Snowboard

24.11.2016

Pro první jízdy na snowboardu volíme Sunshine Village, kde je tzv. Magic Carpet – pásový vlek, který se pohybuje na zemi, stačí si na něj stoupnout a stát a až nás "vyplivne", co nejrychleji zmizet, než vyplivne někoho dalšího. Je to jednoduché jako stát na jezdících schodech.

Na vlek jsem nastoupila tak, jak to u snowboarďáků vídám – jednu botu mám zapnutou ve vázání a druhou volně položenou vedle druhého vázání.

První jízda je pro mě dost děsivá. V sedě si zapínám pravou botu, nedaří se mi pak stoupnout, prkno se hned rozjíždí, takže si okamžitě zase sedám, a to asi třikrát, než se mi podaří na chvíli udržet rovnováhu, aby se tomu dalo říkat jízda. Ráda bych se pokusila o styl jízdy zvaný "padající list", což znamená střídavě přenášet výhu na levou a pravou nohu, přičemž stále se dívám směrem dolů ze svahu a mírně vlevo a vpravo, vždy tam, kam chci jet a stále se snažím stát co nejvíc na patách, nepřenášet váhu na špičky, takže snowboard se staví na zadní stranu. Můj styl ale nemá dráhu padajícího listu, spíš padajícího kamene – jenom po svahu dolů. Přenášení váhy nic nedělá, prkno se ani nehne. Když už jsem konečně v mírném svahu, kde bych se nebála více se rozjet, prkno zastaví a rozjet se odmítá, už jsem na úplné rovině. Takže jdu na druhou jízdu. Jirka zatím sjede několik jízd naprosto ukázkově (má za sebou dvě hodiny ježdění na snowboardu kdysi před několika lety).

rajče.net

cestynedaleko

Obr. 1 Padající list

Při druhé jízdě se víc narovnám (při té první jsem byla hodně v předklonu, abych si mohla rychle sednout, když to bude potřeba) a přesouvání váhy přeháním a poprvé mi připadá, že prkno dělá to, co chci, asi na vteřinu, než se zakousne do sněhu a zatočí jinam, než jsem chtěla. Postupně se prodlužuje doba, kdy zatáčím tak, jak potřebuji a zkracuje doba, kdy zatáčí prkno samo bez mého svolení. Už se držím ve správném postoji – pokrčená kolena, záda rovně. Občas prknem trochu smýkám, ale většinou ho dokážu řídit jen přesouváním váhy, což je jednodušší a správné. Také konečně začínám padat správně na zadek, bez toho, abych pod sebe strkala ruce – to je jedna z největších chyb, mohly by se zlomit. Takže správný pád dozadu – snížit se, sednout si na zadek, postupně si lehnout až na záda a zvednout nohy s prknem, aby nemohlo pokračovat v jízdě. Padání dopředu – na předloktí (nebo na lokty), ne na dlaně ani zápěstí.

Když už mi to celkem jde, Jirka chce jít na lanovku Strawberry a sjet nějakou jednoduchou sjezdovku. Moc se na to ještě necítím, ale tady přibývá lidí a tam bude snad prázdno, takže souhlasím.

Z celého dne mám nejhorší zážitky z vystupování z lanovky, prý to potrvá několik týdnů, než člověk přestane padat. Jednu nohu mám zase pevně zapnutou ve vázání, druhou volně. Sjezd z lanovky je hodně prudký a mám prkno nastavené po svahu, ne kolno na svah, jak jsem zvyklá jezdit. První pád byl celkem v pohodě, akorát jsem vystrašila pracovníka u lanovky, běžel se mě zeptat, jestli jsem v pořádku, druhý pád byl horší, nějak jsem si sedla na vlastní nohu a bolelo to, potřetí jsem to myslím ustála, jednou nohou jedouc a snažíc se hranit, co to jde a drhou nohou kopkajíc za prknem a před prknem, potom to zkouším znovu stejně, ale prkno si nechtíc trochu přišlápnu a spadnu pod sedačku tak, že si musím lehnout, aby mě nepraštila do hlavy (ještě že mám helmu) a při posledním pokusu je to podobné, chtěla jsem mít nohu na prkně, ale část špičky z něj vyčnívala a brzdila, takže jsem zase spadla.

Začátek sjezdovky je mírný, takže si můžu zkoušet to samé, co u Magic Carpetu a pak to vyšlapat zpátky nahoru. Jirka zatím sjede sjezdovku celou a říká, že to bylo celkem dobré, že tam kde je to nejprudší, je hlubší sníh a dá se tam tak lépe brzdit. To jsem zjistila i já – jezdí se mi tady vlastně snadněji, prkno je ovladatelnější. Je to stejné jako na lyžích – na zledovatělých plochách se lyže nedají skoro ovládat. Další paralely si všimneme při brždění – hodně nás z něj bolí svaly (stehna), myslím, že je to úplně stejné, ajko bych celou sjezdovku sjela plužením na lyžích. Až budu jezdit jednou rychleji a sebevědoměji, svaly mě snad tolik bolet nebudou.

rajče.net

cestynedaleko

Obr. 2 U Strawberry, jízda po zadní hraně

rajče.net

cestynedaleko

Obr. 3 Na sjezdovce

To, že už umíme sjet sjezdovku neznamená konec učení, čeká nás toho ještě spousta, po padajícém listu máme trénovat půlobloučky a po nich navazovaný oblouk. Půlobloučky už jsem si zkusila, připadá mi, že jsou ze všeho nejlehčí. Zvolím si jednu nohu, která bude vždy přední a na tu stranu se tedy budu celou dobu dívat, pustím se mírně po svahu za tou nohou, např. za levou nohou a dívám se doleva, váhu přenesu také na levou stranu a když se to trochu rozjede, dám víc váhy na pravou nohu, třeba jen rovnoměrně na obě a prkno se srovná kolmo na svah, někdy i zastaví nebo se sune po svahu po zadní hraně tak, jako jsem začínala svou první jízdu. Pak můžu znovu přenést váhu nalevo a pustit se rovně po svahu ne po hraně ale po celé ploše (pokud si na to troufnu). Pokud bych chtěla oblouk dokončit celý, musela bych mít váhu na levé noze celou dobu, prkno by se pak stočilo tak, že se dívám skoro proti svahu a váhu přenáším na přední hranu prkna. Jenomže tohle učení je ještě daleko, ze všeho nejdřív bych se měla pustit do trénování jízdy po přední hraně. Vracím se tedy na Magic Carpet a trénují techniku padajícího listu po přední hraně. První jízda vypadá podobně jako ta úplně první dneska – sotva se zvednu, už zase padám, tentokrát dopředu a většinou špatně na ruce, ale je to z tak malé výšky, že nic nehrozí. Při druhé nebo třetí jízdě už se mi daří směřovat snowboard tak, jak potřebuji. Vracíme se s Jirkou na Strawberry, část sjezdovky sjedu prakticky pozadu, čelem proti kopci, trochu se mi to stáčí, ale jen chvílema, docela velkou část sjezdovky jedu po přední hraně jen rovně dolů. Bolí mě z toho kotníky, takže to střídám s jízdou po zadní hraně. Přetáčím se v sedě - tak jak se to radí začátečníkům.