6. a 7. 3. 2017
Minulý týden jsem byla nemocná, takže se tento týden na lyže hodně těším. Co mi trochu kazí náladu, je naražený palec u nohy, při lyžování to trochu olí, takže se snažím vybírat zajímavé, ale lehčí sjezdy. Oba dva dny lyžuju na Sunshine, protože napadlo hodně sněhu a na Sunshine je vždycky víc neuježděného prašanu, v Lake Louise jsou spíš upravované sjezdovky. Nebo těžké, boulovaté sjezdy. První den jezdím s Jirkou, nejvíc využívání lanovku Teepee Town, protože je vyhřívaná a díky „bublině“ tam nefouká vítr. Začalo zase mrznout, ráno je asi -18°C, odpoledne -1°C. Pokaždé jedeme trochu jinak, buď modrou sjezdovkou s „Andělským traversem“ nebo černou sjezdovkou přímo dolů, případně na „pupík“ nad Brewster Rock nebo pod tou skálou, kde je sjezdovka Andělský let (objevila jsem ji teprve při minulém lyžování). Nejvíc se mi líbí projíždět se mezi stromky a také sjíždět krátké prudší úseky – skoky.
Dvakrát také zajedeme naopak hodně doleva a sjíždíme extrémně příkrý svah, jednou spíše lesem, jednou spíše po sjezdovce. Několikrát část svahu musím sjet bokem, trochu vpřed a trochu vzad, občas si i sednu, abych si rozmyslela, jak dál. Člověk se u toho pořádně zahřeje, ale jinak to není nic moc. Tak sem už ne.
K parkovišti pak odjíždíme po svých, překvapilo mě, že existuje ještě jiná cesta než po silnici, tentokrát jedeme krásným korytem, jsou tam jen dva prudší úseky a asi dvě možnosti napojit se na silnici. Nejsou tam žádní lidé a připadám si trochu jako na běžkách, při nějakém dokonalém sjezdu, kdy člověk nemusí brzdit a jede stále tak akorát rychle.
Druhý den jezdím bez Jirky, protože šel s kamarády na ledolezení u Canmore, využívám během dne zase skoro všechny lanovky, začnu jednou jízdou na Goat's Eye, ale zjistím, že tady je sníh zase hodně vyfoukaný, takže bude lepší jezdit jinde. Pak vyjedu lanovkou Wolverine a dvakrát Teepee Town, než na delší dobu zůstanu na Wawa, kde hledám nové nevyzkoušené cesty. Jednu jsem našla úplně nalevo od lanovky, kousek se musí jít pěšky a dostanu je k vodní nádrži, pod ní je potom hodně prudká část svahu a je zledovatělá, asi je jedno, kolik sněhu napadne, rychle se seškrábe pokaždé dolů. Pak najdu černou sjezdovku naopak hodně vpravo od lanovky, jednou jsem zajela na její začátek a pak se vracela, tentorát si řeknu, že už sjedu všechno a docela se mi líbí, je pravda, že na začátku je docela dost prudká a úzká, ale je to jen několik zatáček, kdy zastavuji, dalších několik je prima, projíždím bez zastavení. Několikrát se projedu mou oblíbenou trasou lesem, jenom mi vadí na konci prudká část, při další jízdě se napojím na sjezdovku, ale i tam je to prudké a dost vydřené na led. Po asi čtyřem nebo pěti jízdách jdu na Standish, povedlo se mi správně odbočit, tak abych dojela ze sjezdovky skoro přímo pod lanovku, kde je fronta lidí, vyšlapávám k ní jenom kousek.
Hned po první jízdě na Standishi (která je mimochodem docela zajímavá, podívám se k vodní nádrži zase z druhé strany) potkávám kolegu Moritze a kolegyni Kyonu, zdravím se s nimi a ptám se, jestli mohu jezdit s nimi, je mi jedno, kde budeme jezdit i jak pokročilí snowboarďáci jsou, mám teď chuť radši jezdit s někým než sama. Jdou na Wawu, což mi nevadí, je to moje oblíbená lanovka. Sjedeme dvě jízdy společně, vyptávám se Kyony, jak dlouho jezdí na snowboardu a dozvídám se, že se to naučila až tady, obdivuju ji, jak dobře jí to jde, stejně tak Moritzovi, ale o tom už jsem to věděla, už jsme společně jezdili dvakrát. Potom Kyona jede domů, my ještě zůstáváme, jednou ještě sjedeme mou oblíbenou černou sjezdovku u lanovky Wawa a pak navrhuji přesunout se zpět na Standish. Oběma se nám tam líbí, takže ji sjedeme asi pětkrát než se rozloučíme, i Moritz už jede domů. Ukázala jsem mu několik variant, kudy se mi dobře jezdí a on mě zas ukázal dvě pěkná místa, kde se dá trochu skočit, jemu to skáče docela dobře, já to spíš jen přejedu, buď jsem netrefila přesné místo (čím blíž ke stromu, tím větší skok) nebo jedu pomaleji.
Pak ještě jezdím sama, na Standishi začíná být příliš mlhavo, takže se přesouvám na Jackrabbit a hledám nové cesty lesem, fascinují mě sněhové boule na pařezech a větvích:
Obr. 1 Sníh v lese
Obr. 2 Tomu říkám pořádné rampouchy
Kolem půl čtvrté mě to už nějak nebaví, ale autobus jede buď ve tři čtvrtě na čtyři nebo až v pět. Má cenu se teď hnát rychle na parkoviště, nebo ho nestihnu a budu tam hodinu čekat? Risknu to a jedu k parkovišti, dokonce jsem to vymyslela tak, abych pobrala boty na přezutí a termosku a jela zase na lyžích jako včera, protože ta cesta se mi hodně líbila. Autobus jsem stihla, čekalo tam hodně lidí, takže jely dokonce dva, mohla jsem přijet i o dalších deset minut později a ten druhý bych stihla.