28.1.2017
Do Lake Louise jedu tentokrát s jasným cílem – měla bych pořídit nějaké fotky, ať mám památku na to, jak to tam vypadá, zatím jsem vyfotila jen výhled směrem k Lake Louise a ani ta fotka za moc nestojí. Tentokrát tedy fotím Mount Temple, výhledy do všech stran za lyžařským střediskem, Temple Lodge, sněhové sochy před Lodge of the Ten Peaks i sjezdovky a také pár lyžařů a snowboarďáků.
Obr. 1 Mount Temple
Obr. 2 Jezero Lake Louise
Obr. 3 Hory za lyžařským areálem
Obr. 4 Temple Lodge
Celý den je mi teplo, vzala jsem si na sebe co nejvíc vrstev a všechno to nejteplejší co doma mám a vyplatilo se, nezebou mě ani prsty u nohou.
Ze všeho nejdřív chci vyzkoušet něco úplně nového – ještě jsem nikdy nebyla na vleku s klasickou kotvou (jmenuje se Summit Platter), abych se k němu dostala, musím vyjet lanovkami Glacier Express a Top of the World Express a ještě sjet asi třetinu svahu dolů. Chytit se kotvy není těžké, někdy je spíš těžké se na ní udržet, malá holčička přede mnou z ní třikrát za sebou spadne, naštěstí tu není žádná fronta, čekám jenom já a za mnou jeden člověk, vlekař nás po jejím třetím pádu pustí napřed. Asi v polovině vleku je svah tak strmý a kotva tak skloněná, že mám potíže se na ní udržet i já, ale na takových vlecích jsem jezdila, když jsem se učila lyžovat, takže to zvládám.
Jsem v nejvyšším bodě lyžařského střediska, téměř na samém vrcholku hory Mt. Whitehorn (2 637 m n. m.). Hodně tu fouká vítr, takže se tu příliš nezdržuji, jen na pár fotek a prostudování mapy, abych věděla, kterou ze tří modrých sjezdovek se mám vydat. Nejlépe vypadá Boomerang, je to sjezdovka na zadní straně hory, tam by mělo být více sněhu, jak jsem slyšela. Je dnes označena za černou, ale sníh je perfektní, není zledovatělý, ani uježděný, ani moc hluboký, skoro žádní lidé, vedou mě značky „nejsnazší cesta dolů“ a mám spoustu prostoru okolo, abych mohla zatáčet, kam se mi bude chtít. Je to perfektní, hned bych jela znovu, jenže z téhle strany tam nevede žádná lanovka ani vlek. Nechám to tedy na odpoledne a sjedu několikrát sjezdovky na Larch – jednou tu kamenitou, hlavně proto, abych udělala pár fotek, podruhé jednu černou na pravé straně, protože jsem na ni zvědavá, je to zase jedna sjezdovka, na které jsem ještě nebyla. Moc se mi nelíbí, jsou tam velké boule, jedu pomalu, i když ne zas tak pomalu jako ti lidé, kterým jsem tvrdila, že jsem začáteční a že je nechám jet první. Tak často stojí a přemýšlí, co dál, že je objedu a jedu napřed. Třetí jízdu si také úplně neužiju, protože jsem si vybrala další boulovatou sjezdovku, sice je značená jako modrá, ale je té černé hodně podobná. Takže jsem rozhodnutá vrátit se zpět na tu kotvu a sjet Boomerang ještě jednou, když se mi tak líbil. Jenže odtud se nemůžu vrátit na Top of the World, musím jet lanovkou Ptarmigan a dolů po přední straně (málo sněhu, zledovatělá), značení je mizerné, takže se dostanu na černou sjezdovku a už nemám na výběr a musím ji sjet. Kdyby aspoň nebyla vydřená až na kameny! Konečně po dlouhé době a velkém úsilí přijedu k Top of the World, vyjedu nahoru a sjíždím dolů k vleku. V jednom úzkém místě do mě někdo zezadu málem vrazí, ale zároveň mě na chvíli zachytí, šikovně objede a ani jeden nespadneme.
Druhá jízda na vleku se mi zdá snazší. Nahoře fouká vítr ještě víc než předtím, mete mi sníh do tváře, píchá to jak kdyby to byl písek. Jízdu z kopce si znovu užiju.
Potom vyjedu nahoru lanovkou Paradise, ale je to nepříjemné, hodně fouká vítr, takže nás na sedačce hodně rozhoupe, mám strach, že úplně odletíme. Navíc je to stará lanovka a působí na mě trochu nedůvěryhodně. Také vystoupit z lanovky je obtížnější, protože nahoře je silný vítr a tlačí nás zpět do sedaček. Skoro nic nevidím. Sjíždím dolů po zadní straně hory, sněhu je i tady dostatek, jedná se o zelenou nejsnadnější sjezdovku a jízda se mi znovu velmi líbí, jela bych ráda ještě jednou to samé, ale už se mi nechce znovu absolvovat tu strašidelnou jízdu touhle lanovkou, takže sjedu dál k té další a vidím, že už je půl čtvrté, mám čas už jen na jednu nebo dvě jízdy. Na Larch je menší fronta, takže jdu jednou tam a sjíždím po zelené sjezdovce dolů (už nemám chuť na boulovaté modré a černé, jenže moc jsem si nepomohla, ta zelená je trochu zledovatělá, takže nic moc). Fronta na lanvku Ptarmigan je stejně dlouhá nebo delší než byla předtím, ale nedá se nic dělat, musím tam jet, jiná možnost dnes není. Uvažovala jsem o tom, jet až k parkovišti na lyžích, ale ta sjezdovka je uzavřena.
Poslední jízda dolů je fajn, snad jen pár zledovatělých ploch a je tak dlouhá! Vede podél gondoly, kterou jako jedinou jsem dnes nevyužila. Už jsem od minule skoro zapomněla, jaký je ten sjezd dolů tady dlouhý, jen tak tak, že stihnu autobus v 16:30.