24. Arches NP – Delicate Arch

pátek – den 16. – 28.4.2017

Noc jsme strávili na parkovišti nedaleko vjezdu do národního parku, abychom tam mohli být brzy ráno, hned jak se v sedm hodin otevře brána. Někdo nám totiž radil, že se máme podívat na Delicate Arch co nejdřív ráno, dokud tam nejsou davy lidí. Jirka chce vyjet z parkoviště už ve tři čtvrtě na sedm, trochu ho zdržuji, abychom nepřijeli k bráně příliš brzy, protože tam není kde čekat na otevření. Vyjedeme asi v 6:55 ale stejně jsme u parku dvě minuty před otevřením. Stojí tam chlapík v reflexní vestě a přilbě a ukazuje nám, že máme jet dál. Jirka poslušně zahýbá zpět na dálnici, ale najednou ten chlápek ukazuje doprava na cestu do parku, není z toho jasné, jak to myslí, máme objet nějakou tu zábranu a počkat u ní, nebo už do parku můžeme? Moc se mi to nezdá, proč by nám nejdřív ukazoval, že máme jet pryč? Jirka pomalu zatočí a vtom po nás ten člověk hodí svou přilbu a začne křičet. Otevřu okénko a snažím se mu vysvětlit, že jsme se spletli a že se omlouváme. Nejradši bych, abychom hned odjeli, ale on si musí nejdřív vzít svou helmu, která se mu zakutálela pod naše auto. Na ty dvě zbývající minuty odjedeme a pak se vrátíme, naštěstí jsou zábrany i ten chlap už pryč. Jirka říká, že to byl jeho nejintenzivnější zážitek z celé dovolené (což doufám není pravda).

Znovu projedeme půlkou parku a zaparkujeme u starého ranče. Wolfe ranč je skromná jednopokojová chata a vedle menší stavba, která sloužila jako přístřešek pro hospodářská zvířata. Historie ranče mě tak zaujala, že si ji trochu pamatuji ještě po půl roce – a co si nepamatuji, doplním z oficiálních stránek NP (https://www.nps.gov/arch/learn/historyculture/wolfe-ranch.htm):

V roce 1898 se válečný veterán John Wesley Wolfe vydává najít sušší klima, které by mu dělalo dobře na jeho zraněnou nohu. Je mu 69 let a zanechává doma v Ohiu ženu a tři děti. Sebou bere jen nejstaršího syna Freda. Usadí se spolu severně od vsi Moab, na sto akrovém pozemku, kde je kvalitní voda a dostatek travnatých pozemků na uživení pár kusů dobytka. Pěstují tady zeleninu, dýně a melouny. To je pro mě skoro nepředstavitelné, když se rozhlédnu kolem po pouštní krajině.

Vždy jednou za tři měsíce si objednali další potraviny a vyzvedli si je na nádraží  Thompson Springs, na cestě museli strávit celý den, než se tam dostali. Jejich první chata nebyla vůbec propracovaná, pouze poskytovala nejnutnější ochranu před letním horkem a zimním deštěm a chladem. Změna přišla s příjezdem Johnovy dcery v roce 1906. Flora přijela s jejím manželem Edem Stanleyem a dvěma malými dětmi. Zděšená podmínkami, ve kterých její otec a bratr žil, se rozhodla postavit novou chatu s dřevěnou podlahou a s okny. Tato chata zde stojí dodnes, má 5,2 m na délku a 4,6 m na šířku. John také vybudoval sklep na ukládání zeleniny, přehradu na zavlažování a ohradu pro dobytek. Dva roky tu žilo všech šest členů rodiny. John se snažil pro rodinu zařídit co největší pohodlí, a tak objednal mimo jiné porcelánový jídelní servis a překvapil je také nákupem fotoaparátu. Stanleyovi se v roce 1908 přestěhovali do Moabu, aby děti mohly navštěvovat školu, po dalších dvou letech se všichni vrátili zpět do Ohia. John zemřel v roce 1913, kdy mu bylo 84 let. Chata však existovala dál, vystřídalo se v ní několik dalších obyvatelů. Bydlel tu například první správce parku J. Marvin Turnbow.

Cesta od Wolfova ranče k Delicate Archu nám trvá asi 40 minut, je to asi dva kilometry do kopce. První dojem je ohromující, člověk se totiž k oblouku přibližuje a najednou se vynoří zpoza rohu, vzdálený asi sto metrů, ale přesto impozantní. Jsem nadšená. Někdy se člověk tak dlouho na něco těší, že je pak zklamaný, ale tady to neplatí. Tohle místo si hodně užijeme. Po chvíli focení takhle z dálky se projdeme až k oblouku, počkáme, až se u něj vyfotí ti, co přišli před námi, naštěstí jich není moc, nestojí se fronta, pak se vyfotíme navzájem my.

Když se nás cestou zpět někdo ptá, jak je to asi daleko, nechápeme, jak to, že si to nezjistili předem, vždyť je to i v mapce, kterou každý zdarma dostane při vstupu. Vypadají zhrozeně, když uslyší, že je to asi dvacet minut od místa, kde jsou. Už jsme zvyklí, že na otázku, jak je něco daleko, se obvykle odpovídá v časových jednotkách ne v délkových. Také je normální, že se odpovídá v tom smyslu, jakou danou vzdálenost ujede auto, protože se nikam nechodí pěšky, aspoň pokud se ptáte na něco v rámci města nebo na vzdálenost z jednoho města do druhého. Tady ne, k Delicate Archu se nedá jet autem.  Přemlouváme dotyčné, že to za to stojí. 

Pak popojedeme autem k Horní a Dolní vyhlídce na Delicate Arch, ale tu si moc neužijeme, jsme od něj hodně daleko. To je asi fajn jen pro lidi, kteří nechtějí nebo nemohou jít pěšky až k němu. Další nevýznamnou zastávku máme na Panorama Pointu a pak zamíříme k zajímavějším skalním útvarům  v sekci Windows – oblouky zvané North Window a South Window (Severní a Jižní okno), Turret Arch (Věžičkový oblouk), Double Arch (Dvojitý oblouk), Parade of Elephants (Průvod slonů) a Garden of Eden (Rajské zahrady).

Někdy se podaří do jednoho záběru nacpat až tři oblouky, taky nás baví ukazovat si vzájemně, co která skála připomíná, většinou vidíme obličeje a hledáme i ty slony, kteří tu mají být.

Přibližně o půl třetí z parku odjíždíme a vydáváme se na sever. Projíždíme Salt Lake City. Celou dobu musím myslet na to, jaké to bude v Yellowstonu – většina kempů otevírá až v polovině května a my tam přijedeme ještě v dubnu. Bude tam ukrutná zima? Bude tam ještě ležet sníh? Uvidíme tam vůbec něco zajímavého? Sama sebe uklidňuji, že minimálně gejzír Old Faithful, je to přece Starý spolehlivec a tryská každých 90 minut. Znovu a znovu si v autě pročítám všechny užitečné informace, abychom věděli, co můžeme navštívit a abychom nevynechali to nejzajímavější.