené nákupní košíky, takže se o ně nemusíte přerazit, nebo do nich opakovaně vrážet kočárkem. No zkrátka naprosto šokující informace. 

Samozřejmě jsem po Honzovi chtěla důkazy, ale lakonicky mě odbyl, že mám přijet, a přesvědčit se sama. A teď si to přeberte.

Kdybych tenhle pamflet obětavě nesmolila na tabletu, protože takovouhle novinku si prostě nemůžu nechat pro sebe, no kdybych mohla psát jako normální člověk na počítači, připojila bych anketu.

A) Honza blouzní ze zimy, nevěř mu a nikam nejezdi.

B) Honza kecá, aby tě nalákal zpátky, nevěř mu a nikam nejezdi.

C) Honza se zbláznil, radši nikam nejezdi.

Tak si promyslete odpovědi.

10.ledna 2018

Jak se máme

Honza: je mu zima. On by to nikdy nepřiznal, ale já ho viděla. Viděla jsem ho skypovat v MIKINĚ, což je obleček*, který za dobu co se známe, nikdy neměl na sobě. A my se nějakou dobu už známe. Devět let.

Zde bych ráda věnovala prostor otázce, která při besedách s mými čtenáři padá velmi často: ano, teda ne, izraelská obydlí skutečně nedisponují topením. Tento výdobytek moderní civilizace se údajně vyskytuje alespoň v jeruzalémských bytech, protože Jeruzalém je se svými 800 metry nad mořem řazen do kategorie vysokohorského střediska, ale podle mě je to beztak mýtus a topení v celém Izraeli zkrátka nenajdete. Topí se klimatizací.

 * zdrobnělina hodná matky na mateřské dovolené

Matěj: stesk po tátovi zapíjí Bebou. A pomalu začíná lézt. Leze do různých věcí. Přikládám několik videí mapujících aktuální Matějův život:

Vylepšená oblíbená hra Kde je Matýsek

Taktéž oblíbená hra zvaná Jízda na šuplíku

Asistence při praní prádla

Vyprané prádlo pochopitelně způsobně pověsí

Po těžké práci hledá v ledničce zasloužené pivo. Zkrátka celý tatínek.

Já: Koupila jsem si nové pyžamo s výmluvným vzkazem pro Matěje. 

20. ledna 2018

Pití saké dělá divy

V Praze už jsme se zdrželi sakra dlouho. Už jsme tu tak dlouho, že Matěj definitivně odrostl oblečkům velikosti 80 a dobyl velikost 86. To je velikost 18-24 měsíců, což je naprosto v pořádku, že náš 10 měsíční chlapeček nosí oblečení pro dvouleté děti, jen tak dál, Matěji. No trošku problém je, že jsem oblečení adekvátní velikosti už poslala po Honzovi do Rehovotu, tak kdo to moh tušit, že jo.

Už jsme v Praze tak dlouho, že Matějův děda, který nám poskytl azyl a ze svého bytu byl ochoten učinit Matesáčí doupě nasáklé Bebou, začal šišlat, a když jde kolem zrcadla, dělá na něj Berany berany duc. Radši se sebral, a odjel na hory.

Už jsme v Praze tak dlouho, že Honza pojal podezření, že se snad nechci vrátit do Země zaslíbené. Takový nesmysl. Navíc si při posledním Skype hovoru se mnou všiml, že začínám mluvit z cesty, vlastně že vykřikuju jenom Beba Beba, a že pro kruhy pod očima už nejsou moje oči vidět. Dovtípil se, že v takovém stavu už nepřežiju ani jeden den, teda noc, a co víc, že nejspíš ani nebudu schopná najít letiště, potažmo naše letadlo, a ještě k tomu do něj i s Bebičem nastoupit, takže se sebral, a přiletěl mi zachránit život. A odvézt nás na letiště a připoutat do letadla.

Tak teď je Honza tady, teda on je teď v hospodě, tak jsem mu sebrala počítač, a můžu napsat pojednání na téma, které všechny, kdo chtějí jít za náma, zajímá ze všeho nejvíc- totiž:

Jak se v Izraeli získávaji pracovní víza.

Jedná se o naši osobní zkušenost, ne o oficiální informace! Následující text jsem sepsala v červenci léta páně 2017 a s drobnými úpravami (označeny červeně) jej předkládám.

Získání pracovních víz je v Izraeli poměrně složité a zdlouhavé  téměř nemožné. Existuje několik možností, jak proces zjednodušit.

Úplně nejlepší je, když někde vyhrabete židovského předka. No nemusíte ho úplně hrabat ze země... haha... stačí třeba z matriky. Pak se na vás totiž vztahuje Zákon návratu, který opravňuje každého Žida vrátit se do své vlasti (to je jako Izrael, kdybyste to nepochopili) a pracovat zde. Psala jsem domů, jestli by pro mě nějakého takového předka nenašli, a bohužel. To je teda smůla.

Pak je ještě dost dobrý, když jste přeborníci v nějakym super oboru. Třeba takovej neurochirurg kterej denně transplantuje čytři lidský mozky, ten má dveře do Izraele otevřený, a nemusí ani hrabat ty předky.

Taky ještě můžete jít na PhD a v rámci studií pracovat v laboratoři. Představila jsem si, jak přijímací komisi přesvědčuju, že bezmála 10 let po vystudování antropologie v Čechách jsem najednou uprostřed mateřské dovolené zjistila, že mým životním posláním je doktorát z imunologie v Izraeli, a...no asi nemusím nic dodávat.

