Embedded Files
pátek – den 2. – 14.4.2017
V noci mi byla trochu zima, ale cítím se i přesto docela dobře vyspaná. Ráno jsme se vzbudili kvůli zimě, ne zvoněním budíku, a odjeli asi v pět hodin k hranicím. Tak nějak to s tím vstáváním bude každé ráno, když je tepleji, budíme se až kolem šesté. Nadávám si, že jsem nevzala kromě teplé peřiny ještě deku navrch, později přijde i noc, kdy lituji, že jsem nesbalila i lyžařské oteplováky.
Přejezd hranice byl také zážitek, celník se vyptává mimo jiné, jestli vezeme jídlo, Jirka odpovídá, že ano, jen svačinu, celník se vyptává detailněji, co přesně, Jirka trochu zaváhá, když si vzpomene, že máme hlavně konzervy, pak přizná chleba a sýr a na otázku ohledně ovoce a zeleniny odpoví „ano, jedno jablko“, pak se v duchu modlíme, aby to nechtěli vidět, protože nevím, jak by vysvětloval, že má na svačinu dvacet konzerv, čtyři chleby a kilo sýra. Nevím, jak by se na to tvářili, kdyby věděli, že toho máme tolik, ale pro příště snad jedno poučení – nakoupit si potraviny raději za hranicemi nebo si aspoň zjistit předem, co se smí převážet a v jakém množství.
Celník si nás pak pozval dovnitř a i pak na nás chvíli pouštěl hrůzu svou přísnou tváří a ostrým hlasem, nechal mě vyplnit formulář ESTA (Jirka ho měl díky tomu, že přestupoval v Chicagu, když v září přilétal do Kanady) a když jsem udělala chybu a zkroušeným hlasem požádala o nový formulář, řekl mi, že to bude stát sto dolarů. Na chvíli jsem mu to uvěřila a na půl se zhroutila na pultík, na kterém jsem psala, pak mi došlo, že si ze mě dělá legraci a že ve skutečnosti není tak nabroušený a nepříjemný, jak na první pohled vypadá. Pak jsme zaplatili poplatek šest dolarů za každého a mohli jít.
Hned se nám cestuje lehčeji, máme pocit, že jsme překonali první překážku. Zvykáme si na přemýšlení v mílích místo v kilometrech, na dálnici I 15 se většinou může jet 80 mph (130 km/h), je to tzv. freeway (expresní dálnice, kde je středový dělící pás), na ostatních dálnicích (highway) je rychlostní limit 65 mph (110 km/h). Také se setkáváme poprvé s jednotkou gallonů, když čerpáme benzín, nevíme, kolik přesně je jeden gallon litrů ani kolik přesně je americký dolar dolarů kanadských, takže musíme jen doufat, že naše útraty budou přibližně odpovídat tomu, co jsem propočítávala předem. Ceny se pohybují od 2.19 USD za gallon do 2.7 USD za gallon, nejlevnější jsme brali v Montaně, kde jsme i viděli ropná čerpadla, dražší benzin byl v Idahu a nejdražší v Utahu. Na tachometru máme dnes necelých 198 000 km, jsem zvědavá, kdy překročíme 200 000 a kolik km ujedeme během naší cesty celkem.
První obrázky z Montany působí pustě a přece je tu víc na co koukat, než těsně za hranicemi, kde jsme viděli jen nekonečné lány polí a pastvin.
V prvním velkém městě Great Falls přemýšlíme, jestli zastavit a podívat se, jestli tam mají nějaké pěkné vodopády, ale protože jsem o nich nic nezjišťovala předem a nevíme, kde jsou ani jestli skutečně existují, rozhodneme se nezastavovat a jet dál na jih.
Za Great Falls se střídáme, na Jirku už padá únava z nedostatku spánku i z řízení, já za volantem neusínám, pro mě je to stále spíš adrenalinový zážitek, i když tady je jízda mnohem pohodovější než v Calgary. U města Helena řídím v zatáčkách v horském průsmyku, kde je krásná vyhlídka na řeku Missouri, bylo by hezké tam zastavit, ale než jsem si to stihla uvědomit a přibrzdit, už jsem byla moc daleko. Mě mrzelo že jsem si to místo nemohla vyfotit, Jirku mrzelo, že jsme minuli tak dobrou zastávku s keškou. Ani cestou zpátky už to nepůjde, je to odpočívadlo jen v jednom směru dálnice. Pro protáhnutí nohou lovíme čas od času nějaké kešky. Hlavním keškařským cílem je pro nás mít aspoň jednu z každého státu, kterým projedeme.
