29.6.2017
Když se mě Jirka zeptal, jestli večer po práci něco nepodnikneme, souhlasila jsem, celkem se mi i chtělo jít lézt, nejradši do Heart Creeku na tu vytouženou kešku. Ale Jirkovi se tam nechtělo, nevím jestli proto, že už tu cestu lezl a není to pro něj tedy zajímavé, nebo z jiného důvodu, každopádně místo toho raději navrhuje několik jiných variant. Nakonec tedy souhlasím, že bychom mohli zkusit lehkou vícedélku neadleko Heart Creeku (obtížnost v první polovině 5.7 a v druhé 5.5).
Přístupová cesta je příjemně po rovině, jdeme asi dva kilometry a pak za tunelem se začneme rozhlížet, kde je začátek cesty. V popisu je, že začíná hned za nejvyšším bodem cesty, nad malým „buttress“, bohužel nevíme, co to přesně znamená, asi něco jako výstupek, soudě podle nákresu. Jirka vyšplhá kousek po skále, aby se podíval, jestli uvidí začátek cesty, pak postupuje po skále v horizontálním směru, až ji najde asi o deset metrů dál. To už tu cestu vidím i já odspodu a najednou je mi jasné, o jaký skalní výstupek jde. Prvních dvanáct metrů je jednoduchých, jsou tam dvě oka, ale ty vůbec nepoužiji, protože mě Jirka jistí odvrchu. A už jsme na prvním „štandu“. Následují čtyři délky o 25-35 metrech. Kupodivu mi to jde docela rychle, jsou tam těžší pasáže, ale ani jednou si nepotřebuji sednout, vyčerpaně se cítím až na úplném konci celé cesty. Střídají se tady úseky cesty s pěknými většími chyty a stupy a hladší plotny, kde člověk nemusí pátrat po tom, kam si stoupnout, je to všude stejné, to se mi docela líbí, i když mám chvílemi pocit, že stěna je příliš příkrá a že sklouznu. Výhoda je, že jsem jištěná shora a tedy nemám kam padat, nebojím se toho a troufnu si na věci, na které bych se jinak neodvážila ani pomyslet. V druhé délce mi Jirka radí lézt trochu doleva, ale je tam hodně dlouhý krok, možná trochu převis, docela dlouho se snažím najít dobré chyty pro obě ruce, abych se pokusila na nich vytáhnout, až se neudržím a o kousek spadnu, naštěstí v převisu je to vždycky nejlepší, člověk se ani neodře. Pak toto místo opustím a lezu rovnou za další karabinou po hladší plotně a zdá se, že je to lepší nápad, sice postupuji pomalu, ale jistě.
Jirka mě párkrát vyfotí, z čehož mám radost a dokonce občas pózuji. To je výhoda těch moderních jistících zařízení, s klasickým kyblíkem by musel Jirka pořád držet lano a nemohl by fotit.
Obr. 1 Zdolávání závěrečné části vícedélky
Obr. 2 Jsem spokojená sama se sebou na konci lezení
Konečně jsem úplně nahoře, teď přijde na řadu slaňování, nemám to ráda, nerada se dívám dolů pod sebe. Opět oceňuji, že Jirka koupil slaňovací pomůcky, s kyblíkem to jde možná plynuleji, ale kdyby člověk lano z nějakého důvodu pustil (třeba když by mi spadl na ruku kámen), mohl by sjet až dolů, s tímhle můžu lano pustit a zůstane zaseklé a já se ani nehnu. Slaňování trvá docela dlouho, na každém štandu musíme stáhnout lano shora, ještě předtím se musíme zajistit na dvě nezávislé odsedky a pak znovu na lano… Pomalu už se začíná šeřit, musíme pak pospíšit s balením věcí, čeká nás ještě kus cesty lesem k autu.
Dole pod skálou dostanu od Jirky velkou pochvalu, jak jsem to pěkně vylezla a dokonce říká, že to bylo jedno z jeho nejlepších lezení v Kanadě, cesta se mu hodně líbila, pokud to tedy neříká jen kvůli mě, aby mě ještě víc podpořil v lezení do budoucna.