Vodopády

27.9.2016

Přestože už za mnou před pár dny do Kanady dorazil Jirka, výlet podnikám bez něj, zato s Evou, Bárou a Samanthou, které dostaly volno ve stejné dny. Myslím, že od mého vedoucího je to naschvál, aby nás pozlobil, však on to říkal, že budu dál mít volno s Evou, když jsem si tak o to v červenci zažádala. A Evě se snažil namluvit, že už s ní volno nechci mít, teď když tu mám přítele. Bylo na něm vidět, že to říká ze srandy a vlastně mě ten rozvrh pak nepřekvapil. Rozhodla jsem se, že si tím nenechám kazit náladu a že toho s Evou patřičně využijeme a uděláme si super dámskou jízdu. Jízdu doslovně, protože jsme si půjčily auto z půjčovny a udělaly super dlouhý výlet do Jasperu - téměř 400 km vzdáleného. S Evou jsme se střídaly v řízení. Pro mě to bylo další velké dobrodružství, protože už jsem neřídila hodně dlouho a od autoškoly jsem za volantem seděla asi dvakrát.

Zarezervovala jsem v půjčovně nejlevnější malé auto, jaké měli, a den předem jsme se společně s Evou byly zeptat, jaké dokumenty budeme při vyzvednutí auta potřebovat, jak dlouho to potrvá, jak je to s pojištěním a s tankováním...

Před osmou hodinou ranní jsme se sešly se Sam a přesně v osm čekaly u půjčovny. Pro půjčení auta byl potřeba jen pas, mezinárodní řidičák a kreditní karta (stačí moje česká karta, na které je moje jméno a dá se s ní platit online, ta kanadská tohle neumí, paradoxní je, že česká karta není kreditní - nemůžu s ní "jít do mínusu", zatímco s tou kanadskou mohu).

V garáži si necháme ukázat, jak nastartovat, jak zapnout světla, upravit polohu zrcátek a jak řadit - D jako drive (dopředu), R jako reverz, N jako neutrál. Je to automat, takže stačí točit volantem a trochu šlapat na brzdu nebo na plyn. Při rozjíždění stačí stoupnout na brzdu a pomalu ji uvolňovat, tím se auto bude rozjíždět. Když brzdu pustím úplně, jede to rychlostí asi 5 km/h, takže pro jízdu podzemním parkovištěm ideální, musím se několikrát trefit mezi dva velké zelené sloupy a pak zvládnout příkrý výjezd z parkoviště. Málem jsem trefila sloupek těsně za výjezdem. Zastavím a váhám, zda couvnout nebo jen stočit volant na druhou stranu. Pošlu Evu ven, ať mi řekne, kolik tam mám místa a jestli můžu jet dopředu nebo couvat. Eva hlásí, že couvat už nemůžu, protože se za mnou právě zavřela vrata. Točím tedy plně doprava, kousek popojedu, auto se srovná a rychle otáčím doleva, ať auto nepoškrábu o zeď. Všechno v pořádku, nechám Evu nastoupit, pustím všechna auta, která projíždí po hlavní Banff Avenue a bezpečně na ni najedu. Hurá, jedu! Tohle na tom bylo beztak to nejhorší, teď už jen jet po silničce téměř bez křižovatek, bez ostrých zatáček, bez lidí... U obchoďáku zastavím a počkám na Báru a bez problému projedu několik světelných křižovatek a za chvíli jsem na dálnici.

Co se týká semaforů, je tady v Kanadě jedna zvláštnost - když svítí červená a chci odbočit doprava, tak mohu (pokud nejdou lidi ani nejedou auta). Na červenou se mi jet nechtělo, ale zezadu na mě někdo zatroubil, tak jsem přece jen jela.

Co se týká dálnice - nejvyšší povolená rychlost je tady v národních parcích 90 km/h, takže sice jsem byla poprvé v životě na dálnici, ale rychlost byla pro mě celkem normální, nic neobvyklého.

