Cascade Mountain

6.7.2017

Ve středu jsem šla naposled do práce a na čtvrtek jsem plánovala výlet s Jirkou, na pátek pak s Jirkou i Karlem a na víkend ještě dva výlety s Karlem. Ten však dal ze dne na den v práci výpověď (stejně už tam měl končit a měl sjednanou práci jinde, po hádce s vedoucím se to jen o něco urychlilo) a rozhodl se vyčistit si hlavu na pořádném výšlapu s námi. Rozhodli jsme se jít na Cascade Mountain (2998 m). Měl by to být podle průvodce středně těžký scrambling, na další dny by nám zbyly spíše lehké scramblingy/túry. Ve skutečnosti mi to připadalo jen jako středně těžká túra, skoro žádné lezení.

Jirka zašel do lodge na snídani, my s Karlem jsme jako bývalí zaměstnanci nemohli, počkali jsme v autě. Pak jsme jeli na parkoviště u sjezdovek pod Mt. Norquay, kde je začátek trasy. Asi šest kilometrů bylo nenáročných, šlo se lesem a žrali nás komáři. Nejvíc asi trpěl Jirka, který nepoužil repelent. Musím říct, že to asi funguje, mě snad neštípl ani jeden, i když jsem je slyšela bzučet kolem uší docela často.

Pak se cesta rozděluje, je možné jít do Cascade amfiteátru nebo na vrchol, my chceme samozřejmě na vrchol. Začínáme prudčeji stoupat. Ještě před tím, než se dostaneme nad les, Jirka navrhuje udělat si první zastávku a trochu se nasvačit. Myslím, že máme všichni dneska trochu línější náladu, sedíme tam docela dlouho, je tam příjemně, díváme se dalekohledem na zelené svahy naproti nám a nikam nespěcháme.

Hned za tímto odpočinkovým místečkem si všimnu dvou svišťů, sice je trochu vystrašili hlasy lidí, kteří šli před námi, ale za pár okamžiků hned zase vylézají z děr, rozhlíží se a když zjistí, že nehrozí žádné nebezpečí, nevšímají si mě, takže je můžu chvíli fotit. Pak mi je sice vyplaší Jirka a Karel, ale zase jen na moment. Vypadá to, že Karel má taky radost, že je viděl, zdá se mi, že asi poprvé.

Ještě před horní hranicí lesa zastavíme ve stínu, abychom se namazali opalovacím krémem, nějaký kluk, který možná jde dnes na túru sám, se nás ptá, kudy vede cesta, myslíme si, že asi obě vedou správně, nemělo by tu být žádné rozcestí, vyrazí doprava a za chvíli se vrací, takže my pak jdeme raději doleva. Pak následuje krátký úsek stoupání po pohodlné pěšině na jakési loučce mezi lesem a suťovým polem a potom hodně dlouhá cesta sutí s velkými kameny, které mi připomínají magistrálu v Tatrách s tím rozdílem, že tyhle se naklánějí, houpají a rachotí, při každém druhém kroku.

Je tu takový menší vrcholek, někteří ho přechází, já ho obcházím (jdu určitě správně – podle kamenných mužíků („cairns“), barevných fáborků i podle mapy v telefonu) a myslím si, že za ním se pak setkáme. To se bohužel pletu, do sedla za vrcholkem přijdu dřív než kluci a správně se domyslím, že na mě asi čekají nahoře. Dokonce je i vidím, ale oni mě ne a ani neslyší, když na ně volám. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zase nastoupat těch pár výškových metrů a dát jim o sobě vědět víc zblízka.

Pak řešíme dilema, jestli následující falešný vrchol také obejít nebo přelézt. Správně se má obcházet, i když si myslím, že podle našeho knižního průvodce jsou možné obě varianty, možná je vhodné jít přes něj právě teď na začátku léta, protože pod ním bude ještě trochu sněhu? Kluci mi sdělují špatnou zprávu – potkali nějaké Francouze, kteří se vraceli s tím, že se nedalo jít na vrchol, je tam ještě sníh. Samozřejmě to musíme nejdřív prozkoumat, než se případně otočíme k odchodu. Jirka se rozhodne postupovat podle mapy a vrcholek obcházet. Přes vrchol vidíme lézt toho kluka, kterého už jsme jednou dneska potkali a ptal se nás na cestu, budeme se s ním potkávat celý den.

Zjistíme, že trochu sněhu tam ještě leží, ale nevypadá, že by se měl každou chvíli utrhnout, spíš asi odtaje na místě. Pak následuje ještě jedno místo se sněhem, ten vypadá, že by se utrhnout mohl, ale nejdeme pod ním, nýbrž nad ním, po hřebenu, který je již suchý (přesně jak psali na internetu).

Na vrchole strávíme celkem dlouhou dobu, ať si ho pořádně užijeme. Nechybí zase pár tradičních fotek s vlajkou a pár netradičních fotek, kdy ze sebe děláme "holubičku" či něco úplně jiného, jak se nám to tak docela nedaří a pak večer se u prohlížení fotek docela nasmějeme.

Cesta dolů utíká pěkně, zase posedíme na tom místě na horní hranici lesa, v lese se snažíme jít rychle, trochu nás koušou komáři. Byla to dneska dost dlouhá túra, v Banffu jsme asi v osm hodin. Koupíme si ještě pár dobrot v IGA, večer vyměníme fotky a brzy jdeme spát, ať jsme připravení na další trek.