10. a 11. 7. 2017
V neděli po návratu z výletu jsem koupila něco na zub pro Jirku na rozloučenou, pro rodiče a kamarádky dárky z Kanady a uložila si letenky a palubní vstupenky. Řešila jsem, zda musím znovu odbavit zavazadla při každém dalším letu, podle letenky to vypadá, že v Edmontonu to není nutné, jen v Londýně. Internet jde špatně, když se to pokouším řešit přes kiwi.com chat, signál vypadává a nemohu pokračovat v konverzaci. Asi hodinu balím, mám v batohu skoro všechno oblečení, na ráno zbyde balení ostatních věcí (především do příručního zavazadla). Jdeme spát neobvykle brzy, ještě je světlo.
Vzbudím se asi ve dvě v noci a nemůžu usnout, trápí mě, že stále nemám jednu palubní vstupenku, i když let je za méně než 24 hodin a že nevím, jak to bude s těmi zavazadly. Vstávám, beru si počítač do obýváku a opět zapínám chat s kiwi.com. Teď jde internet výborně. Jak je známo, ráno je moudřejší večera, ani mi nestihli po chatu poradit a už jsem boarding pass našla – vzhledem k tomu, že letím dva lety s jednou spoečností (Westjet), dali oba boarding passy do jednoho dokumentu. Ptám se tedy aspoň na zavazadla a během chvíle mi potvrdí, že zavazadla odbavím jen v Calgary a pak až v Londýně, v Edmontonu si o ně nemusím dělat starosti. Přichystám si ještě varianty, jak se budu dopravovat přes Prahu k Markétě na přespání (v úterý v deset večer) a ve tři jdu zase spát, tentokrát už úplně klidně.
V pondělí ráno jdu s Jirkou do lodge, vytisknu si všechny dokumenty, rozloučím se s ním a vracím se do 544. Cestou potkávám několik housekeeperů, se kterými mám tedy také možnost se ještě rozloučit. Pak dvě hodiny balím a vyhazuju nepotřebné věci, nejen že mám o 20 kg víc věcí, než když jsem přiletěla, dalších asi 20 kg jsem darovala ve středu do Thrift Storu (bazaru) a nyní ještě podobné množství věcí vyhodím, především vytištěné papíry, letáčky a mapky z infocenter... Je to neskutečné, co všechno se za rok nashromáždí.
Chci odevzdat klíč od pokoje, ale zjistím, že Michael tu teď není, rychle přemítám co s tím, jedna varianta je nechat ho v pokoji a nezamknout, nakonec volím druhou variantu – zamknout a klíč dát někomu jiného, aby ho za mě předal Michaelovi. Ťukám na dveře vedlejších pokojů, až mi otevře Sarah, té tedy klíče svěřím a jdu na autobus. Vím, že mám asi dvacet minut a že před hotelem Caribou budu asi za pět minut, takže tam pak trpělivě čekám. Postupem času už jsem však hodně nervózní a začínám přemýšlet, co budu dělat, když Airporter nepřijede včas. Do kolika hodin mám čekat? A jak to případně pak řešit? Měli tu být v 12:30 a když se podívám na hodiny, je už 12:42 a stále nic. Začínám panikařit, nečekala jsem komplikace hned na začátku a nemám ani telefonní číslo. Ale mám strach zbytečně, kolem 12:50 autobus přijíždí.
V Calgary je to na letišti extrémně jednoduché – sotva projdu dveřmi, hned uvidím samoodbavovací přepážky, kde stačí přiložit pas a pak položit zavazadlo na pás a vyjede boarding pass a nálepka na zavazadlo. Zvládla bych to i sama, ale není to nutné, hned se mě ujala paní, která vše udělá za mě, jen na mě nechá manipulaci se zavazadly. Mám radost, že obě zavazadla prošla, jedno váží 17,5 kg a druhé 20,4 kg, takže nějaká ta tolerance tam přece jen je. Kdyby nebyla, stačilo by přendat pár věcí z kufru na kolečkách do krosny.
