Paget Peak

27.5.2017

Konečně přišel další den volna, připadalo mi, že už ho ukrutně potřebuju. Jirka volno neměl, ale domluvila jsem se předem s naším novým kolegou Karlem, že bychom mohli někam vyrazit spolu. Karel je také Čech, nastoupil sem, když jsme byli v Americe a hned po návratu jsme se s ním skamarádili, pracuje na pozici groundskeepingu – péče o zahradu, štípání dřeva, odklízení sněhu. Jirka se momentálně o tuto pozici také uchází. Občas se potkáváme v kuchyni, kde u stolu píšu do počítače, takže jsme měli příležitosti podívat se do map a do knižních průvodců a výlet naplánovat. Nejdřív jsem navrhovala Prairie Trail (nedaleko Barrier Lake, kde už to znám, ale na opačné straně jezera), pak jsem objevila na stránkách www.alltrails.com, které mi Karel ukázal, zajímavý okruh na Heart Mountain nedaleko Canmore, kde už budou hory nejspíš bez sněhu a nakonec jsme dali na radu kolegy Davea a vyrazili k Emerald Lake, kde je údajně také méně sněhu. Vymysleli jsme si okruh zvaný Emerald Triangl, vede přes dvě sedla – Burgess Pass a Yoho Pass. Jenže v informačním centru ve Fieldu nám řekli, že tam je ještě spousta sněhu a hrozí laviny a doporučili asi pět jiných tras, mimo jiné třeba Heart Mountain, o které jsme předtím přemýšleli. Jenže to je daleko, řekli jsme si, že zkusíme něco bližšího a vybrali jsme dvě krátké túry – na Hunter Lookouts, kde jsou dvě vyhlídky, první je vzdálená jen 3,6 km, druhá ještě o 2,4 km víc (takže 12 km tam a zpět), pak bychom se mohli podívat k Emerald Lake, na které jsme se celou dobu oba těšili (když ho obejdeme, je to 5 km) a nakonec na Paget Lookout (nebo až na vrchol Paget Peaku), což je 7 km i s cestou zpět.

Vyrazili jsme docela pozdě a ještě nás zdrželo rozhodování, kam vyrazit, takže auto opouštíme až v 11 h dopoledne. Ze začátku jsem trochu zklamaná, že nemůžeme podniknout něco zajímavějšího než jen takovou obyčejnou procházku lesem s vyhlídkou na konci (podobně jako jsme šli včera večer jen tak po večeři – na Stoney Squaw nad Banffem), ale pak jsem příjemně překvapená, že je na prvním Lookoutu domek a rozhledna (první rozhledna, kterou jsem v Kanadě navštívila, když nebudu počítat městské vyhlídkové věže ve Vancouveru a Calgary). Vylézt na rozhlednu je poněkud těžší, než jsem zvyklá z Čech, nevedou na ni schody, nýbrž žebřík! Nižší část žebříku je navíc trochu uvolněná, takže se trochu hýbe.

U Emerald Lake to vypadá, že snad ani nezaparkujeme na parkovišti a budeme muset auto postavit u silnice jedním kolem skoro do příkopu, jak tam parkuje docela dost ostatních návštěvníků, ale nakonec se jedno místečko na okraji parkoviště pro nás najde. Už jsem tu potřetí, ale pohled na tohle jezero mě asi nikdy neomrzí. Projdeme se mezi chatkami, bohužel ani nepoznávám, kde jsme posledně přespávali, pak pokračujeme po břehu jezera kousek dál a rozhodujeme se, jestli se vrátit k parkovišti (je tu dokonce zkratka) nebo obejít ho celé. Celkem mě láká ho obejít, ale nechci zdržovat, když nás ještě čeká další túra na kopec. Na druhou stranu, na tu túru by nám měly stačit asi tři hodiny, takže pokud nám nebude vadit vracet se domů až za tmy, máme vlastně spoustu času… Nakonec tedy jezero obcházíme celé. Ze břehu, který je přesně naproti parkovišti je nádherný výhled na Mount Burgess, do jehož sedla jsme původně chtěli jít. Vidíme, že tam je opravdu dost sněhu a mohly by hrozit i laviny.

Když jsme přišli do lesa s nižšími stromky, zadoufali jsme, že by tam už mohlo být méně sněhu, že už by mohl být v bezlesém pásmu roztátý, ale marně, sníh se souvisle táhl pořád dál. Asi po půl hodině nebo po hodině trápení jsem se podívala do telefonu na mapu, abychom věděli, kolik cesty nám ještě zbývá, vypadalo to docela nadějně – dvě zatáčky, pak asi dvě stě metrů rovně a nakonec kilometr trochu doleva, hádám, že to bude od domečku na vrchol, což už bychom dneska asi jít nemuseli. Jenže v tom sněhu a s čím dál prudším stoupáním je i kilometr nekonečný. Jednu tu zatáčku jsme se tedy rozhodli vynechat a zkrátit si cestu přímo nahoru svahem, kde v příkřejším terénu nebyl sníh. Znamenalo to tedy trochu lezení po skalách a namáhavé chůze štěrkem, ale to nám nevadilo. Abychom stejnou možnost mohli využít i cestou zpět, postavila jsem u cesty kamenného panáčka.

