1. Okolo Damavandu

Sobota - 4.5.2019 - přílet

Asi šest hodin jsme letěli do města Doha ve státě Katar (letěli jsme se společností Qatar Airways, užila jsem si koukání na filmy a skvělé jídlo k tomu), tam přestupujeme, kvůli zpoždění docela spěcháme a stihneme akorát "last call" do Teheránu. Na letišti vyměníme eura za rialy a pak nás vyzvedne Mahdi (Íránec, kontakt od známého, celou dobu před odletem jsme s ním komunikovali ohledně víz) a ještě jeden jeho známý a zavezou nás pod horu Damavand, kterou se chystáme obejít, doufáme, že se nám to podaří za pět až šest dní a pak se přesuneme jinam a uděláme si další pětidenní trek.

V autě konečně usnu a první, co vidím po probuzení je suť, sníh, poušť, počasí mizerné... to je tedy přivítání. Ale trochu mě to i naplňuje nadšením - hlavně že jsme z města. V nějaké vesnici zastavíme, abychom si koupili vodu, stojí 50.000 rialů, po chvíli počítání dojdu k závěru, že to je 100 korun, tak se ptám Mahdiho, jestli je to obvyklá cena, jestli nás prodavač neoblafnul, když viděl, že jsme cizinci. Mahdi to odkýve a já jsem chvíli docela špatná z toho jak je tu draho, ale pak při nějakém dalším placení a přepočítávání se dostanu k tomu, že to bylo ve skutečnosti jen 10 korun a stydím se, že jsem řekla nahlas, že to je hodně drahé.

Pak přijedeme do vesnice Polour a za ní zastavíme u horolezecké chaty, kde platíme 50 eur za povolení pro pobyt v horách, dostaneme čaj a sušenky a čekáme, až přestane pršet. Mají tu vtipný záchod - zamyká se vidličkou zaraženou do zámku místo klíče. Nocleh odmítneme, protože přestalo pršet, chceme tedy aspoň kus cesty ujít a postavit si stany.

V ubytovně jsme potkali hromadu lidí, mezi nimi i skupinku Čechů, kteří chtějí vylézt na Damavand, mají místního průvodce, půjčené skialpy s botama i zaplacený nocleh a čekají na lepší počasí. Když jsem se ptala, kolik to stálo, řekli, že mu dali všechno, co měli s otázkou, zda to bude stačit a on si to vzal. Jsou tady autem a projíždějí Íránem na 27 dní. To řízení jim ale nezávidím.

A konečně přestává pršet a vyrážíme. Cestou se k nám přidává pes, říkejme mu třeba Brok, a doprovází nás až do chvíle než zalezem do stanů. Ušli jsme asi 3 km (trasa: https://mapy.cz/s/3sATx) a v 11:30 místního času stavíme stany. Začíná opět krápat. Přes den neumím moc spát, takže když zrovna neprší, jdu odpoledne na chvíli ven, dokonce svítí chvílema slunce.

Později odpoledne začne zase pršet, nejdřív drobně, schovám se tedy zase do stanu a luštím křížovky, pak si s Radkem zahrajeme kostky a náhle pohodu naruší pořádný liják a vítr, který nám přilepí vrchní část stanu na tu vnitřní a začne nám do stanu kapat, za chvíli mám na karimatce loužičku. Snažíme se to napravit, překolíkováváme, napínáme stanovou plachtu, moc to ale nepomáhá, spíš se to zhoršuje. Navíc si Radek při tom napínání natrhl okraj tropika, později to lepí leukoplastí... Pak Radka napadne posunout celou ložnici trochu od té mokré části směrem k předsíňce stanu a hned je to o něco lepší, trochu kape jen v rozích, ale o dost méně než předtím. A přestává pršet.

Neděle - 5.5. - horochodci a squateři

Vstáváme v 8:00, neprší. Balíme stan a snídáme asi do 9:30. Stoupáme od silnice, obcházíme Damavand z jihu na východ (dnešní trasa: https://mapy.cz/s/3sCcD). Během dopoledne děláme 2-4 zastávky, celkem často a jsem za to ráda, špatně se mi dýchá. Když povolím popruhy batohu, je to trochu lepší, tak uvidím později, jak to bude fungovat, jestli moc volné ramenní popruhy nebudou vadit zas něčemu jinému.

Asi v jedenáct hodin dostávám hlad a sonduji, jak jsou na tom ostatní. Měla bych asi do oběda vydržet, ale kašlu na to, mám hlad, tak se jdu najíst - dva krajíce chleba a mazací sýr... a pak kolem půl jedné totéž znovu, když už obědvají všichni. Když se podivují nad mým přístupem, ujišťuji je, že hodně jím vždycky jen na začátku dovolené, pak už se to srovná. A je to pravda, za celý zbytek dovolené snad už ani jednou nepocítím hlad a jím jen tolik, kolik je mi přiděleno. 

Řešíme, kde nabereme vodu. Kolem poledne už vidíme vrcholek Damavandu a potkáváme stádo koní, je tu i ta tolik očekávaná voda, trochu kalná, ale když ji Radek přefiltruje, je dobrá.

Celé dopoledne jsme stoupali, po obědě chvíli klesáme do údolí, kde očekáváme, že bude také dost vody, ale protože jsme si nemohli být jistí, nabrali jsme si do lahví raději hned tu první možnou. Je tu pár rozbitých obydlí, potůček, v dálce mešita, přemýšlíme, zda jít k ní, nebo se vyhnout zbytečnému stoupání a držet se v nižších polohách. Fouká, ale jinak je teplo, polojasno, hory jsou v mracích. Když přijdeme k dalším dvěma zchátralým baráčkům, kde je pěkný čistý potok, rozhodneme se zakempovat tady. Michal s Eliškou staví stan, my si usteleme na koberci v jednom z domů.

Špatně se mi usíná, jdu se kouknout na telefon, abych zjistila, jestli je teprve večer a mám šanci se ještě vyspat, nebo jestli je už ráno. Zjistím, že je 9:47 a v rozespalosti přemýšlím, co to tedy je, večer nebo ráno? Nejsem zvyklá tenhle čas na telefonu vídat :-). Pak se dívám asi ještě dvakrát do půlnoci a pak zase před čtvrtou.

Pondělí - 6.5. - nahoru a zase dolů

V pět hodin jsem zase vzhůru a už neusnu, ve tři čtvrtě na šest vstanu a jdu se podívat na východ slunce. Vrcholek Damavandu ozářený prvními paprsky slunce se najednou zdá tak blízko, až se mi nechce věřit, že je to 2.000 výškových metrů a připadá mi, že za pár hodin chůze bych byla nahoře...

Když se pokochám výhledy, zalezu ještě na chvíli do spacáku a snad i usnu. V půl osmé děláme snídani, teplý čaj je skvělý, čokoládová buchta taky. Vyrážíme asi v 9 h. Po čtvrt hodině přicházíme ke krásnému potůčku v lávové hornině, tvoří kaskády a připomíná nám Korsické potoky a tůňky, i když v menším měřítku. Dobíráme zase trochu vody, i když od včera máme skoro plnou zásobu, ráno byl ale potok u baráčků vyschlý. Namáhavě se drápeme do kopce, je tu zase tak nějak vyprahlo, bez zeleně, místy sněhová pole. Moc se mi tady nelíbí, čekala jsem, že v květnu tu budou rozkvetlé louky...

V nadmořské výšce asi 3 460 m (N 35°54.830, E 52°8.493) obědváme a protože v postupu dál požadovaným směrem nám brání velké a dost strmé sněhové pole, odtud sestupujeme dolů. Jsme trochu zklamaní, za dnešek jsme se moc neposunuli (dnešní trasa: https://mapy.cz/s/3sCnd). Já jsem na tomhle neslavném obědovém místě tiše oslavila rekordní dosaženou nadmořskou výšku, ale radost z toho nikterak nemám. Příště chci nějaký impozantní vrchol nebo aspoň sedlo, které má jméno :-).

