23.6.2016
Na dnešek jsem se s Evou domlouvala na půjčení kanoe, ale kvůli počasí jsme to zase zrušily a po večeři jsem jí místo toho navrhla zkusit lezeckou stěnu. Ta se nachází v Banff centre, což je takové kulturní a sportovní centrum, asi čtyři větší budovy a pak nějaké apartmány. Netrefily jsme správnou cestu, takže jsme tam došly až skoro po hodině, také docela dlouho trvalo, než jsme zaplatily, vypůjčily si všechny věci a podepsaly formulář o tom, že rozumíme pravidlům, co se tam smí a nesmí.
Cena byla skoro dvakrát vyšší, než jsem počítala, zapomněla jsem, že ceny se uvádí bez daně a navíc jsem zapomněla započítat půjčení věcí. Jedno vstupné vyšlo na asi 22 CAD, ceny permanentek jsou celkem výhodné, to by se mohlo hodit na zimu:
1 Month $59.00 + GST
3 Month $151.00 + GST
6 Month $267.00 + GST
12 Month $465.00 + GST
Přitom v ceně bude i vstup do bazénu i s vířivkou, na běžeckou dráhu a do posilovny, což mě neláká, ale ten bazén bych asi občas využila.
Při podpisu formuláře se zamýšlím nad smyslem jedné věty a ptám se Evy (anglicky): co je tohle slovo? Eva mi to trochu vysvětlí a zaslechne nás instruktorka a ptá se mě, čemu nerozumím, tak jí ukazuji, která věta mi není jasná, pak mi vysvětluje ještě nějaké další detaily a ptá se, jestli už je mi to jasné, jestli mi to dává smysl. Říkám, že ano, ale ona nevypadá, že je o tom přesvědčená, takže se ptá, odkud jsme a hádá, že z Německa. Na to odpovídáme, že jsme z České Republiky a ona nás překvapí otázkou: "Jak se vede?" Je to taky Češka, takže po zbytek času s námi mluví spíš česky, i když sem tam je pro ni jednodušší používat anglické výrazy, na které je zvyklá. Je tady už šest let.
Na rozdíl od českých lezeckých stěn to tady funguje trochu jinak s nováčky - na stěně se nesmí nic učit, takže nesmím učit ani já Evu, která neumí jistit, ani lektorka, leda že bychom přišly jindy na speciální kurz pro začátečníky, který trvá dvě hodiny a stojí 30 CAD. Musíme před vlastním lezením projít zkouškou - tedy dokázat, že umíme jistit. Eva tedy neprošla, možná stačilo, abych jí něco poradila před vstupem, nebo aby se dívala, co dělám já a neměla přiznávat, že jistila jenom jednou. Já jsem zkouškou prošla (i když chvíli jsem si nebyla jistá, jestli základní uzel zvaný "osmička" zvládnu napoprvé a i když s kyblíkem jsem jistila taky asi jen dvakrát v životě). V rámci zkoušky mi do toho lezkyně Eva měla dvakrát skočit, jednou tak, že mě upozorní a jednou nečekaně. Stejně jsem to samozřejmě čekala celou dobu a tak to bylo v pohodě, navíc jistit ji bylo jednoduché, protože je podstatně lehčí než Jirka, na kterého jsem zvyklá.
Pak jsme dostaly stručnou instruktáž ohledně obtížnosti cest a boulderingu - obtížnosti jsou čtyři základní - zelená, žlutá, oranžová a červená a ty jsou dále specifikované čísly. A bouldrovat se smí v celé místnosti, ale ne až do stropu, pouze po černou čáru. Kousek pod ní je také bouldrovací traverz vedoucí kolem celé místnosti. Pro mě budou dále důležité navijáky, na kterých mohu lézt sama bez jističe (bez Evy), ty jsou tu celkem tři, na každém je několik možností cest, ale protože já zvládnu asi jen ty nejlehčí, nakonec to vypadá tak, že na každém navijáku vylezu jednu cestu a pak vymýšlím další varianty s použitím všech chytů bez ohledu na barvy. Mají tu podobný systém jako v Čechách - cesty se značí nalepenými barevnými páskami pod chyty, v Irsku to bylo mnohem lepší, když samotné chyty byly pro jednu cestu v téže barvě.
Každopádně jsme si to obě hodně užily, měla jsem radost, že Eva vylezla hned první trasu, kterou jsem jí doporučila, pak ještě druhou, pak nevím, některé možná nevylezla celé, ale ještě s jednou poslední mi udělala radost, ta byla asi těžší, byl tam malý převis na konci a i já jsem s tím měla co dělat. A hlavně největší radost mi udělalo, když hned po první cestě vypadala nadšeně a spokojeně a řekla mi, že ji spíš vylezla díky mě, než díky svým schopnostem (radila jsem jí, kam dát ruku, kam nohu), a to jsem jí radila jen tak zespodu, aniž bych tu cestu měla vylezenou. Že už bych na to měla oko a věděla i ze země, co se jak dobře poleze?
Byla jsem také spokojená sama se sebou, zvládla jsem všechny zelené cesty, do kterých jsem se pustila, občas jsem zkusila začátek nějaké žluté, ale většinou jsem se nedostala dál než k třetímu nebo čtvrtému chytu. Na závěr (kolem deváté hodiny) už jsem zkoušela jen bouldering, myslím, že by mě bavil ještě aspoň hodinu a bylo by pořád dostatek toho, co trénovat, ale už jsem se cítila vyčerpaně, takže jsme toho nechaly, chvíli se ještě koukaly na zkušenější lezce a pak šly domů.