25.3.2017
Po více než měsíci se podíváme s Jirkou zase do Lake Louise. Jestli jsem si myslela, že už tady nemáme co objevovat, tak jsem se pořádně spletla. První jízdy jsou celkem obyčejné (musíme nejdřív okounout sněhové podmínky, než se pustíme do něčeho pořádného) – vyjedeme nahoru gondolou, sjíždíme snadnými sjezdovkami k lanovce Top of the World a odtamtud terasou s hezkým výhledem, podjíždíme vlek („Summit Platter“) a užíváme si jízdu lesíkem, kde už to známe z minula, ale dlouho jsme tu nebyli. Top of the World vyjedeme ještě jednou a dolů sjíždíme naším oblíbeným korýtkem (v mapce sjezdovka č. 39). Pokračujeme v jízdě až úplně dolů a pak lanovkami zpět až na Top of the World, odkud sjíždíme na zadní stranu, ne zcela po zelené sjezdovce, jako obvykle, ale také ne zcela příkře dolů po černých sjezdovkách, spíše tak traverzujeme. Je to celkem fajn, ale je špatná viditelnost, jako bychom byli v mraku. V jednom místě vyjíždím z lesa na sjezdovku, je to tam trochu příkré, ale vidím, že shora nikdo po sjezdovce nejede, takže se toho nebojím, ale nevšimla jsem si, že na konci je houpák, který mě vyhodí do vzduchu, jedna moje lyže při nárazu na houpák vypla z vázání a padá přede mě. Nic se mi nestalo, jako obvykle jsem si jenom natloukla zadek.
Obr. 1 Mapka přední strany
Obr. 2 Mapka zadní strany
To nejzajímavější nás ale čeká, jakmile vyjedeme lanovku Paradise. Jirka mi říká: „Myslím, že teď přišel konečně čas na něco nového. Víš na co myslím? Na tu černou sjezdovku pod touhle lanovkou, na kterou už tak dlouho koukáme.“ Souhlasím, zdá se mi to jako dobrý nápad, je to široká sjezdovka, celkem příkrá, s nevelkými boulemi. Ukazujeme si z lanovky, kudy bychom mohli sjíždět, těšíme se na traverz doprava (doprava je to na mapce, když jedeme, odbočujeme ve skutečnosti doleva), kde je hluboký skoro neuježděný sníh. Ukazuju Jirkovi, že je tam ale také potok, kterému se musíme včas vyhnout, než do něj na konci zapadneme.
Jeli jsme tak, jak jsme si to naplánovali, začátek byl docela obtížný, byla špatná viditelnost, ale pak jsme si užili ten hlubší sníh. A Jirka skoro zapadl do potoka, zůstal vězet vhlubokém sněhu a prkno se už nemělo kam rozjet, musel ho sundat a jít kus pěšky. Já jsem si všimla jakési brány ze čtyř tyčí, bylo to nejlépe průjezdné místo. I tady svah končí rovinkou, takže jsem se musela párkrát pořádně odpíchnout hůlkami, než jsem se znovu rozjela, už na obvyklé zelené sjezdovce. Bylo to jako najíždět na dálnici, hrnula se po ní spousta lidí.
Řekli jsme si, že se nám to líbilo a že to sjedeme ještě jednou, tentokrát na začátku víc vpravo, kde je zajímavá převěj, a pak traverz pro změnu doleva a zajet mezi stromy (sjezdovka č. 93 a pak 79). Na začátku našeho sjezdu jsem si všimla, že se chystáme na naši první sjezdovku typu „double black“ - dvojitý diamant, ale měli jsme ji okouknutou zespoda a věděli jsme, že bude stejně těžká jako ta předtím. Řekla jsem Jirkovi, že se na skok ze sněhové převěje necítím a že to objedu a počkám na něj pod převisem a rovnou bych ho mohla vyfotit. Čekala jsem, že na mě aspoň houkne „Jedu“, ale to ne, jenom se kouknul, viděl, že mám foťák nachystaný a jel. Pohotově jsem zmáčkla spoušť a s výslednou fotkou jsem spokojená. Je vidět, že byla pořád trochu mlha a k tomu i mírně sněžilo.
Obr. 3 Jirka na sněhové převěji, sjezdovka č. 98 – Paradise Cornice (v překladu: „Římsa v ráji“ nebo také „Ráj, Sněhová převěj“)
Jízda mezi stromky byla také zajímavá, místy jsme si užívali neporušený sníh, místy byl už uježděný. Bylo to náročnější než mám ráda a podruhé už bych to jet nemusela.
To je skoro vše, už jen vyjedeme zpět nahoru, sjedeme jednu obyčejnou jízdu dolů a pak ještě jednou gondolou nahoru a dolů po naší oblíbené sjezdovce s hezkým výhledem (č. 59 Meadowlark). Víme, že nad ní je les, kde se nám nelíbilo, ale stejně jsme do něj omylem zase najeli! Tentokrát je to lepší, je více sněhu.
Poprvé jsme si udělali společnou fotku (foceno na samospoušť ze sedačky skútru):
Obr. 4 Snowboarďák a lyžařka