17.5.2017
Moje nová spolubydlící, se kterou jsem se seznámila hned po příjezdu z USA, se mi zdála nejdřív celkem fajn, hlavně jsme se bavily o knihách a filmech o Harry Potterovi, je jeho velkým fanouškem, na zeď pokoje si dokonce pověsila vlajku s motivem z filmu. Také mi ukazovala relaxační omalovánky, má jich velkou sbírku, já jsem samozřejmě také vytáhla ty svoje, aby viděla, že jsme na stejné lodi, že jí rozumím.
Ovšem to spolubydlení s Daniele mělo i svoje háčky – je zvyklá dlouho do noci být vzhůru, kreslit si, telefonovat a pouštět muziku, přes den pak spí. Rozhodla jsem se, že když bude chtít spát i třeba přes den, nebudu v pokoji rozsvěcet ani psát do počítače a raději odejdu, ale to samé očekávám od ní – pokoj je jediné místo, kde můžeme spát, k psaní, kreslení atd. se musí využívat kuchyně nebo obývák.
Další problematická věc je větrák – když jsme spolu byly poprvé v pokoji, zeptala se mě, jestli ho může používat, dovolila jsem jí to, ale večer jsem se jí zeptala, jestli ho můžu na noc vypnout, aby tam nehučel. Myslím, že první noc byl tedy vypnutý, ale pak ho druhou noc zapnula, tuším, že ve dvě ráno a tvrdila, že ho nutně potřebuje a že je zvyklá spát vždy s větrákem. Řekla jsem jí, že mi to vadí a že nemůžu usnout, ale jediná odpověď byla, že ona ho potřebuje. Pár nocí jsem tedy přetrpěla i s větrákem, pak mě napadlo používat ucpávky do uší, aby to nebylo tak hlučné. Bylo to trochu lepší, ale stále nic moc.
Včera se v práci jedna z mých nadřízených zmínila, že Daniele je v práci pomalejší protože má psychickou poruchu a když už se o ní zmínila, napadlo mě, že tahle vedoucí by možná byla tou správnou osobou, která by mi mohla poradit, jak řešit mou situaci (protože spát pořád s tím puštěným větrákem nechci, je to rozčilující). Vyslechla mě a napadlo ji, že bych mohla hlučný větrák vyměnit za jiný, nějaký méně hlučný. Hned jeden přinesla z nevyužívaného pokoje a vyzkoušela. Souhlasila jsem, že tenhle je tišší a ona mi dovolila si ho vzít a vyměnit a dokonce hned zařídila odvoz větráku jedním kolegou, který jezdí do práce autem.
Vyměnila jsem větráky, ten starý jsem schovala a když jsem šla večer spát, Daniele už spala a v pokoji neběžel žádný větrák, zato hrála tiše hudba. Rozhodla jsem se to ignorovat. Dneska v noci to ale bylo jinak. Nejdřív se mě Daniele zeptala, jestli jsem ten nový větrák přinesla já nebo někdo jiný. Popravdě jsem řekla, že někdo jiný, vyptávala se dál a bylo jí tedy pak jasné, že to bylo přece jen na můj popud. Byla naštvaná a tvrdila, že tenhle není dost silný a že potřebuje ten starý. Rozhodla jsem se, že neustoupím, podle mě je i tichý větrák ústupek, podle mě by tam v noci nemuselo hučet nic, všem ostatním také stačí mít pootevřené okno. Zmínila jsem i to, že pokud jí je teplo v noci, možná by nemusela spát pod dvěmi dekami. Odpověď: „Tohle je prostě způsob jak já spím.“ Pak řekla něco v tom smyslu, že si prostě vezme tamten větrák zpět. Jenže já jí neřekla, kde se nachází, takže to nepřicházelo v úvahu a protože si to pak uvědomila, rozhodla se jinak – že si bude pouštět muziku (docela nahlas) a že se můžu rozhodnout – buď větrák nebo muzika. Chvíli jsme přemýšlela, ale bylo mi jasné, že jsou situace, kdy člověk nemůže stále ustupovat a odpověděla jsem, že beru tedy tu muziku, že to je lepší. Ale také jsem jí řekla, že by neměla dělat hluk v noci, že máme domovní pravidla a také jsem poukázala na svůj přátelský přístup – že jsem odešla odpoledne pryč, aby mohla spát, že otvírám okno dokořán, aby bylo v pokoji chladno, že jsem pro ni sehnala další větrák… že se snažím najít kompromis.. A otázala jsem se jí, jestli ona může tedy na oplátku něco udělat pro mě, nějaký ústupek. Prý nechce, protože mě nemá ráda a protože jsem… řekněme „kráva“... Bylo to těžké, v jednu v noci řešit takovéhle věci v angličtině, ještě k tomu, když jsem byla rozčilením pořádně rozklepaná a taky mi bylo trochu špatně, protože jsme předtím s Jirkou pili a v kombinaci s rozrušením mi to nedělá dobře od žaludku.
