Big Sister

27.6.2017

Na další celodenní výlet vyrážím zase společně s Jirkou a Karlem, náš skvělý tým už má i jméno - „Dřevák“ - slovo, které začal používat Karel, Jirka se toho před dvěma dny chytil, já s tím sice nesouhlasím, ale popisu zcela odpovídám, tím jak občas padám v suti, případně si dneska vrazím ostrý klacík do dlaně…

Z Banffu vyjíždíme v osm, je nádherný slunečný den (to jsem to zase šikovně vyměnila s jedním kolegou, původně jsem v rozvrhu měla středu, kdy je zataženo). Výstup na Big Sister začíná u hráze Spray Lake, stezka není moc dobře značená ani vyšlapaná, zpočátku stoupáme lesem podobně jako předevčírem na Grotto Mountain, ale tentokrát jdu pomalejším tempem, není kam spěchat, když na to máme celý den a převýšení i vzdálenost nás čeká skoro stejná jako na Grotto.

Jirka průběžně v GPS kontroluje, jestli jsme správně na stezce. Každý si však stejně vybíráme trochu jinou cestu. Na chvíli se i ztratíme z dohledu a voláme na sebe, ale neslyšíme se. Znovu se sejdeme u sedla, kde se musí slézt trochu dolů a před námi se objeví monumentální skála. Jsem vyděšená, připadá mi, že tohle nemůžeme vylézt. Snažím se uklidnit – někdy přece zdálky skála vypadá jinak než zblízka. Připadá mi to tady asi jako na Yamnusce, když jsme na ní lezli poprvé, také jsem měla pocit, že tamtudy se nedá projít a napodruhé jsem se přesvědčila, že to jde a není to nic hrozného.

Před námi se tyčí skalní výstupek, boční hřbet, který můžeme obejít zleva, zprava nebo jít přímo po něm. Prohlédli jsme si zblízka všechny možnosti, dali svačinu a popřemýšleli. Podle mapy to vypadá, že se jde vlevo, Jirka jde první a prošlapává cestu sněhem. Po pár krocích je ale hodně zmrzlý a my také, ačkoli čekáme mimo sníh, ale hodně tady fouká vítr. Vracíme se, vypadá to namáhavě a riskantně.

Jirka se pak snaží zahřát si ruce, já si užívám sluníčka a závětří, uděláme i pár fotek a díváme se dalekohledem po vzdálených hřebenech hor. Cítím, jak se mi ulevilo, že nejdeme na ten vrchol. Zároveň mám však trochu obavu ze sestupu, jak se nám půjde dolů a jestli najdeme správnou cestu. Cesta dolů je však pohodová ve srovnáním s tím, co jsem očekávala. Jdeme tentokrát trochu jinudy, v rokli vidíme zbytky laviny, sníh je promíchaný s kameny, jeden z nich je asi metr vysoký.

Jsou asi tři hodiny odpoledne, je slunečno, i když ne tak horko jako v předchozích dvou dnech. Jako nejlepší varianta na strávení příjemného odpoledne se nám jeví koupání u Quarry Lake. Bude to chtít pevnou vůli, voda je opravdu dost studená. Na břehu je docela dost lidí, děti běhají po kolena ve vodě, po hladině se projíždí dva nafukovací čluny a jedno luxusní lehátko a je tu jeden plavec v neoprenu, který plave sem tam asi hodinu, takže jsme v tu chvíli jediní otužilci, kteří se jdou koupat. Jirka je rychlejší, už se máchá celý, když já stojím ve vodě jen po kolena, tvrdí mi, že je to teplé, což na kanadské poměry skutečně je, a tak neváhám a ponořím se taky. Chce to pak co nejrychleji plavat a zvyknout si, pak už je to fajn, zůstávám ve vodě asi deset minut. Karel se na nás nejdřív dívá ze břehu, prohlašoval, že když voda nemá 25°C, tak je pro něj moc studená, ale pak mu to nedá a zaplave si také.

Asi o půl páté si říkáme, že nám slunění stačilo a že by bylo fajn vrátit se do Banffu a stihnout večeři. A protože Jirka si koupí v Canmore další vybavení na horolezectví, navrhuji po večeři ještě zajet pod nějakou skálu a nové věci trochu vyzkoušet. Je z toho pěkná přednáška, na konci už s Karlem poznáme, co je „friend“, „vklíněnec“ a co „hex“, snažíme se poznat, která puklina je vhodná pro kterou z těchto jistících pomůcek a trénujeme nejen jejich zakládání do skály, ale také vytahování, protože kdybych s Jirkou někdy lezla takovou cestu, kterou si budeme jistit sami, zakládání jistících bodů bude na něm, na mě bude jejich vytahování.

Když od skály odjíždíme, potkáváme minibus Discover Banff Tours, a tak si říkáme, že bychom si také mohli udělat okružní vyhlídkovou jízdu (za tohle, co teď ti klienti uvidí, se platí 65 dolarů). Zdá se, že agentura opravdu ví, kam jet a v kolik hodin, za chvíli už společně s nimi pozorujeme stádo jelenů u golfových hřišť. Z našeho Dodge si uděláme safari vůz – otevřená okénka dokořán a Karel vzadu může dokonce mít za jízdy otevřené dveře! Když si dostatečně užijeme pozorování, objedeme zbytek trasy, potkáme ještě jednoho elka u silnice a pak jednoho deera o kus dál mezi domy.

Jirka si u těch golfových hřišť přál najít nějaký míček, Karel jeden našel v kamení, kterým jsme sklouzávali dolů na konci předváděčky jistících pomůcek, pak jsme se dívali za jízdy z okna, jestli neuvidíme nějaké jeleny a míčky a taky že jo – já jsem jeden viděla a Karel prý hned dva o kus dál, takže Jirka okamžitě zastavuje a posílá nás do příkopu hledat míčky, takhle to nezní jako velká sranda, ale pamatuju se, že jsem se smíchy div nepotrhala. Pak ještě jeden míček najdu, když jdeme na okraj lesa pozorovat jeleny, všichni tři jsme předtím museli kolem míčku těsně projít a nikdo si ho nevšiml.

Musím říct, že dneska byl zvláštní den – obvykle mi největší radost udělá, když jsem na nějaké túře, ale dnes tomu bylo spíše naopak – s radostí jsem si odpočinula u jezera a k večeru nálada ještě gradovala, takové jindy obyčejné pozorování jelenů se stalo nezapomenutelným zážitkem.