Mount Bourgeau

První docela dlouhou pauzu si dáváme u Bourgeau Lake, kde méně výkonní turisté někdy trasu končí. Jezero je krásné, ale průvodce slibuje ještě hezčí cestou výš. Jirka se koupe, my ostatní jen smočíme nohy. Je opravdu hic. Opaluji se ve vrchním dílu plavek, veverka mi okusuje tričko rozložené na kameni, aby uschlo. Drápu se do svahu, aby se na fotku vešlo celé jezero:

Vypadá to, že stejně jako Karel, asi začnu fotit panoramata na více fotek, které se pak následně v počítači spojí. Našla jsem na to jednoduchý online nástroj: https://www.dermandar.com/create/

Chvíli to vypadá, že Jirkovi se nechce jít dál a nejradši by zůstal u jezera celý den, všichni jsme z toho horka a z předchozí túry trochu línější, ale také jsme zvědaví, co nás čeká dál, takže po odpočinku a svačině stoupáme dál, po pravé straně potoka k dalšímu jezeru. Potok tvoří kaskády a vodopády, kolem jsou květnaté louky, nad námi modré nebe, co víc si můžeme přát. Když doženu kluky u dalšího jezera, vidím, že Jirka už se stihl vykoupat, už vylézá z vody. Tady nezůstaneme tak dlouho, zase nás tu zlobí komáři, takže pokračujeme přes louky a kolem jiného potůčku doprava, kde si myslíme, že by mohlo být také jezírko, ale není (ani podle mapy nemá být), Jirka tam válí sudy ve sněhu, škoda, že jsem nestihla zapnout nahrávání videa.

Potom prudčeji stoupáme a těšíme se na to údajně nejkrásnější jezero, vpravo od nás si všimneme dokonce malého jezírka, které není ani v mapě. Zdá se, že polovina ho je možná pod sněhem a ledem, tak co Jirko, v tomhle se chceš vykoupat taky? Když ve všech jezírkách, tak ve všech! Nechává si to až na cestu zpět. Začínáme už trochu pospíchat, měli bychom být zpátky doma v osm nebo devět večer, protože Karel potřebuje sbalit svoje věci a odevzdat klíče od pokoje. Ještě pořád máme pořádný kus cesty na vrchol a už je čtvrt na tři.

Poslední jezero opravdu stojí za to, je to nádhera. Také do něj z jedné strany zasahuje sníh. Kromě toho, že se Jirka v jezeře vykoupe, napadne ho sjet po sněhu jako po skluzavce přímo do vody. Aby se neodřel, použije ke sjezdu pláštěnku na batoh. My s Karlem máme o zábavu postaráno, hodně se nasmějeme, když Jirka utíká bosý po sněhu. Vůbec nechápu, jak se může vyžívat v něčem tak extrémním.

Ze sedla máme krásný výhled na sjezdovky na Sunshine, v dálce se rýsuje obrys Mount Asiniboine. Cesta na samotný vrchol hory je celkem pohodlná, v průvodci nelhali, když psali, že tam není žádná uvolněná suť, ale zdá se nám to nekonečné. Je to taková pouštní/měsíční krajina a trvá nám půl nebo tři čtvrtě hodiny, než dojdeme k boudičce a nějakým anténám na vrcholku. Tam to tedy také není úplně hezké, vrcholové fotky si radši uděláme trochu vedle, na hřebeni s výhledem na Sunshine. Dáme si tady zase jednu delší pauzu, máme už hrozný hlad. Je mi trochu zima, protože tady fouká, nejlepší je to nakonec v závětří za boudou, i když to je ve stínu.

Stejně jako včera máme i dnes možnost pozorovat sviště. A také je uvidíme zítra, což je docela zajímavé, protože předtím jsme prochodili už tolik tras po horách a celé jaro nikde nic, i když už nebylo moc sněhu.

Tento výlet bohužel není okružní, vracíme se přesně stejnou cestou, jakou jsme přišli. Těch sedm a půl kilometru lesem je nekonečných, bolí nás už trochu nohy a těšíme se, až budeme doma. Ale celkově to stálo za to a mohu tuhle trasu všem doporučit.