Jezera u Whistleru

29.5.2016

Tentokrát vyrážím sama a pro změnu na delší výlet, Whister je od Vancouveru vzdálen 111 km. Zaplatila jsem si zpáteční jízdenku přes společnost Epic Rides, vycházelo to skoro stejně jako se společností Greyhound, výhoda je, že nemusím tisknout lístek, stačí ho mít uložen v telefonu. To je pro mě také trochu oříšek, protože e-mail neobsahuje PDF, které bych si mohla stáhnout, nakonec to řeším "vyfocením" obrazovky telefonu a uložením jako PrintScreen mezi obrázky. U autobusu po mě však ani tohle nevyžadují, stačí jim říct křestní jméno.

Cesta trvá asi dvě hodiny, projíždíme krásnou krajinou u města Squamish, vlevo ode mě je záliv s ostrovy a vpravo monumentální skály. Přemýšlím o tom, že bych zítra vyrazila na výlet sem.

Ve Whistleru vyrazím směrem k Lost Lake, které jsem si zvolila jako cíl dnešní výpravy, cestou se zastavím u lanovky Blackcomb, kde si vezmu mapku a podle ní poznám, kde je návštěvnické centrum, musím se vrátit, ale to nevadí, cestou stejně promýšlím trasu trochu jinak, k Lost Lake se mi to zdá moc krátké, spíše bych vyrazila na obchůzku tří jezer, z toho Lost Lake bude poslední. V IC se zeptám, jak dlouhá asi tak ta trasa bude, ukazuji jim mapu, přesné číslo se sice nedozvím, ale zjistím, že procházka kolem celého Alta Lake je asi 7 km, podle toho odhadnu dalších 7 km a nejspíš ještě 7 km do třetice. Mám na to 8 hodin času, takže bych to měla v pohodě stihnout a kdyby mi to časově nějak nevycházelo, dá se vrátit dřív.

Zvládla jsem to celé, takhle to vypadá na mapce:

Také jsem se v IC zmínila, že mám trochu obavu z medvědů a byla jsem ubezpečena, že tady na té trase se není čeho bát, je hodně frekventovaná. To je pravda, skoro pořád někoho potkávám a předjíždí mě cyklisté. Všímám si zajímavých staveb, převážně hotelů a horských chat.

Obešla jsem skoro polovinu jezera a teprve teď se dostávám úplně k vodě, je tu dřevěné molo, s podobnými se pak setkávám ještě později v Rainbow Parku a u Lost Lake. Jezero je krásně čisté, rostou tu i lekníny.

Ještě větší radost mi udělá čipmank, který mi zapózuje u silnice. Ani bych si ho nevšimla, kdyby na sebe neupozorňoval tichým pískáním.

Dopřávám si další pauzu na dřevěném molu, ale pak několik kilometrů jdu rychleji bez zastávek, zatím se mi zdá, že čas nějak rychle utíká a zbývající kilometry neubývají. Stezka je výborně značená, skoro celou dobu je to zároveň stezka pro pěší i cyklostezka.

Rainbow park na severozápadním břehu Alta Lake je místo s nejlepším výhledem na hory. Jsou tu naučné tabule, a tak se dozvím názvy některých hor:

A ještě jedna věc z rostlinné říše, takovéhle lišejníky visí na stromech:

Nakrátko odbočím z cyklostezky na vyhlídku a protože tady zrovna nikdo není a já mám plnou hlavu medvědů, párkrát si zatleskám a zazpívám podle rady spolubydlící z hostelu. Je to přesně naopak než u nás – tady se v lese máme chovat hlučně.

Část cesty jdu podle řeky s pěkným názvem – Řeka zlatých snů. Potom přicházím k Zelenému jezeru - Green Lake, začíná slabý déšť a zároveň svítí sluníčko, potkávám se s dalšími turisty a kromě pozdravu zapředeme i krátký rozhovor na téma bláznivé počasí (celkem prší za ten den čtyřikrát, ani jednou nepotřebuji pláštěnku).

Stejně jako u nás tady zdravím každého turistu, kterého potkám, občas se na sebe usmějeme nebo kývneme i s cyklisty, občas někdo zahuhlá: "How are you?" nebo něco jiného, většinou na to moc nereaguji, leda tak nějak neurčitě, třeba úsměvem a pokývnutím, protože přemítám, co to říkal a než si to rozmyslím, turista je zatím pryč.

Kromě turistiky, cykloturistiky, lyžování a jiných sportů je tady také možnost se proletět vyhlídkovým letadlem:

Nakonec po mírném stoupání přicházím k Lost Lake, kde se dá zase sejít z cyklostezky a užít si příjemnější pěšinu bez asfaltu. Jezero obejdu skoro celé. Zjistila jsem, že mám spoustu času, takže chci někde posedět na lavičce, ale většina jich je obsazených, nebo je tam moc hluk, nebo se mi tam prostě nelíbí, chci jít radši někam na slunce, takže často zastavím, chvíli posedím a jdu zas dál.

Konečně jsem našla hezké místečko – na dřevěném molu se dobře sedí, svítí tam slunce a je tam jen pár lidí, kteří se opalují. Když pak odejdou, napadne mě, že bych si tam mohla udělat fotku, uvidí mě surfařka (respektive žena provozující paddleboarding) a nabídne mi, že mě vyfotí. Předvede mi elegantní zaparkování svého plavidla, šikovné vystoupení z něj a přivázání, aby jí neuplavalo. Všechno bedlivě pozoruji, co kdybych měla někdy příležitost si tohle zapůjčit a vyzkoušet. Jako obvykle zapředeme krátký rozhovor o tom, odkud jsme, jak jsme tu dlouho a co tu děláme.

Na chvíli přestanu sledovat mapu, říkám si, že přece musím jít pořád podle řeky, ale po deseti minutách je mi to divné, už by tu měla být civilizace, tak to zkontroluji a vidím, že jsem šla podle řeky, ale podle jiné a navíc po proudu a mám jít proti němu, abych se dostala k autobusu. Aspoň jsem viděla tyhle staré túje:

K autobusu přijdu včas, ještě se podívám znovu na náměstí a poslechnu živou hudbu, která hraje u jedné z restaurací. Dívám se do obchodu se suvenýry, jestli nemají pohledy, je to divné, ale nemají, stejně tak je neměli ani v infocentru. Nevadí, mám spoustu fotek.

Z autobusu máme krásný výhled na západ slunce: