17.6.2017
Jednou jsem se dívala do geocachingových map, jestli je nějaká keška třeba na Heart Mountain (ale i jiných horách, kde už jsem byla) a uviděla jsem v okolí pár kešek, dívala jsem se, kde přesně jsou a náhodou jsem takto narazila na keš s obtížností pět hvězdiček a s obtížným terénem – také pět hvězdiček. Kombinace 5/5, to by bylo něco! Podle popisu se dokonce zdá, že by bylo možné ji ulovit – obtížnost jako takovou bych díky jasnému hintu hodnotila jako 1, ten terén je hodnocen pěti hvězdičkami, protože je tam lezecká cesta, ale ne nejtěžší, je dokonce o stupínek nižší než ta cesta nad Grassi Lakes, kterou jsem vylezla (to byla 5.9, tahle je 5.8). Přemlouvám Jirku, že tam někdy musíme vyrazit. Jirka už u Heart Creeku byl, ale souhlasí a je rád, že mám motivaci k dalšímu lezení.
Po práci přijíždíme na místo, ale čeká nás tam nemilé překvapení, právě tuhle cestu už si před námi vybrali jiní horolezci, trvá jim asi hodinu, než ji oba vylezou. Zdá se, že to bude pro mě oříšek. Mezitím leze Jirka jiné cesty, já ho jen jistím. Je tu sice ještě pár možností, co bych si mohla zkoušet, ale nechci se před tím hlavním pokusem vysílit.
Konečně se naše horolezecká cesta uvolnila a můžu si ji jít zkusit. Začátek je docela lehký, postupuji rychle, až mě to samotnou překvapuje. Je to stejný typ skály, na jak jsem zvyklá z posledních scramblů, místy v docela příjemném sklonu (ne zcela vertikální, jako stěna u Grassi). Jenže pak přijde těžší místečko, asi u čtvrté karabiny, připadá mi, že tam není
ani kam si stoupnout, ani čeho se chytit. Ale vidím, že mírně doprava je stupínek a pak bych mohla dosáhnout doleva a zacvaknout tam karabinu. Jenže když svůj úmysl provedu, zjistím, že karabinu nejsem schopná cvaknout. Mám dvě možnosti, buď se vrátit dolů, nebo vylézt o kus výš k dalšímu boltu a zacvaknout karabinu do něj. Jirka mi radí pro jistotu cvaknout i jednu pod sebe, do boltu, o kterém jsem vůbec nevěděla. Je to jasné – přelezla jsem do vedlejší cesty, Jirka mi pak říká, že do lehčí, proto mě to spletlo, volila jsem snadnější cestu. Ale než mi to řekl, bála jsem se, že až pak poleze za mnou, bude muset zachraňovat jednu svojí karabinu z nějaké těžké cesty a kdo ví, jestli ji tam nebude muset nechat. Povedlo se mi vylézt k dalšímu boltu nahoru a od něj pak doleva k dalšímu ve stejné výšce, bylo hodně těžké dotáhnout si tam dostatek lana k zajištění, ale povedlo se a teď už jsem tedy správně ve své cestě a jištěná tak dobře, že si mohu sednout a odpočinout. Jednu tu špatně cvaknutou karabinu se mi i podaří vzít zpět k sobě, jednu jsem tedy musela nechat špatně. Bohužel jsem opět v situaci, kdy mi nohy kloužou ze stupů na ruce tu nevidím vůbec nic dobrého a ještě k tomu to vypadá, že za půl hodiny už bude tma. Není čas ani energie na další postup. Navíc mám strach, že se Jirka zlobí, bude muset lézt stejně blbě jako já a zachraňovat karabinu a ani na kešku tedy teď nemám myšlenky. Hlavně aby se nám nic nestalo, bojím se, aby kvůli mně někde nespadl a něco si neudělal.
Jirka cestu vyleze bravurně, pro tu jednu karabinu vedle ani nemusí nikam šplhat, stačí když se trochu nakloní a dosáhne na ni. Zaloguje kešku (aby mi to nebylo líto, napíše na ten papírek i mě, i když nezaslouženě) a nechá mě spustit ho zpět na zem. Říkám si, že jsme to rovnou měli udělat obráceně – mohl lézt jako první, vytyčit pro mě trasu a já jako druhá bych to měla snazší a beze strachu. Možná příště?