Castle Mountain

8.7.2017

Hodně jsme s Karlem zvažovali, jestli na Castle Mountain jít – bude to stát za to? Je to hezký hike? Nebo to bude jen strašně dlouhá lesní cesta k jezeru a pak nezajímavá cesta po skále nad jezerem? Fotky vypadaly docela pěkně, ale přístupová cesta o délce 8 km nás děsila. Jenže při listování průvodcem jsme nepřišli na nic lepšího, co by nás lákalo více, nakonec jsme tedy na Castle Mountain vyjeli. A nelitovali jsme.

Sešli jsme se v Jirkově pokoji asi o půl osmé, používáme ho teď jako základnu, i když Karel už tam nemůže přespávat a já samozřejmě taky ne, ale denní návštěvy jsou snad povoleny (i když často trvají přes půlnoc).

Už před osmou jsme u IGA, nevídaně brzy, dokonce musíme počkat, až otevřou. Pak odjíždíme směrem k Lake Louise a zastavujeme pod Castle Mountain.

Cesta lesem je mírně do kopce, ubíhá snadno a rychle, jsme rádi, že nám dnes není horko, jednak díky lesnímu prostředí, jednak díky zamračené obloze. Celou dobu kecáme, a tak se ani nenadějeme a už jsme u prvního jezera – Tower Lake. Trochu nás koušou komáři, i přesto, že jsme použili repelent, a hlavně je otravné, jak stále bzučí kolem hlavy.

K dalšímu jezeru – Rockbound Lake – je to asi kilometr. Je tu nádherně, fotíme skálu jménem Eisenhower Tower (Castle Mountain byla na nějakou dobu přejmenována na Eisenhower Mountain, pak jí ale vrátili její původní jméno a jméno prezidenta Eisenhowera dostala jen tahle jedna část) a vodopád za jezerem. Pak se vyškrábeme výš do svahu, odkud jsou nádherné výhledy (to zas bude práce s těmi panoramatickými fotkami!).

Pak jsme si spletli cestu, ta širší a lépe patrná vede k Helena Peaku, slézáme tedy na louky, které vidíme pod námi. Chvílemi to vypadá, že dojdeme k hraně nějakého srázu, ale vždy, když se pak podíváme za tu hranu, vidíme, že to není sráz, dá se jít jako po schodech. V jednu chvíli už si myslím, že jsme skoro dole a už to bude pohodlné, když tu se se mnou jeden ten „schod“ ulomí a já spadnu a odřu si lýtko a zápěstí. To jsem to zakřikla. Skoro to samé se později stane Karlovi, špatně stoupnul na velký kámen, který se sním přetočil a dopadl s lýtkem od krve a rukou od bláta. Musíme prostě dávat pozor na každý krok a to i v nenáročném terénu.

Ty loučky jsou za odměnu. Pozorujeme sviště, obdivujeme kytičky, přeskakujeme potůčky, fotíme se nad jezerem:

Počasí se zlepšuje, už je místy modrá obloha a chvílemi svítí slunce. Přicházíme k druhému a zároveň poslednímu krátkému prudkému výšvihu, škrábeme se na další hranu, nad kterou jsou zbytky sněhu. Dají se odtud pořídit zase zajímavé, trochu dramatické fotky, pár uděláme teď, pár cestou zpátky, ve večerním slunci je to ještě hezčí. Co se týká toho sněhu a vody v poslední části treku – mě by to až tak nevadilo, s novými botami, které jsem koupila před třemi dny jsem „za vodou“ či spíš „nad vodou“, ale Karel v teniskách to má horší. Bohužel si nemohl vzít pohorky, protože ve chvíli, kdy si na ně vzpomněl, už byly zamčené v pokoji, od kterého už nemá klíče. Snažíme se vybírat cestu mimo sníh, ale občas se mu nevyhneme. To, co je v mapě značené jako vrchol Castle Mountain, mineme (záměrně – kvůli sněhu a obtížnému úseku), ale zdoláme tři vedlejší vrcholy (jeden z nich je stejně vysoký – 2766 m).

Vyškrábat se na vrchol vyžaduje vylézt asi tři metry skály, našli jsme pěkně stupňovité místo, takže to nebylo těžké. Horší je, že nenajdeme stejné místo cestou zpět, Karel pokračuje nejkratší cestou k dalšímu vrcholu, leze komínem, který vypadá ze začátku schůdně, ale uprostřed je nejspíš zcela vertikální. Chvíli ho pozoruji shora, jak s tím bojuje a pak, když mi oznámí, že mě tuhle cestu moc nedoporučuje, vracím se směrem, kterým jsme přišli a hledám něco schůdnějšího. Možností je více, ale vždy cesta končí ve sněhu. Naštěstí se moc nepropadá. Sněhem obcházím skalní stěnu, až se na jejím východním konci setkám s Karlem, který už se také v pořádku dostal dolů. Obhlížím komín ještě zespoda a sem ráda, že jsem našla jinou možnost. Pokračujeme k druhému vrcholku, cesta vypadá celkem fajn, i když v jednom místě před sebou hrnu slušnou lavinu kamení, až se Karel děsí, že po tom kamení ujíždím i já (v té chvíli mě nevidí, jsem za větším kamenem). Když však vidím později z druhé strany, kudy jsme šli, jímá mě hrůza – pod námi byl pořádný sráz a svah odtud vypadá hodně prudce. Určitě pak nepůjdu zpět stejnou cestou, to radši půjdu sněhem, tak jak šel ten člověk před námi, místy vidíme vyšlapané stopy. Cesta z druhého vrcholku na ten třetí a pro nás dnes poslední je pohodová, bez sněhu, bez lezení, bez uvolněných kamenů.

Jsme z toho docela zničení, máme obavu, jak rychle nám půjde cesta zpět a přemýšlíme, kudy půjdeme. Karel chce jít po dolní hraně svahu, kde je většinou roztátý sníh, já nechci balancovat úplně po hraně, ale souhlasím s přibližným směrem, jen s tím, že místy možná půjdu radši sněhem. Jsme jaksi bez nálady, takže tentokrát nebude ani tradiční společná fotka s českou vlajkou. Focení si vynahradíme později, až bude cesta zase bez sněhu a budeme víceméně kopírovat vlastní stopy.

A pak začne ta nejlepší část klesání, našli jsme tu rokli, kterou jsme lezli nahoru a vyblbneme se s focením a pózováním. Ve focení pokračujeme i na louce a u potoků, kde nám velkou radost udělá pózující svišť.

Kolem šesté hodiny se ještě zastavíme na břehu jezera, smočíme si nohy a pak už zbývá „jen“ těch osm kilometrů k autu, opět to uteče spíše překvapivě rychle, probíráme události posledních dní – ztracené klíče, výpovědi…

Doma, tedy zase v Jirkově pokoji, vyměníme fotky z výletu, vyprávíme Jirkovi, jak jsme se měli, je to poslední společný večer naší party.