30.1.2017
Po více než šesti měsících odpracovaných v BML jsem dostala poukaz na jednu noc v hotelu zdarma, původně jsem myslela, že ji využijeme přímo tam, kde pracujeme, že bychom si s Jirkou třeba udělali příjemný večer někdy na Vánoce, ale poukaz mi byl doručen později a navíc jsme koupili auto, takže jsme se rozhodli, že přespíme v nejvzdálenějším Emerald Lake Lodge (Chata u Smaragdového jezera) a že si splníme přání vyzkoušet si chůzi na sněžnicích. Sněhu tady u nás moc není, ale v půjčovně nám radili jet směrem na západ, ke Goldenu, tam je ho víc, to se hodí, to je město právě nedaleko Smaragdového jezera.
Našla jsem si mapku Emerald Lake a okolí, jsou tam tři trasy doporučené pro sněžnice – kolem jezera (5 km), k Hamiltonovu vodopádu (1 km) a k Natural Bridge (Přírodní most, 9 km), další mapku máme pro Lake Louise, tam nás zajímá jen jedna cesta na vyhlídku (2,5 km). Pro jistotu se ještě zastavujeme do infocentra v Banffu i později ve Fieldu, jestli by nám neporadili něco dalšího, lepšího, protože moje trasy jsou jen krátké procházky. Podle očekávání – na hory se jít nedoporučuje, naše vybrané trasy jsou bez rizika lavin, dalo by se jít i delší trasu (kolem 20 km, kde by třeba ve dvou místech byla rizika lavin, i když nepříliš vysoká). Nakonec se držíme svého původního plánu.
První procházku máme naplánovanou asi dvacet kilometrů za Fieldem – k Wapta Falls (4,5 km a stejnou cestou zpět). Nazujeme sněžnice a vyrazíme, první část cesty je po silnici, která je přes zimu uzavřená, po jednom nebo dvou kilometrech jdeme lesem. Vidíme, že cesta je už hodně udusaná, asi sem chodí hodně lidí. Sněžnice bychom nepotřebovali, vůbec by se sníh nebořil. Zkoušíme si, jak by se nám chodilo v prašanu vedle cesty a vidíme, že tam bychom se docela hodně bořili i ve sněžnicích. Tak si chvíli říkáme, že to nebyl dobrý nápad – půjčit si je.
Sněžnice máme obuté, můžeme vyrazit
Takhle se bořím do sněhu i se sněžnicemi, za mnou je vidět uzavřená silnice
Skoro celá cesta je pohodová, po rovině, jen tu a tam musíme překonat pár překážet v podobě padlých stromů. Po čtyřech kilometrech se pěšina svažuje k řece, sněžnice mají zespoda zuby, které se zakusují do sněhu, takže nám to neklouže. Pod patou je také páčka, kterou se dají víc vystrčit zuby, nejdřív si myslíme, že se má použít, když půjdeme z kopce, po vyzkoušení je nám jasné, že je to na stoupání.
Cesta lesem
Podlézání stromů spadlých přes cestu
Přicházíme k vyhlídce na Wapta Falls (30 m vysoký vodopád, 150 m široký), uděláme pár fotek a sestoupíme dolů na řeku a po ledu přijdeme blíž k samotnému vodopádu. Asi uprostřed řeky je v těsné blízkosti vodopádu ostrůvek tvořený poměrně vysokým skaliskem. Jak na něj dopadají kapky tříštící se vody, tvoří se i na ostrůvku ledopád, jinak jsou rampouchy i na vodopádu všude tam, kde je nižší rychlost vody.
Pohled na Wapta Falls z vyhlídky, vpravo je vidět vyvýšenina ostrůvku
Pohled na vodopád z povrchu řeky
Vodopád – ledopád
Wapta Falls zblízka
Po prohlídce vodopádu se naobědváme a vracíme se k autu. Asi v polovině cesty jsem se rozhodla sněžnice sundat a vyzkoušet, jak se půjde bez nich, zjistila jsem, že náš předpoklad byl správný – sníh už je všemi turisty tak udusaný, že se neboří. Jedeme zpět do Fieldu a odbočujeme ke Smaragdovému jezeru.
Sněžnice jsem na zpáteční cestě sundala
Kostelík ve Fieldu
Ještě nás čeká krátká fotozastávka u Natural Bridge (Přírodního mostu) – jedná se o skálu, ve které je tunel, kterým proudí voda. Už jsem tu byla v létě, je to docela hezké, ale nečekám od toho žádný zázrak, ovšem skutečnost mě příjemně překvapí – po zmrzlé řece se dá dojít dovnitř do toho tunelu, který je navíc mnohem členitější, než to vypadá zvenku. Zmrzlá voda vykouzlila něco neuvěřitelného, oba fotíme jako o závod.
Skalní okno a ledopády
Tunel Přírodního mostu
Pohled zevnitř ven
Uvnitř tunelu i Jirka propadl fotografickému šílenství
Ubytujeme se v hotelu, trvá nám to asi hodinu, protože jsme přijeli autem až na poloostrov, kde se hotel nachází a až na recepci nám řekli, že se tam nesmí jezdit a že jsme měli zaparkovat na parkovišti vzdáleném asi dva kilometry. Navíc mi nefungovala platební karta, kterou vyžadovali a zkoušeli jsme to asi pětkrát, což nás také dost zdrželo. Takže pak odjíždíme na parkoviště, kam pro nás vzápětí přijede auto z hotelu, překládáme do něj zavazadla (sněžnice, brusle, batohy a tašku s jídlem a náhradním oblečením), znovu jdeme na recepci, znovu zkoušíme kartu, nakonec to funguje, když slečna za přepážkou manuálně zadá do počítače číslice na kartě. Znovu přendáváme zavazadla a jedeme jiným autem k naší chatičce, ujedeme asi dvacet metrů… Říkáme si, že je to celé docela komické.
A konečně už jsme v našem pokoji, líbí se nám luxusní veliká postel, krb a nachystané dřevo, těšíme se i na horkou koupel ve vaně, ale trochu nás zklame, jaká je tu zima. Přemýšlíme, zda už zatopit v krbu nebo až později večer – půjdeme ještě někam ven? Brzy už bude tma a máme oba hlad, takže se rozhodneme ohýnek zapálit, najíst se a už nikam nechodit. Vycházku k Hamiltonovu vodopádu necháváme na zítra, stejně tak si můžeme i zítra ráno obejít jezero a teprve pak se z hotelu odhlásit.
Lebedíme si v křeslech, popíjíme víno a povídáme si. Za chvíli už je nám příjemně teplo, za pár hodin dokonce až moc, musíme zase ztlumit topení, stačí mít zapálený oheň, vyhřeje hezky celou místnost.
V křeslech před krbem
Naše chatička zvenčí
Pokračování výletu: Emerald Lake a vyhlídka u Lake Louise