Grotto Canyon

24.3.2017

Od včerejška mám půjčené vybavení na ledolezení, takže se toho musí využít – vyrážíme za ledopády, tentokrát poprvé na celý den. Už dávno jsem se chtěla podívat do Grotto kaňonu, kam se pořádají i výlety organizované agenturou Discover Banff Tours, jejich zákazníci ovšem nelezou po ledopádech, hlavní atrakcí je pro ně procházení se po ledu na dně kaňonu.

Měla jsem trochu obavy, jestli led bude dost pevný, jakmile kaňon poprvé uvidíme, je nám jasné, že se nejedná o velký potok jako třeba v Johnston kaňonu nebo Marble kaňonu, kde voda zamrzá jen při teplotách hluboko pod nulou. Tohle je jen malý potůček, v létě možná zcela vysychá.

Procházka po ledu je nádherná, místy máme z obou stran vysoké skalní stěny. Je to poměrně oblíbená lokalita k vycházkám, potkáváme docela hodně lidí.

Asi po 1 – 1,5 km přicházíme ke konci kaňonu, údolí se rozdvojuje, jedna část je zakončena ledopádem, po kterém polezeme, druhá se otvírá do širokého údolí a přestává být kaňonem. Ve stěně přímo před námi jsou dva krátké ledopády, asi se po nich v zimě také leze, teď už mi připadají hodně nebezpečné, jen se utrhnout.

Odtud pokračujeme doprava a přicházíme k ledopádu, který hodláme zdolat. Jirka buduje v ledu jistící místo („stand“), nejdelším ze svých pěti šroubů vyvrtává dvě šikmé díry, které se na konci potkají a tímto vzniklým otvorem protahuje lano a zaváže smyčku, ke které připnu svou karabinu. Přitom já rozmotám lano, přetáhnu ho tak, abych se ujistila, že není zamotané, oba se na něj navážeme a Jirka začíná lézt.

Vyleze první prudší část ledopádu, zašroubuje první šroub a pokračuje dál. Trochu se odlamuje led, když do něj seká, přesouvám se tedy víc do strany, aby odštěpené kusy ledu nepadaly na mě. Jirka mě po chvíli informuje, že zavrtává druhý a třetí šroub. Myslím, že tři stačily na celou cestu. Na konci ledopádu Jirka najde strom se smyčkou, zajistí se, křikne na mě „stand“, což pro mě znamená, že mohu zrušit jeho jištění, vzít si cepíny do ruky a nachystat se na lezení, potom Jirka přitáhne všechno lano nahoru a jistí mě, opět mě informuje: „jistím“. Dneska se slyšíme dobře, takže na sebe můžeme křičet i v průběhu – jak jsem na tom, ke kterému šroubu už jsem dolezla.

První část cesty je velmi příkrá, pokouším se sekat cepíny hodně nad sebe, jak mi Jirka radil, ale hodně mě to unavilo. Nebo jsem unavená ještě pořád po včerejšku? Mám pocit, že v levé ruce nemám vůbec dost síly na to, abych zasekla cepín pořádně. Ve chvíli, kdy vylezu asi polovinu prudkého úseku (tak dva metry vzhůru), uklouzne mi levá noha i levá ruka zároveň, trochu se držím pravačkou, ale cítím, že visím i v sedáku. Takže kdyby mě Jirka nejistil, kdybych cestu tahala nahoru já a ne on, už bych byla asi zpět na zemi. Docela dlouho mi trvá, než tuhle první část vylezu, snažím se vždy dobře zarazit mačky na špičkách bot do ledu, abych svou váhu netahala rukama, ale abych stoupala hlavně nohama. Zapíchnout je do ledu je celkem snadné, led je měkký, ale možná proto taky snadněji vyklouznou. Stejně tak cepíny – prakticky nikdy nemám pocit, že jsou zaražené do ledu opravdu pořádně.

Mezi prvním a druhým šroubem Jirku informuju, kam jsem dolezla, tady je taková snadnější část. Jirka na mě shora křičí, ať se rozhlédnu, jestli neuvidím jistící kruhy ve skále, které budeme potřebovat cestou dolů. Nejdřív volám, že nevidím, ale když se pořádně rozhlédnu znovu, všimnu si jich, jsou na levé straně ledopádu a já myslela, že v průvodci stálo, že jsou vpravo.

Zbytek ledopádu vylezu docela dobře, ještě jedna obtížná část je úplně nahoře, dávám si pozor, abych cepíny i mačky zasekávala co nejlépe (také proto, že mě Jirka už sleduje a trochu kritizuje). Už nesklouznu. Při focení se usmívám, i když se mi únavou i stresem trochu třesou nohy. U stromu si konečně sednu (na rukavice, nebudu opakovat stejné chyby z minulých ledolezení), vydýchám se a najím (naše obyklá svačina – chleba s marmeládou).

Než se vrátíme dolů, rozhodneme se podívat se ještě kousek dál údolím, které je místy trochu ledovaté, ale většinou spíš jen zasněžené. Ujdeme asi kilometr a před námi se objeví krásný malý ledopádek a za ním úžasná jeskyňka, vlastně dvě – jedna vlevo a jedna vpravo.

I tenhle ledopád ještě vylezeme, Jirku zajímá, co je za ním. Já už jsem docela unavená, takže jsem opravdu ráda, když dorazíme k další stěně, kde to už vypadá, že kaňon opravdu končí a dál už bude jen nezajímavý les. Takže poslední fotka a jde se zpět.

Slaňování hlavního vodopádu proběhne výborně, lano klouže po ledu tak jak má, kroužky ve skále asi v polovině ledopádu Jirka najde bez problémů, takže slaňujeme na dvakrát. Zase mám trochu strach, snažím se nedívat se vůbec dolů za sebe, jenom těsně pod nohy, celkem to funguje.

Potkáváme dvě skupiny dalších lezců, jedni čekali, až slaníme, aby mohli začít šplhat nahoru. Balíme rychle lano, ať jim tam nepřekážíme a snažíme se co nejrychleji odejít, než začne od ledopádu padat led, který svými cepíny odštípnou.

Jirka se trochu diví, jakou mám dobrou náladu, když se procházíme po ledu do další rokle (když jsme přicházeli, rokle se rozdvojovala, šli jsme doprava, kde byl ten velký ledopád, teď jdeme prozkoumat tu levou část). Jak bych neměla dobrou náladu – je krásně, strach z výšek pominul, něco pěkného jsem viděla a zažila (nejhezčí zážitek byl v té jeskyňce pod malým ledopádem) a máme spoustu pěkných fotek. A navíc je tady nedaleko keška, vydáváme se ji hledat. Bohužel neúspěšně.