Mount Edith

3.7.2017

Podle rozvrhu jsem v tento den mít volno neměla, vlastně jsem neměla už mít vůbec žádný day off, protože týden přeruším v polovině, ve čtvrtek už do práce nepůjdu. Jenže někteří kolegové si měnili nějaké dny a někdo, kdo měl dva dny, se rozhodl, že jeden stačí a dokonce se nenašel nikdo, kdo by se o něj přihlásil, tak jsem řekla vedoucí, že pokud nikdo jiný nechce, tak já bych si ten den vzala. To bylo v sobotu, v neděli mi to asi měla potvrdit, ale nepotkaly jsme se, tak jsem si ani nebyla jistá, jestli v pondělí mám chodit do práce nebo ne, ale nešla jsem, spoléhala jsem, že ústní domluva platí. Dopadlo to dobře.

Tentokrát vyrážím na výlet sama, zkusila jsem napsat známým, jestli nemají také volno, ale nikdo se nemohl přidat. Nakonec jsem byla i trochu ráda, tentokrát půjdu pomaleji než obvykle, říkám si. Skutečnost je však trochu jiná, do kopce podél potoka skoro běžím, protože mě otravují hejna komárů.

Vyjela jsem na kole z domova asi v devět hodin, nakoupila svačinu a v 10:20 zamkla kolo ke stromu na trailhead Fireside, odkud se chodí na Cory Pass. Tuhle túru už jsem jednou absolvovala, je to pohodová vycházka s krásnými výhledy na Mt. Louise, ale dneska bych si k tomu ráda přidala scrambling na Mt. Edith. Ta má tři vrcholy – North Peak, Middle Peak a South Peak, možná se podívám na všechny tři.

Rozhodnu se kolečko absolvovat v opačném směru než vloni, aby to byla trošku změna, tentokrát tedy půjdu proti směru hodinových ručiček, nejdřív lesem podél potoka, kde mě žerou komáři, pak se prochází mezi North Peakem Mt. Edith a Mt. Louisem až na Cory Pass a odtud můžu jít buď pohodlně dolů a nebo vystoupat ještě o něco výš a projít se po hřebenu a těch třech vrcholcích.

V sedle se nijak moc nezdržuji, sedí tam spousta lidí (dvě skupinky, každá asi po pěti lidech a mě se nechce s nikým bavit), říkám si, že si dám svačinu až na vrcholku. Na první z nich (North Peak) vedou podle Jirkova nového knižního průvodce (se kterým se táhnu v batohu) dvě cesty, jedna ze severozápadu, druhá z jihu, obě nějakým úzkým komínem, ta jižní by měla být snazší. Bohužel nenajdu ani jednu. Podle GPS už jsem na vrcholku, ale vedle sebe mám hladkou skálu. Vracet se mi nechce, i když je mi jasné, že jsem ten správný přístup musela minout. Nevadí, podívám se třeba na druhý vrchol.

Rozhodnu se, že budu ještě pokračovat, když vidím, co mě čeká a co jsem prošla, zdá se mi to skoro stejné. A říkám si, že to co vylezu nahoru, budu pak lézt zase dolů, takže bych měla lézt jen to, kde se budu cítit bezpečně i pro zpáteční cestu (dolů je to obvykle horší než nahoru).

V jednu chvíli se dostanu na římsu, na které už se bojím, takže se rozhodnu vrátit. Podle obrázku v knížce jsem doma zjistila, že jsem na tu římsu vůbec neměla chodit, mělo se lézt ještě o patro výš. Není to tam vůbec patrné. Docela se divím, že všechny naše ostatní scrambly jsme zvládli v pohodě a nikde moc nebloudili. Nevadí, podívala jsem se aspoň na jeden ze tří vrcholů. Scházím sutí a mám docela radost, že je to dobrodružství za mnou. Příště už budu na túrách zase s Jirkou (čtvrtek a pátek) nebo Karlem (sobota a neděle). Přece jen se s nimi cítím lépe. A určitě si už koupím nové boty, tyhle by mohly prasknout po celé délce a nevím, jak bych to lezla a následně šla bosá. Už jsou v havarijním stavu od hiku na Grotto Mountan, Big Sister a Little Hector. Tak proč ještě dál riskovat.