Mt. Indefatigable

19.6.2017

Výstup na Mt Indefatigable jsem vybrala podle stránek s výběrem údajně deseti nejlepších treků v Rockies. Mrzelo mě, že jsem ani na jednom z nich nebyla. Ale je to jen subjektivní názor nějakého cestovatele, který píše, že vylezl na padesát vrcholů v Rocky Mountains a pak vybral deset túr, které se mu nejvíc líbily. Protože psal, že je to asi na čtyři hodiny, rozhodli jsme se, že si pak odpoledne uděláme ještě jeden výlet, třeba na Midnight Peak, o kterém jsme mluvili už ve čtvrtek, ale pak padla volba na Wasootch.

Jako obvykle jsme se zastavili nejdříve v Canmore na nákup a pak u Barrier Lake v infocentru. Snad nám dneska neudělají čáru přes rozpočet jako posledně! Nejdřív se zkusíme zeptat, co by nám doporučili v okolí Upper a Lower Kananaskis Lakes (neptáme se přímo na Indefatigable tak trochu proto, že název té hory nejsme schopní zatím vyslovit), slečna za přepážkou tuto horu zmíní, pak říká něco o lavinách, nejsem si jistá, co přesně, mluví na mě trochu moc rychle. Když se pak ptá, jestli máme nějaký konkrétní cíl, ukazuju jí v mapě právě na Mt Indefatigable a ptám se, jak je to tam s těmi lavinami. Teď už srozumitelně říká, že jsou tam jen malá rezidua sněhu a laviny nehrozí, ale že se nedoporučuje tam chodit, protože tam trvale bydlí medvědi a bylo by lepší, kdyby nebyli rušeni. Ale smí se tam. Necháme si pak ještě doporučit další túry, ptám se na Big Sister a Middle Sister u Canmore, jestli tam ještě hrozí laviny nebo už ne. Je to dobré, je tam ještě trošku sněhu, ale laviny už nehrozí.

Jedeme ještě dál než minule, odbočíme z dálnice a pokračujeme po silnici mezi Upper a Lower Kananaskis Lake, kde zaparkujeme auto a vyrazíme na Mt Indefatigable. Už na první vyhlídce je mi jasné, že to nebude úplně krátká túra (jdeme už půl hodiny a vypadá to, jako bychom se vůbec nepřiblížili), takže si říkáme, že žádnou druhou už nestihneme, rozhodně nehodlám nijak spěchat, to si radši pořádně vychutnáme tenhle výstup.

Potkáváme skupinku lidí, kteří sedí na trávě a už se hodlají vrátit a varují nás, že se nedá pokračovat, že je stezka pokrytá sněhem. Odpovídáme, že se na to podíváme. Paroduji slavný citát „toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“ - „toho bohdá nebude, aby český turista před sněhem utíkal“, nevím, jestli mou narážku Karel pochopil, jestli citát zná, ale souhlasí, přece se nedáme zastrašit!

Mám do sbírky nové druhy květin, ale nevím, jak se jmenují:

Přicházíme k rozcestí, kde se můžeme rozhodnout, jestli si obejdeme celý okruh po směru hodinových ručiček nebo proti směru. Nevíme o tom, že by jedno z toho bylo z nějakého důvodu lepší, ale shodneme se, že když jsme se dívali do mapy, představovali jsme si trasu ve směru hodinových ručiček – zdá se mi, že příkřejší svah bychom vystoupali a mírnějším svahem bychom šli dolů. Vydáme se tedy na rozcestí doleva - ve směru šipky poskládané z kamenů. Přicházíme skutečně k vysoké vrstvě sněhu, který je ale kolem stromů roztátý, takže stačí přelézat od stromu ke stromu a půjde to. Je vidět, že nejsme první, sledujeme něčí stopy. Nad lesem je také zbytek sněhu, ten je velmi tvrdý a neboří se, je to akumulace po spadlých lavinách.

Zjistili jsme, že jsme někde sešli z cesty a napojili se místo toho na tu spodní, která vedla vpravo. Nevadí, půjdeme tedy ten okruh obráceně. Nejdříve se podíváme na východní Mt Indefatigable, pak na nejvyšší vrchol a pak na její jižní vrchol. Když se o hoře bavíme, přezdíváme jí prozatím „ta hora na I“.

Zdolat východní vrchol není žádný problém, jdeme po mírně ukloněném svahu. Zato to, co vidíme pod sebou za hranou, to je něco – špičaté ostré skály, příkré srázy…

Docela tu fouká, takže si beru bundu, sníme kousek svačiny, uděláme pár fotek, ale jinak se tu moc nezdržujeme a postupujeme k nejvyššímu vrcholu. Cesta se ztrácí, nevidíme ani žádné kamenné panáčky, hledáme si tedy tu nejvhodnější cestu sami, já lezu víc po kamenech po hřebeni, Karel to zkouší sutí.

Stojíme na nejvyšším vrcholu, ale tím výzva nekončí, zbývá překonat asi kilometrový hřeben na jižní vrchol. Dá nám místy pořádně zabrat, místy je to pohodička. Několikrát si myslíme, že už tam budeme, ale na vrcholku zjistíme, že to ještě není ono – jižní vrchol jakoby nám utíkal, vypadá, že je stále stejně daleko. Když přijdeme k heliportu, solárním panelům a jakési boudě, je nám jasné, že tohle už je ono, za boudou vidíme, že dál už se cesta jen svažuje.

Opět posedíme, posvačíme, fotíme veverku, která čeká, jestli zbydou nějaké drobky a snad bychom tam seděli ještě dlouho a kochali se výhledem, kdyby se nepřihnal mrak a nezačalo krápat. Oblékáme tedy ponča a vyrážíme sutí dolů po hřebeni. Jenže pak zkontrolujeme v mapě cestu a zjistíme, že jdeme špatně a skoro až k boudě se musíme vrátit – nejde se dál po hřebeni, ale po svahu vlevo. Mokrá skála klouže, tady se opravdu bojím, ale je to jen pár metrů, pak už pokračujeme po pěkné vyšlapané pěšině. I když i ta mokrá hlína pořádně klouže.

Potkáváme čtveřici turistů, kteří se rozhodují, jestli mají pokračovat, nebo se vrátit, a ptají se nás, jak vypadá počasí na druhé straně hory. Odpovídám, že stejně jako tady – tu a tam mrak, možná ještě budou přeháňky. Když už jsou tak blízko, asi by stálo za to vyjít až na vrchol, ale nechci tam vyloženě někoho posílat, když to tam teď klouže. Kluci se rozhodnou pokračovat, holky se chtějí vrátit. Chvíli to vypadá, že se připojí k nám, ale asi jsme jim utekli. Přicházíme zase do míst, kde je sníh, obcházíme ho, stopy před námi jdou různými směry, nakonec podle mapy najdeme správný směr a po asi sto metrech i stezku. Když uvidím opět šipku poskládanou z kamenů, jsem překvapená, kde to jsme, čekala bych, že vyjdeme z lesa tou druhou pěšinou.

Je asi půl šesté. Je jasné, že žádnou další velkou túru nestihneme, ale co takhle si projít údajně jednu z nejhezčích vycházek v Kanannaskis, stezku Prairie View, kterou nám doporučovali v IC už v zimě? Bude to něco nenáročného, celkem krátkého. Díváme se do mapy a za náš další cíl volíme vrchol Yates.