Vlevo od nás je sněhové pole a pak strmé srázy. Klesáme až na dobře znatelnou cestu, která nás přivede pod pěkně zbarvené špičaté skály. Pak jdeme nějakou dobu po vrstevnici a nakonec hodně klesáme, už mě bolí kolena a jsem velmi unavená, ale nálada celkem dobrá. I když mě vždycky mrzí, když ztrácíme výšku, protože se netěším na další stoupání.

Stavíme stany nedaleko silnice, kde je docela čilý ruch. Není tu voda, ale aspoň jsme našli rovné a travnaté místo. Jsme ve výšce asi 2 450 m, takže máme za sebou sestup o 1 000 m.

Úterý - 7.5. - autoturistika, aneb jak se někomu nacpat do vozidla

Je vedro, scházíme dolů, nejdřív přímo, bez cesty, potom po silnici do vsi Garna. Líbí se mi kvetoucí třešně a celkově konečně trochu víc zeleně. Jsme asi v 1 700 m n. m. Je tu naprostý klid, že by při Ramadánu opravdu přes den hlavně spali? Jdeme pěšky přes celou ves a na jejím konci nás vezme chlapík autem do Amir Abad, asi chtěl vzít maximálně dva z nás, ale nacpali jsme se všichni. Do města Gazaneh pak dojdeme pěšky.

Máme štěstí, v Gazanehu jsme narazili na obchod, kde si koupíme vodu a něco na zub, místní si s námi chtějí povídat, ale neumí ani slovo anglicky, pomůže nám náš minislovníček... propleteme se městem, místy i bez cest nějakými zahradami až k místu, odkud vyjíždějí náklaďáky, chceme si totiž nějaký stopnout. Chlápek u náklaďáků nám nic nerozumí, myslí si asi stále, že chceme na Damavand a my nerozumíme jemu, jen se s ním Radek shodne na "mašin" ( = auto) a naznačuje rukama, že chceme "my... mašinou... nahoru..." Pak chlápek telefonuje a přijede druhý v docela malém autě (skoro všichni tady mají staré Peugeoty) a pak se tu sejdou ještě dva další z náklaďáků, všichni kroutí hlavami, že tam nahoru chodit nemáme, pořád dokola vysvětlujeme, že na Damavand nechceme, jen ho obejít. Pak je nám troškou angličtiny vysvětleno, že tam, kam chceme, není řádný "shelter", ukazuji na karimatku a batoh, že my máme svůj vlastní shelter. Dále ukazují, že je tam danger, "dangerous animal" a cení zuby a naznačují drápy, hádáme, zda to má být medvěd, později dovysvětlí, že "tiger". Baví mě Radkovy české reakce: "nevadí, stejně tam chceme" a "to víš, že jo, hlavně už nás tam vem." Konečně svolí, tři nasedáme do toho Peugeota a Michal do jednoho z náklaďáků a necháme se pak vyhodit na kopci nad serpentinami. Od jednoho řidiče dostávám telefonní číslo (kdyby něco, máme mu zavolat). Pak jdeme ještě kus pěšky, vystoupáme asi 400 výškových metrům než postavíme stany. Dnešní trasy jsou tři, všechny dlouhé kolem 3 km: https://mapy.cz/s/3sCxN a https://mapy.cz/s/3sCA5 a https://mapy.cz/s/3sCE9, škoda, i kdyby se nám podařilo obejít celý Damavand, nebude to spojitá čára... Ale už to moc nevypadá, že bychom ho vůbec celý obejít chtěli, radši se zas podíváme trochu jinam.

Postavit stan je trochu problém, hledáme závětrné místo, kde nebude moc kamení a bude rovné. Najdeme si takový dolík v písku, kdyby pořádně pršelo, asi bychom byli vytopeni, naštěstí navzdory temným mračnům ani nekápne.

Středa - 8.5. - pekelné serpentiny

Je celkem chladno, polojasno. Brzy ráno přijel malý modrý náklaďáček, kterých jsme včera viděli spousty a nějací místní jdou na výlet do hor. Vstávám v sedm, ranní výhled na Damavand je krásný, stejně tak na druhou stranu, kde sluneční paprsky prozařují mraky.