Když jste jen průměrní gójové, co se na studium už tak úplně necítí, tak máte dost smůlu, a je otázka, proč vlastně ty víza v Izraeli chcete, a jestli vám to za to vážně stojí. Pointa totiž je, že o pracovní víza nežádáte vy sami, ale váš nastávající zaměstnavatel. Čili si jako musíte nejdřív najít někoho, kdo o vás bude strašně moc stát a bude ochoten probrat se všemožným papírováním a na ministerstvo vašim jménem žádost poslat.

Celého procesu získávání mých víz se ujal Jakub. A proč se do té tolik složité akce s nejistým výsledkem vložil? A konečně jsme u toho!

Všechno to začalo kdysi dávno v Tokiu, kde se na jedné konferenci potkal Jakub s Matoušem. Popili saké, hodně saké, a Matouš začal Jakubovi vyprávět něco jako, že beze mě žádná laboratoř na světě nemůže fungovat, že umim všechno, úplně všechno, nikdy se v ničem nespletu, a že až s Honzou z laborky na ÚMG odejdeme, tak laborka se zhroutí a pak vybouchne. Něco takovýho si ti dva při tom saké vyprávěli a Jakub si proto usmyslel, že prostě musím pracovat u něj v labu, jinak že tu vědu může zabalit. Takhle nějak to bylo.

No, takže Jakub se do toho vložil, vyběhal na WIS všechny potřebné záležitosti, byl ochoten tvrdit, že jsem odborník, co transplantuje čtyři myší mozky denně, a že mě strašně chce do laborky, a když to všechno zařídil, tak...se dozvěděl, že v jeho laborce nemůžu pracovat, protože už v jeho laborce pracuje můj manžel. Jako Honza. A že manželé spolu nesmí pracovat v jedné laborce, ani na stejnym patře, ani v jedné budově. Tudududum.

V rozvodu nám zabránil opět Jakub, který byl tak hodný, že mi dal kontakt na vedoucí laborky, která sídlí na opačnym konci kampusu, takže manželství nám už neleží v cestě. Té vedoucí nejspíš vylíčil, jak transplantuju myší mozky, jako nevim kolik vypili saké, nicméně já u ní získala práci.  O tom, že i já jsem musela přinést určité oběti, jsem psala minule.

Takže tohle je můj příběh. Vy, co za námi přijdete, nebojte se podělit o vaše vlastní příběhy při získávání pracovních víz, založím vám tady novou rubriku.

25. ledna 2018

Jsme zpátky

Speciální dieta, kterou mi naordinoval táta s Janou a která sestávala z každodenní dávky pěti knedlíků zalitých poctivými smetanovými omáčkami a pivem (pivo jsem s dovolením nahradila B-komplexem), zabrala a krevní obraz se mi v úterý vrátil do normálu. Trošku hodně jsem na to spoléhala, takže letenky jsme dopředu pořídili hned na středu.

Ráno před odletem jsem se probudila se střevní chřipkou. Když jsem se po bytě plížila shrbená, držejíce se za žaludek, považoval Honza můj stav za teatrální, a především naprosto trapnou, demonstraci mé nechuti k návratu. Je pravda, že jsem možná i navrhla, ať teda zůstanem v Praze, že tohle nemá cenu. Ale když jsem do sebe téměř dobrovolně vpravila dokonce i Smektu, nejhnusnější věc na světě hned po Coldrexu, tak mi snad i uvěřil.

Když jsem pak v letadle už po pátý prosila lidi ve frontě na záchod, ať mě ve vlastním zájmu pustí před sebe, zapřísáhla jsem se, že už nikdy nepoletím letadlem. Nebo aspoň teda, že nikdy nepoletím s Matesem sama, protože jak bych s ním zvracela v náručí, to teda nevím. Asi blbě.

Cesta pro mě byla tak strašná, že jsem se dokonce i zaradovala, když jsme konečně přistáli na půdě země izraelské, a když jsme konečně po 10 hodinách cestování odemkli dveře našeho milovaného* rehovotského bytu, na chvíli jsem snad i zaznamenala prchavý pocit štěstí.

*no zas to nebudu přehánět

Ale musim uznat, že počasí je příjemný: 15°C a ten vlahý vzduch a zelené stromy, působí dost optimisticky. A navíc, zatímco jsme byli pryč, jako bonus někdo přestavěl všechny chodníky v Rehovotu i v kampusu na bezbariérové, takže nemusím při procházce překonávat desítky obrubníků. To se jim jako docela povedlo.

Co se týče Matesáčích pocitů, tak ten krom 15 minutové dřímky při vzletu nezamhouřil celý den oka. Žoviálně vydržel vyprávet 3,5 hodiny o svém životě všem, kdo ho byli ochotni poslouchat, a ani na pikosekundu se nezastavil v pohybu. Proto jsou fotky s ním poněkud rozmazané.

25. ledna 2018

Je to na vás

Proč je záhodno zahrnout do plánů při stavbě silnic kanály, se můžete přesvědčit na videu, které dnes při cestě z práce pořídil Honza. Pršelo chvíli odpoledne.

Zároveň budiž toto video odpovědí na dotazy, zda se dostavíme k volbám. Moc nás to mrzí, ale pramici nevlastníme. Hoďte to tam, prosím za nás.

30. leden 2018

Kdy jindy

..když ne teď, kam jinam, když ne SEM.