Konečně jsme se vyškrábali k domečku. Pořád je krásně slunečno, výhledy jsou dokonalé. Je přesně sedm hodin večer, do setmění tedy zbývají ještě tři hodiny, to je docela dost a vrcholové partie Paget Peaku vypadají suše, takže po krátkém oddechu pokračujeme na vrchol. Výstup je hodně náročný, přece jen je tu místy sníh, snažíme se mu vyhýbat, ale tím pádem nejdeme po stezce a trochu se od ní vzdalujeme. Kloužeme zpátky, když jdeme sutí, jednou musíme přelézt kus skály. Je to namáhavé, ale teď už to nechci vzdát, to by všechna námaha v tom sněhu přišla vniveč. Pokračuji pomalu dál, slunce se sklání k horizontu. K mému rozhořčení vidím, že to, co jsem považovala za vrchol, byl pouze předvrchol. Podle telefonu mi připadá, že jsme nepokročili skoro o nic, pořád to vypadá jako kilometr k vrcholu.

Pak vidím, že na mě Karel čeká, vypadá to, že už na vrcholu, ale je tomu skutečně tak? Volám na něj: „Neříkej mi, že je to jen další předvrchol?“ To bych snad ani dál už nešla, zdá se mi, že mám dost (a to nás ještě čeká cesta zpět). Volá na mě zpět, že to je konec. Oba se divíme, že to ten druhý nevzdal, nebo že nenadává (pokud ano, tak jen pro sebe), oba bychom nejspíš souhlasili s ukončením toho vysilujícího snažení i předčasně, kdyby to navrhl ten druhý, ale ani jednomu se nějak nechtělo být tím, kdo to vzdá.

Cesta zpátky už vůbec není tak hrozná, sutí skoro sbíháme, dvakrát slezeme nějakou skálu a pak ve sněhu se sice zase občas zaboříme, ale je to lepší, protože můžeme sledovat svoje vlastní stopy a navíc v dlouhých kalhotech sníh tak neškrápe kůži, sice si je promácháme, ale to zas tak moc nevadí.

Párkrát se mi noha zaboří tak hluboko, že ani nejde chvíli vyndat, než s ní nějak šikovně zahýbu. Nahlas se divím, jak to, že se tak bořím? Karel: „To nesmíš tak dupat.“ Jenže sám se boří mnohem častěji než já, takže mu odpovídám: „Počkej, to ti za chvíli připomenu.“ Takže teď ke konci si z toho už děláme jen legraci.

Kousek před parkovištěm zahlédnu ve sněhu zvláštní stopu, zarazím se a prohlížím si ji, pak ji ukazuji i Karlovi a v tu chvíli už je mi jasné, že to nemůže být nic jiného než stopa medvěda. Šel stejným směrem, kudy jdeme my a stop vidíme ještě několik, takže docela dlouho následoval stejnou stezku. Karel se mě ptá, jestli má tedy vytáhnout zvoneček, říkám, že rozhodně ano a že je ten správný čas taky hodně nahlas mluvit, ale jako by nám na chvíli došla řeč. Medvěda jsme cestou na parkoviště nepotkali. U auta jsme přesně v deset, ani jsme nepotřebovali čelovku.

Vypadá to jako konec, ale ještě něco – asi o půlnoci jsem šla spát a kolem jedné hodiny ranní mě Jirka probudil s tím, že musíme okamžitě sednout do auta a jet k jezeru Minnewanka sledovat polární záři. Byla jsem sice hodně vyčerpaná, ale polární záři jsem si přála vidět celou zimu, takže neodmítám, vezmu na pyžamo první co mi padne pod ruku – lyžařské oteplováky – a vyjedeme. Cestou potkáváme spoustu aut, která se vrací, snad ještě není po všem!

U Minnewanky dojdeme na molo, posadíme se a pozorujeme oblohu, která se neustále mění, polární záře je chvílemi jasnější a pak méně viditelná, chvíli nad jezerem, chvíli nad horou Cascade za námi. Pokouším se nějak to vyfotit, ale fotky se mi nezdají moc dobré, chtělo by to lepší foťák, stativ a asi i nějaké zkušenosti s něčím podobným. Ale mám aspoň něco: