Prairie View Trail a Mt Yates

19.6.2017

Volný den jsme se rozhodli opět využít naplno, a tak jsme se nespokojili pouze s jednou túrou (Mt. Indefatigable) a vyrážíme na další – Prairie View Trail s odbočkou na Mt Yates. Původní plán bylo z hory Yates pokračovat dál a udělat si okruh, ale nenašli jsme stezku, která je zakreslena v mapě.

Zaparkujeme u Barrier Lake, přes něj se díváme na náš starý známý Mount Baldy a vydáváme se směrem k severu. Hora, která se rýsuje před námi nevypadá nijak monumentálně, ale převýšení jsme nakonec měli asi 900 m.

První část cesty vede lesem, okolo široké pohodlné pěšiny rostou kytky, je to trošku nuda, ale aspoň to není náročné. Když si můžeme vybrat mezi dvěma cestami, vybereme si strmější. Nerada si cestu zkracuji, ale tady jsou obě stejně vyšlapané, stejně široké a není tu žádný zákaz. Jezdí tu i cyklisté, dostávají pořádně zabrat, hádáme, jestli sesednou z kola nebo ne a než to stihneme dopovědět, už jeden z nich sesedá, ten první už nám zmizel z dohledu. Pak přichází jeden úsek cesty, kde cyklisté musí vzít kolo na ramena, jde se tam po skále tak příkře jako po schodech. A jsme na první vyhlídce. Je krásné světlo na focení:

Když chceme z vrcholu Yates pokračovat dál k severu, vykoukne znovu z domečku ta paní a ptá se nás, jestli si jdeme užít ještě jednou výhledy. Odpovídáme, že chceme pokračovat a udělat okruh, říká nám však, že tam není žádná stezka (pravda je, že jsme opravdu žádnou neviděli, když jsme se tam byli podívat jen na výhled, než jsme se vrátili k domečku a svačili opodál). Máme podle ní dvě možnosti – vrátit se na vyhlídku a odtud jít doprava a udělat si tak okruh, nebo doleva a vrátit se tak stejnou cestou. Podle mapy nám i tak zbývají ještě tři možnosti, ta stezka vedoucí doprava se totiž rozdvojuje a můžeme si vybrat mezi delším okruhem nebo kratším, zato příkřejší cestou. Říká nám, že když půjdeme ten okruh, měli bychom si pospíšit, většině lidí to trvá asi tři hodiny (my máme jen dvě do setmění). Vracet stejnou cestou se nechceme, teď jde jen o to, kterou cestu si vybrat – kratší a náročnější? Nebo delší a pohodovější? Ale bude opravdu lepší? To z mapy nepoznáme. Tak tedy pojďme přímo dolů. Vyrazíme po pěšině, ale za chvíli se nám zdá, že se nějak ztrácí. Navíc vede po hřebeni, asi dvakrát i do kopce, takže nepostupujeme tak rychle, jak bychom chtěli. Konečně začínáme klesat. Je to opravdu dost strmé, naštěstí většinou po štěrku, po trávě. Jsou tu i skály, ale daří se nám je obcházet. Jestli něco opravdu nemám ráda, tak je to snažit se slézat skálu směrem dolů.

Jirka nám píše zprávu, že už skončil s lezením (už v devět místo v očekávanou desátou hodinu), že si ještě něco zajde koupit a pak na nás počká v Canmore, chce svézt domů. Volám mu a radím, ať jde radši na autobus, protože nám to ještě asi bude dlouho trvat. Odhadujeme to asi na hodinu, vypadá to, že v Canmore budeme tak v půl jedenácté, ne v deset, jak jsme se předem domlouvali. Prý na nás raději počká, trochu tedy spěcháme. Odhadli jsme to dobře, naštěstí už na nás nemusí čekat o nic déle, než jsme předpokládali. Když konečně dokončíme klesání svahem, zbývá nám ujít ještě čtyři kilometry podél jezera. Zdají se být nekonečné. Oba nás bolí kolena, jsme trochu naštvaní, co jsme to vybrali za cestu… připadá mi, že se hýbu jako robot, hlavně nezpomalit nebo nezastavit, to už bych se znovu nerozešla (stejný pocit jsem měla tenkrát, když jsme docházeli ten padesátikilometrový pochod).

Konečně jsme u auta a jedeme do Canmore, vyzvedneme Jirku a hurá domů.