Odlov kešky u odpočívadla u dálnice, výhled na město Butte
Pak ještě řídím asi 200 km a zastavujeme, abychom se naobědvali. Ochutnáváme první polévku značky Chunky, kterou mi doporučila kamarádka (tyto konzervy jsou jedny z těch dražších, ale zato chutnějších, a i když je to polévka, člověk se z ní nají stejně jako z pořádného jídla, konzerva má skoro půl kila). Venku je zima, jíme tedy v autě. Zatím jsme vařili venku, ale časem nás zima přiměje přijít i na to, jak vařit uvnitř auta.
Když se tak dívám na tu fotku, napadá mě ještě, že bych mohla napsat, jaké přednosti mělo naše auto pro účely kempování: jedná se o automat, takže nemá řadící páku, mezi sedačkami ani není ruční brzda (je vlevo od plynového a brzdového pedálu), takže jsme mohli prostor mezi sedadly využívat pro naše batohy a často používané věci za jízdy – foťák, lahev s pitím…
Auto je prostorné, obyčejně jsou v něm tři řady sedaček (celkem sedm míst), dvě poslední řady jsme ale vyndali a na podlaze rozložili nafukovací matraci. Vešla by se asi velká matrace pro dva, ale chtěli jsme mít i prostor pro vařič a zavazadla, takže jsem koupili matraci pro jednoho (šířka 137 cm). Během cesty jsme docela využili i háčky za zavěšení ramínka nebo ručníku a čtyři držáky na hrnek a menší poličku na každé straně na drobnosti. Když jsme parkovali přes noc na osvětleném místě, hodilo se nám mít karimatku, kterou jsme rozprostřeli za přední nebo zadní sklo, také jsme na ní seděli, když jsme obědvali venku. Když bylo teplo, rádi jsme vždy využili možnost vařit u stolu, takových stolů s lavičkami bylo kolem dálnic i v národních parcích spoustu, často s grilem vedle, na dálnici takové místo bylo značeno modrou značkou s nápisem „rest area“, na mapách národních parků byly srozumitelné symboly stolečku. Jinak jsme pro odpočinek od řízení nejradši využívali odbočky značené hnědými cedulemi s nápisem „historic site“ nebo „view point“, případně „natural site“ - hnědé značky jsou stejně jako u nás používané pro zajímavosti. Naše dnešní nejdelší a nejzajímavější zastávka byla u lávového pole Hell's Half Acre.
Lokalita se nachází ve státě Idaho asi 40 km západně od města Idaho Falls. Prošli jsme si tady asi kilometrovou naučnou stezku a dozvěděli se, že se jedná o bazalt stáří přes tři tisíce let, vulkán je štítového typu (který je plošší než stratovulkán a láva z něj vytéká pomaleji, není tak explosivní). Fascinují nás hluboké trhliny ve skále a máme radost i z kvetoucích kytiček, králíků schovávajících se mezi kameny a z prvních kaktusů, které na naší cestě vidíme.
Lávové pole Hell's Half Acre
Trhlina
"Tady jsou kaktusy!"
Projíždíme městy Pocatello a Malad City, u kterých jsem plánovala přespání, je ještě brzy a máme chuť pokračovat dál. Ujeli jsme asi 1000 km. Další možnost přespání mám vyhlédnutou u města Ogden, nedaleko Salt Lake, ale i tudy jen projedeme, následuje příšerných 400 km, kdy projíždíme aglomerací Salt Lake City a za ním Provo. Jsem ráda, že nemusím řídit a mrzí mě, že jsme tu nejspíš v tejhorší možnou dobu – v pátek večer před Velikonocemi. Možná jsme měli raději tohle projíždět brzy ráno, byl by menší provoz. Děsí mě, jakou rychlostí se vedle sebe auta pohybují, jak se předjíždí a rychle zařazují před nás.
Když z tohoto „pekla“ konečně vypadneme, už je tma a je načase uvařit večeři a hledat místo k přespání. U městečka Fillmore je spousta kempů, v jednom se ptáme na cenu, ale nechce se nám platit 30 USD, takže jedeme dál. Jedna z variant je přespat na kterékoli boční silnici ve vedlejším městě Meadow, jak nám radila ochotná paní v kempu, nebo v levnějších kempech na vedlejší silnici I 70, nebo na odpočívadle o 100 km dál, které Jirka našel na mapě v telefonu. Zvolíme odpočívadlo. Naštěstí tam není žádný zákaz nocování a nejsme ani jediní, stojí tam celou noc asi tři nebo čtyři auta. Trochu nás ruší projíždějící kamiony, ale jsme tak unavení, že usneme brzy a vzbudíme se až za svítání.
Page updated
Google Sites
Report abuse