Pak je na řadě security proces – vyndat notebook a telefon z batohu, sundat mikinu a projít bránou. Všechno je v pořádku, zbývá najít správnou gate (kterou mám napsanou i na palubní vstupence, ne jako později v Londýně, kde člověk do poslední chvíle neví nic) a tam počkat asi hodinu, až mě pustí dovnitř. Let je kratičký, přiletíme dokonce dřív než bylo v letovém plánu, zato o trochu déle čekáme, než nás pustí z letadla ven. Přestup v Edmontonu je také pohodový, bála jsem se jak to stihnu během hodiny, ale ani neodbavuju zavazadla, ani neprocházím security procesem, jenom najdu správnou bránu a tam čekám. Uvažuji, jestli si nekoupit něco k jídlu, už začínám mít hlad, nakonec to nechám až do letadla. Je to škoda, protože jsem se tady mohla zbavit posledních 15 dolarů v hotovosti, v letadle se jídlo zaplatit hotovostí nedá, mám mít „kreditní“ kartu. Česká karta naštěstí funguje. Docela dlouho na jídlo čekám, už mám pořádný hlad. Ani pak však nejsem zcela spokojená, je mi zima, jsem přesezená a nudím se. Čtu povídky o Sherlockovi Holmesovi, ale chce se mi u toho čtení spát. Když se snažím spát, nejde to. Sedím u okna a dlouho se rozmýšlím, jestli jsem schopná přelézt svou spolucestující a vzít si ještě náhradní mikinu z batohu společně s notebookem, abych si pustila písničky nebo koukala na fotky, nakonec to udělám a vypadá to, že jsem ji ani nevzbudila. Od té chvíle, kdy mám notebook, už je let fajn. Nevím jak byl dlouhý, řekla bych že asi osm hodin. Odlet z Edmontonu byl těsně před sedmou, díky časovému posunu je přílet až v asi jedenáct dopoledne v úterý. Obávám se, že jsem spala tak dvě hodiny. Co bylo zvláštní – venku bylo pořád světlo. Přes noc bylo v letadle zhasnuto, kromě modrých světel ve stropě a okna byla zatažená. Ráno se rozsvítí a nosí se nápoje a snack (minipreclíčky a sušenky).
V Londýně si jdu nejdřív vyzvednout zavazadla, chvíli čekám u jediného pásu, který zrovna jezdí s kufry, po chvíli si říkám, že je to divné, že jezdí pořád dokola ty samé kufry a ty moje tam nejsou, takže se podívám na tabule a zjistím, že mám čekat u jiného (který však odtud není vidět). Obě svá zavazadla najdu rychle, kufr je tak průměrný, že radši zkontroluji obsah, abych se ujistila, že tohle je opravdu můj kufr. Zeptám se u přepážky s nápisem „Connections“ („Spoje“), jestli si mohu zavazadla opětovně odbavit u nich a dozvídám se, že to půjde pro ten můj let až za hodinu. Stačí ukázat boarding pass a pas, odvézt zavazadla opodál na zvážení a už jsem zase bez nich. Koupím si zase nějaké jídlo (oběd a večeři do letadla), už se mi to nezdá tak drahé jako dřív, skoro cokoli se dá koupit za 9-11 liber, láká mě dát si pizzu, ale nakonec volím víc menších věcí, aby mi něco zbylo i na později – sandwich, wrap s kuřecím masem a polévka – dohromady 10 liber.
Čekání si pak zkrátím zase u notebooku, píšu na blog, mám na to čtyři hodiny, než se vybije baterka. Konečně po dlouhé době mám na něco spoustu času. Horší je, že se mi zavírají oči. Čekání je potom nesnesitelně dlouhé, i když pochoduji sem tam po letišti a prohlížím si věci v obchodech. Konečně se přiblíží doba odletu a můžu jít k odletové bráně. Let do Prahy je krátký a celkem příjemný (akorát o dvacet minut zpožděný) a v Praze na letišti mě celník hezky přivítá – koukne se do pasu a povídá, že jsem poslední na řadě a zrovna Češka, pokrčím rameny a říkám, že mi to nevadí, že nikam nepospíchám. Tak se usměje (to mu asi málokdo někdy řekl) a ještě se ptá jestli také letím z Londýna, odpovídám, že ano a předtím až z Kanady, takže cestuju už dva dny. Na závěr tedy mile dodá: „Tak vítejte doma.“
Vyzvedla jsem si zavazadla a koupila si jízdenky na MHD, pro sebe přes telefon a pro zavazadla v automatu a protože hned přijížděl autobus, nastoupila jsem, ale za chvíli jsem si uvědomila, že jsem se nepodívala na jeho číslo a samozřejmě že to byl ten druhý, než který jsem potřebovala, ale věděla jsem, že k nějakému metru mě také doveze, jenom asi budu muset v metru ještě přestupovat. Ačkoli jsme přistáli už v deset hodin, z metra vystoupím krátce po půlnoci. Jen pár minut počkám a už je tu Markéta, pomůže mi s kufrem a ukáže cestu k jejich bytu, kde budu přespávat. Následující den si nedaleko ještě zařídím zdravotní pojištění a už zase vláčím kufr k metru a pak na vlak a hurá domů. Jen tak tak že jsem vlak stihla.
Nepsala jsem nic moc o pocitech, jaké to je, vracet se po roce domů? Je to především zvláštní, je mi líto opouštět ta místa, kde jsem byla šťastná, ten život, kterými docela vyhovoval. Jaké to bude teď? Dokážu ještě někdy najít způsob jak žít bez depresí a beze strachu o budoucnost? Odjedu ještě někdy někam žít nebo budu odteď žít napořád v ČR? To se neví, to se pozná časem.