Po chvíli jsme to přestaly řešit, dostaly jsme se do slepé uličky, kdy ani jedna nechtěla ustoupit. Řekla jsem tedy, že napíšu našemu domácímu, že si pouští tu hudbu, rozsvítila jsem a začala roztřesenými prsty psát e-mail. Několikrát jsem ho opravila, například původní „chci si stěžovat“ jsem nahradila „prosím o radu“, abych nevystupovala agresivně, ale spíš slušně. Navrhovala jsem, že bych se mohla přestěhovat do jiného pokoje. Rozhodla jsem se e-mail poslat i svému vedoucímu, aby věděl, co se děje mezi jeho zaměstnanci.
Asi po hodině Daniele sbalila pár věcí, myslím, že omalovánky a fixy a odešla. Rychle jsem tedy zhasla světla a šla spát, ale až do ranního kuropění jsem rozčilením neusnula. Rozhodně to byla jedna z nejhorších nocí mého života.
Ráno jsem ještě zašla za svým vedoucím, zeptat se, jestli četl e-mail a co by mi poradil, jak by to řešil, možná to bylo přehnané, ale měla jsem vyloženě strach z večera a byla bych ráda, kdyby se to ještě ten den vyřešilo a mohla jsem třeba už spát jinde. Můj e-mail bral velmi vážně, víc než jsem čekala, ihned ho přeposlal nejvyššímu manažerovi a personalistce a slíbil mi, že mi dá vědět, jakmile od nich bude mít odpověď.
Pak během oběda si mě znovu zavolal do kanceláře a sdělil, že oba nadřízení si s Daniele chtějí promluvit, ale momentálně nejsou v Banffu. Jako prozatímní řešení nabídl klíč od nevyužívaného pokoje 602 v BML, za což jsem byla ráda. Pokud budu bydlet tam, klidně to nemusí řešit hodně dlouho :-). Sbalila jsem ve svém pokoji pár nejdůležitějších věcí a stěhovala se.
V pokoji jsem při balení potkala svou spolubydlící. Vůbec jsem na ni nemluvila, jen jsem rychle házela do batohu svoje věci. Přátelsky se mě zeptala, jaký druh knih mám ráda. Nejdřív jsem na ni překvapeně koukala a v mysli mi běželo jediné: „To si ze mě děláš srandu, ne?“ Odpověděla jsem zaraženě, že romantické (a trochu jsem popletla výslovnost toho slovíčka, takže nám chvíli trvalo, než jsme se dobraly společnými silami k tomu, co myslím). Vyčkávala jsem… Co po mě chce? Co se děje? V tom se Daniele omluvila za to, jak se chovala v noci a řekla, že ten původní větrák nepotřebuje. Vysvětlila mi, že má problémy s depresí a je extrémně náladová. Projevila jsem pochopení a řekla jsem, že to pro ni musí být těžké a také, že si myslím, že přece jen bychom mohly být kamarádky. Také jsem však vysvětlila, že jsem o té noci řekla vedoucímu a že s ní budou chtít mluvit. Celkem jsme se usmířily, přesto jsem se odstěhovala a přesto ve mně zůstal strach, jaké to bude později, někdy v noci ji zase přepadne nějaká nepřátelská nálada a bude to zase stejné jako tuhle noc.
A aby toho nebylo málo, když jsem přišla k pokoji č. 602, zjistila jsem, že tam právě probíhá nějaká párty a je na dnešní noc obsazen, naštěstí bylo možné vzít si na recepci klíč od vedlejšího pokoje 601, kde jsem pak zůstala přesně týden. Po týdnu si mě vedoucí zase zavolal do kanceláře a sdělil mi, že s Daniele mluvili a že souhlasí, že nebude v noci dělat hluk, poslouchat muziku bude jedině se sluchátky a že nebude používat ten hlučný větrák. Od té doby je to celkem dobré, i když se často stává, že chci jít spát a ona ještě telefonuje, nebo chce ještě něco dodělat a chvilku svítit, ale vždy jsme se zatím dohodly a po chvíli jsme zhasly.