Není tu telefonní signál, jinak byl všude bez problémů. Mám suché rty, možná málo piju (?), když začínáme dnešní pochod, trápí mě bolavá ramena, bolí i svaly na nohou a pozadí. Jako úspěch beru to, že nejsem spálená. Značnou část dopoledne stoupáme, jsem hluboce zadumána (o blbostech) a snad je to tím, jak jsem zamyšlená, jde se mi dobře, nic nebolí, batoh nevnímám. Párkrát přecházíme sněhové pole. Při pauze v sedle děláme první společnou fotku. Pak asi hodinu scházíme, až v údolí najdeme vodu prýštící z hadice, tam obědváme a konečně si můžu umýt ruce a obličej.

Čtvrtek - 9.5 - z přejezdového dne se stane prima výlet

Radek šel spát ven, je tu totiž hodně drnů a přes veškerou snahu najít rovné místo jsme trochu z kopce, ale kolem půlnoci prochází kolem stádo ovcí a pastevečtí psi a jeden z nich štěká tak dlouho, že se Radek radši vrátí do stanu a pes pak dá opravdu pokoj.

Ráno opět procházejí a dělají u toho svým neustálým bečením děsný randál, ale to nevadí, stejně jsme chtěli dnes vstávat už v 6 h. Sejdeme zbytek serpentin k silnici a po ní pár kilometrů k restauracím (trasa: https://mapy.cz/s/3sCSD), kde se zeptáme nějakého týpka ve velkém autě, kam jede a on nám sám nabídne, jestli se chceme svézt do Amolu. Máme štěstí, že jsme narazili na někoho, kdo mluví anglicky a navíc z nás má opravdovou radost, prý jsme ho vytrhli z ospalosti a přinesli mu pozitivní energii. Takže nám nabídne ještě odbočku na hezké místo s výhledem u vesnice Filband (36°9.123 N, 52°31.743 E), tady se neřeší, že je Ramadán, všichni lidé si tu dělají piknik a také poprvé a naposled vidíme ženy bez šátků. Také my jsme si udělali piknik, nakoupili jsme si cestou džusy, nealkoholická sladká piva, sušenky a slané krekry a Hamzeh trval na tom, že to zaplatí. Také nás pohostí domácí pálenkou z hroznů (nebo rozinek?), koupit se tu alkohol nedá, je zakázaný. Pijeme s ním radši hodně, aby toho nevypil tak moc on sám, když řídí. Nabízí nám také marihuanu, tu odmítáme.

Poté, co vjedeme do Amolu a zajdeme si do restaurace (fastfoodu?) na pečené kuře s rýží  - jediná volba v této restauraci - domlouváme se, co dál. Chceme hodit na autobusové nádraží, ale Hamzeh nám nabídne ještě jinou variantu - vezme nás ještě na výlet do pralesa a pak na ubytování ke svým známým. Cestou opět nakoupí na piknik, tentokrát samé ovoce - jahody, melouny - vodní a žlutý, také nějaké zelené kuličky, připomínající nezralé meruňky, jsou také extrémně kyselé, ale asi to už víc nedozraje. Prales je celkem normální les, ale zklamaní nejsme, protože si vážíme po několika dnech v poušti té zeleně a zpěvu ptáků a stínu... (36°21.136 N, 52°16.670 E)

Nakonec nás Hamzeh ubytuje v krásném apartmánu (36°40.870 N, 52°27.244 E) se třemi pokoji a obrovskou jídelnou a verandou s výhledem na Kaspické moře a nic za to nechce, prý to patří velmi dobrému kamarádovi... Dát si sprchu v tom vedru fakt bodne, také přeprání některých věcí. Večer za námi Hamzeh ještě s kamarádem přijde, ale nám se už nic nechce, takže za chvíli jdem spát, oni totiž přišli pozdě, místo v slíbených 20:30 dorazili až v 22:00...