První zastávku jsme si udělaly u Bow Lake, kde nás čekala dnešní nejdelší procházka. Vzaly jsme si pouze foťáky a bear spray a vyrazily k Bow Glacier Falls. Pohled na oblohu nás měl varovat, v polovině cesty začíná pršet.

Další zastávka je hlavně pro Báru a Sam, protože s Evou už to známe - Mistaya Canyon. Byly jsme tu asi před měsícem, procházela jsem se vodou, byl horký letní den. Dneska jsme oblečené v zimních bundách a vody je o poznání méně - část vody se drží výše v horách v podobě sněhu.

Pokračuji v řízení, docela mě to baví. Zaparkuji u Columbia Icefield centra a krátce se dohodneme, co dál. Samantha chce jet na ledovec, má díky  tzv. "Ambasador Passu" jízdenku zadarmo, my ostatní nechceme (Bára a já už jsme tam byly), takže si dáme asi dvě hodiny pauzu, Bára si jde dát oběd, my s Evou vyrážíme na procházku k ledovci. Přímo k němu se nedostaneme, protože mezi námi a jím je ledovcový potok. Ještě před procházkou Eva přeparkuje auto, protože pravděpodobně stojíme na místě pro autobusy nebo karavany. Parkování se jí podaří na jedničku, takže má radost. No a já mám radost, že zbytek cesty si budu moct užít bezstarostně. Obě se fotíme u "svého" autíčka:

Zanedlouho zastavujeme u Athabasca Falls, na které jsem se těšila nejvíce, byly pro mě jednou z hlavních motivací, proč jet do Jasperu. Když poprvé uvidím hlavní vodopád, který znám z fotek, jsem trošku zklamaná, je to sice hezké, ale na fotkách vypadala řeka větší. Pak se na informační tabuli dočteme, že množství vody kolísá, nejvíc je jí na jaře/v létě, teď je jí právě spíše nejméně.

Taky je asi škoda, že jsme tu až navečer, kdy na skály nesvítí slunce, ale kdoví možná je to pro focení lepší, aspoň nemáme kontrastní stíny.

Uděláme pár fotek u vodopádu a zjistíme, že se tady dá jít ještě třemi směry na různé vyhlídky, nakonec je to spíš zastávka nad moje očekávání, užijeme si průchod soutěskou (jak někde v Prachovských skalách), podíváme se k řece a k vodopádu z druhé strany. Uděláme si několik společných fotek.

Už se pomalu stmívá, Eva stihne jen tak tak před setměním dojet k hostelu, který je pár kilometrů před Jasperem. Bára a Samantha mají ten "Ambassador Pass" a díky němu by měly mít jednu noc v hostelu zadarmo s tím, že každá z nich může vzít jednu z nás také zadarmo, po delším vyjednávání je jim sice vysvětleno, že se to vztahuje na jiný hostel s podobným názvem, ale i tak mají noc gratis, my s Evou máme smůlu a musíme za nocleh zaplatit. Nevadí, počítala jsem s tím. Stejně tak mi nevadí, že budeme v místnosti, kterou sdílí 28 lidí (žen), druhá možnost je být v místnosti s asi 40 lidmi (ženy i muži). Dámská místnost je možná o něco dražší, ale aspoň jsme ušetřeny chrápání :-).

Jenom mě mrzí dvě věci - nemůžu si dobít telefon, který používám pro mapy, nefunguje mi napájecí kabel, takže zítra budu muset šetřit baterku nebo navigaci nechat na Báře, která má mapy ve svém telefonu také. A druhá věc - večer si zamknu všechny věci do šuplíku pod postelí a pak tam chci ještě přidat brýle, foťák, telefon... a ani na třetí pokus nedokážu otevřít zámek, pak zhasnou světla. Takže foťák, telefon a oblečení schovám pod peřinu, brýle odložím na skříňku a pak se mi zdají sny o tom, že mi je někdo ukradne a zároveň trpím obavou, že zámek na šuplíku nedokážu otevřít ani ráno. Naštěstí se nic z toho nestane.

Pokračování výletu je: Maligne Canyon a Maligne Lake.