23.5.2017
Dneska je úterý a měla bych být podle rozvrhu v práci, volno jsem měla naplánované až na čtvrtek. Zkusila jsem ale na poslední chvíli v pondělí navečer požádat někoho o výměnu a vyšlo to. Mám velkou radost, protože dneska má být krásný slunečný den a ve čtvrtek spíš chladno a zataženo (naštěstí většině lidí na tom nezáleží, protože stejně neplánují být venku). Jirka má dnes také volno, ale má v plánu dlouhou náročnou cestu na Castle Mountain a lezení na jedné z jejích věží. Napadlo mě, že bych se mohla s ním a jeho kamarádem Toomasem alespoň svézt autem a absolvovat tu pěší část, ale asi bych je zdržovala, navíc bych musela zase čekat, že dolezou a po zkušenosti z Echo Canyonu nemám na další čekání pod stěnou chuť.
Takže si vymyslím výlet sama, pojedu na kole podél Spray River a potom Goat Creeku až do Canmore (kolem Ha Lingu a Grassi Lakes, kde jsme teď poslední dobou hodně často), kde mám nachystaných 25 keší k ulovení a pak pojedu zpět podél dálnice po cyklostezce.
Cesta podél Spray River je kamenitá, do kopce kolo tlačím, z kopce to se mnou háže a kromě řeky tu není vidět nic zajímavého, hory se po většinu času schovávají za stromy. Tam, kde není vidět daleko dopředu, zvním zvonkem, abych nepřekvapila nějakého medvěda (takže skoro v jednom kuse).
Na stromě u cesty jsem zahlédla (a hlavně zaslechla) strakapouda. Na rozdíl od těch, kteří žijí v Čechách, měl tenhle žlutě zbarvené temeno hlavy, zatímco naši strakapoudi ho mají červené.
Obr. 1 Strakapoud
Obr. 2 Spray River a část hory Mount Rundle
Asi po hodině jízdy jsem přijela k rozcestí, kde stál i rozcestník, na kterém jsem si přečetla, že jsem ujela 10 km z Banffu a do Canmore mě čeká 20 km. To mě hodně udivilo, myslela jsem, že rozcestí je v polovině cesty, ale je pravda, že když jsem se dívala na mapu, zajímala mě hlavně ta část cesty po Ha Ling, protože dál už to dobře znám a vím, že cesta už není tak náročná a tak hrbolatá. Pod Ha Ling to opravdu bylo také přibližně 10 km. Dvakrát jsem přejížděla potok, kde nebyl most, voda mě trochu pocákala, ale protože byl horký slunečný den, nevadilo to. Cítila jsem, že se mi už začíá pálit kůže na předloktí, přestože celá cesta vedla lesem. Slunce stálo už vysoko a stromy cesty nezastiňovaly.
Když jsem byla pod Ha Lingem, zjistila jsem, že mi dochází pití, plánovala jsem si vodu doplnit, až budu v Canmore, naštěstí od Ha Lingu do Canmore je to stále z kopce a budu tam za chvilku.
Obr. 3 Přehrada pod Ha Lingem (Whitemans Pond)
Měla už jsem docela chuť naobědvat se, ale tady vede hodně prašná cesta, bude lepší s oběděm počkat někam, kde se nebude prášit a nejlépe někam, kde bude menší provoz. Sjela jsem tedy dolů k další přehradě, usedla na její břeh, pozorovala kanoe, kajaky a paddleboardy vyplouvající od půjčovny u hráze. Zjistila jsem, že jsem nebyla jediná, kdo si místo vybral v nedávné době k odpočinku, našla jsem tam pouzdro s doklady a rozhodla jsem se, že ho zašlu poštou na adresu uvedenou na jedné z průkazek.
Obr. 4 Výhled na spodní přehradu, hory Lady McDonald a Groto Mountain
Obr. 5 Ještě jeden výhled z mého obědového místečka
Kousek za touto přehradou už začíná keškařský ráj. První dvě kešky mi ale přinesly jen zklamání, dala jsem si docela dost práce s hledáním, ale nenašla (a přitom podle posledním logů na internetu je obě našel někdo včera nebo předevčírem). Pak jsem však měla víc štěstí u několika dalších keší, v řadě za sebou jsem našla pět nebo šest kešek, které jsem si nachystala, jedna z nich byla dokonce taková, kterou jsem si ani nechystala. Začala jsem totiž lovit kešky s telefonem, kde se všechny keše zobrazují, ale jen ty lehké jsou uvedeny s hintem, popisem a šipkou, která mi řekne, kolik metrů ke keši zbývá (měla jsem však pro všechny připravené kešky papírek se souřadnicemi a s hinty). Takhle s telefonem je to těžší,a le GPSku jsem si nechávala až na později, až se telefon třeba vybije. Samotná GPS by mi totiž také asi nevydržela celý den.
Obr. 6 Louka s pampeliškami a Groto Mountain v pozadí
Obr. 7 Ještě jednou louka a vzadu hřeben Mount Rundle
Nejvíc se mi líbilo u Quarry Lake. Byla jsem tu už vloni v létě a právě sem mě přivedla keš, se kterou jsem doma ani nepočítala, zdála se mi už hodně vzdálená od těch ostatních. Pěkná byla také projížďka kolem řeky, když jsem se pak vracela už k centru Canmore, ale z připravených asi deseti keší jsem našla jen jednu. O některé jsem se ani nepokoušela, protože byly dál od cesty a už jsem neměla moc času – bylo půl osmé, když jsem dojela do Canmore.
Obr. 7 Quarry Lake
Obr. 8 Zajímavá - mě neznámá – kytička
Obr. 9 Veverka
Obr. 10 Vyhlídka na řeku
Obr. 11 Jeleni na louce u Canmore
Jela jsem do Banffu co nejrychlěji, jednak abych to stihla, než se setmí, jednak kvůli bouřce, která měla po setmění přijít. Když jsem viděla temná mračna, jak se stahují přede mnou nad Banffem, bylo mi jasné, že se v předpovědi nemýlili a ujížděla jsem ještě rychleji, co mi síly stačili, ale měla jsem toho po celém dni už dost. Pršet začalo, když jsem byla asi tři kilometry od Banffu, půlku zbývající cesty jsem jela i bez pláštěnky a bez bundy, protože déšť byl jen slabý, pak ale začal sílit a tak asi na posledních deset minut, poslední kilometr a půl, jsem pláštěnku přece jen vytáhla.