Výstup na Lady MacDonald

29.6.2016

Zase jsem dostala volný den ve středu a zkusila jsem napsat na facebookové stránky Banffu (v úterý ráno), že půjdu na nějaký výšlap a jestli by se někdo nepřidal. Vždycky přemýšlím, jestli se spíš někdo nechá nalákat, když to bude napsané takhle nekonkrétně, nebo když tam dám informace, kam se půjde, kolik to zabere času, jak je to náročné... Tentokrát jsem se rozhodla být spíše nekonkrétní a pokud se někdo ozve, domluvit se s tím člověkem, kam by se rád podíval a na jakou náročnost se cítí.

V úterý večer, asi kolem desáté, když už jsem chtěla facebook zavřít a jít spát, se ozvala Slovenka Maja, zeptala se, jestli mám nějaký plán, tak jsem navrhla asi tři nebo čtyři varianty, ona se podívala na internet a rozhodla, že bychom mohly zkusit jít na horu Lady MacDonald nad Canmore. Měla jsem radost, protože do Canmore už jsem se těšila, že odtamtud budou zase úplně jiné výhledy na jiné hory, než kdybychom šly na nějakou horu odtud z Banffu.

Psaly jsme si dlouho do noci - kdy vyrazit, co vzít sebou... A jí se podařilo na výlet nalákat ještě třetího člena - Slováka Mateja z Calgary. My pojedeme autobusem, on autem a sejdeme se kolem 8:30 u infocentra, kde se musíme zeptat, jestli stezka na horu není uzavřená kvůli zvířatům, jestli tam třeba není hodně sněhu a podobně.

Vše šlo podle plánu, autobus jsme obě stihly, s Matejem jsme se potkaly, v informačním centru jsme vyzvedli společně mapku, která je celkem k ničemu, vede tam totiž jediná cesta, s žádnou jinou se nekříží a je dobře vyšlapaná. Značená není vůbec.

Matej nás autem dovezl až na parkoviště pod horou a ušetřil nám tak asi dva kilometry přes město a vyrazili jsme. Počasí vypadalo slibně - úplně modré nebe, takže jsme hned vytáhli z batohů opalovací krémy, sluneční brýle (kdo si je nezapomněl doma) a kšiltovky/šátky. Já jsem si brýle zapomněla, a tak mi Maja půjčila aspoň kšiltovku.

Cesta lesem byla příjemná, byla méně prudká, než jsem čekala a docela rychle jsme nastoupali asi 1 000 m z celkových 1 200 m. Pouze poslední úsek byl hodně příkrý a nepříjemný, protože se šlo sutí. Takže člověk tam udělal dva kroky nahoru a jeden krok sjel zpět. Chvílemi jsem si říkala, že je to zbytečné, že stojíme na místě.

Na rozdíl od Alp tady jsou hlavně skály a les, ne louky a pastviny s kravami. Tohle je výhled na údolí řeky Bow, která sem teče od Banffu, díváme se jeho směrem, ale nemůžeme ho vidět, brání nám ve výhledu hřeben hory Mt. Rundle (v levé části obrázku).

Na okraj jedné louky však dojdeme, což mě dost překvapí a potěší, je to krásné a už si všichni představujeme, jak se tady bude krásně ležet, až se budeme vracet.

Nad horní hranicí lesa vyhlížím, kde je ta chata, o které psali na internetu (Teahouse), Matej je lépe informovaný a vysvětlí mi, že na čaj se těšit nemám, chtěli tam chatu prý postavit, ale udělali jen základy a dnes je tam jen dřevěná plošina, sloužící pro přistávání helikoptér a pro odpočinek většiny turistů, kteří tady končí.

A už vidíme vrchol a poslední úsek cesty - musíme nastoupat ještě 200 m. Vypadá to náročné, ale krátké, čas máme dobrý, je ještě před polednem.

Chvílemi si říkám, jestli to Maja nevzdá. Matej nám utekl daleko dopředu a my bojujeme společně proti gravitaci a snažíme se udržet na sypající se suti a pomalu postupujeme metr po metru nahoru. Vzájemně se přesvědčujeme, že už tam budeme. Potkáváme nějakého pána, ptáme se ho, jak daleko to je na vrchol a on nám odpovídá, že deset minut! Vážně? Čekala jsem, že ještě tak půl hodiny, i hodinu bychom si mohli dovolit jít nahoru a pořád bychom šli podle našeho časového plánu... Říká, že je to ale hodně technické. Dobře, počítám s tím, že se leze i rukama...

A najednou už tam jsme! Otevře se přede mnou úchvatný výhled - fascinující a děsivý je úzký hřeben, po kterém se musí přejít/přelézt po čtyřech a také hluboká rokle na druhé straně za hřebenem, kam jsme dosud neviděli a spousta hor, které jsme neviděli... Je to nádhera!

Na začátku hřebene se vzájemně vyfotíme a jde se na to!

Přelezly jsme těžší úsek a jdeme chvíli po dvou, pak zas na všechny čtyři a metr po metru velmi opatrně postupujeme. Maja se mě pak zeptá: "Ivetka, má to cenu, škrábat se až na konec? Ještě se pak budeme muset vracet..." Odpovídám, že bych opravdu ráda až na vrchol, nechce se mi skončit takový kousek před ním, však nám chybí sotva těch deset minut... Maja souhlasí a leze dál. Ale pak se podívám na úsek před sebe, dalších tak dvacet metrů vypadá ještě horší, než to co máme za sebou. A uvědomím si, jaké by to bylo hrozné, kdyby Maja spadla a já si pak vyčítala, že jsem ji přemluvila lézt dál, když už se jí nechtělo a při pohledu dolů přestávám dýchat a chtě nechtě si představím, jak kloužu dolů po skále a nevidím nic, co by mě zastavilo, čeho bych se zachytila... "Máš asi pravdu. Nemá to cenu." Uznávám tedy. Usadíme se na hřebeni a telefonujeme Matejovi, který už došel na konec a čeká tam na nás. Pak ho pozorujeme, jak se vrací. Když vidím, jak skáče jako kamzík po vrcholu a ani se nedrží rukama, skláním hlavu a říkám Máje, že se ani nemůžu dívat, že to nechci vidět. Pak strach trochu překonám a začnu fotit.

Majka se stihla najíst při čekání na Mateje, já jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, takže jdu trochu napřed a čekám na ně oba až na plácku pod tou sutí. Sundám si boty, vytřepu kamínky a trochu se najím. Ohryzek od jablka a pomerančovou kůru samozřejmě schovám do batohu, na rozdíl od jiných respektuji zdejší zákony a pravidla.