07. Na dno Grand Canyonu

neděle – den 4. – 16.4.2017

Dojít na dno Grand Canyonu je pro nás největší výzva a nejnáročnější trasa celé dovolené (asi 30 km, velké převýšení). Byl dobrý nápad zvolit tuto trasu jako tu první?

Tady, na jižní straně kaňonu stojíme ve výšce 2000 m n. m., u řeky pak naměříme 800 m, podle informací z internetu by mělo být převýšení 1600 metrů, ale to může být dáno i tím, že severní strana je o 300 m výše. Severní a jižní část jsou od sebe vzdušnou čarou jen 16 km, po silnici je to však více než 300 km!

Na dně kaňonu se vlní řeka Colorado, která má na svědomí vznik kaňonu. Do dnešní podoby se Grand Canyon dostal již zhruba před 1,2 miliony let. 

Klima je v oblasti Grand Canyonu kontinentální a spíše suché. Srážky přicházejí zpravidla na konci léta, kdy se často vyskytnou bouře s prudkými dešti, a také v zimě, kdy jsou však srážky méně intenzivní. Teploty na vrcholu kaňonu šplhají v létě ke 30 stupňům Celsia, v zimě pak zpravidla klesají pod nulu. Teploty na dně kaňonu jsou výrazně vyšší a v létě teplota často stoupá vysoko nad 40 stupňů Celsia, proto jsou návštěvníci důrazně odrazováni od pokusů sejít dolů k řece a vyjít nahoru za jediný den. Když jsme navštívili Grand Canyon my, bylo na hraně kaňonu asi 18°C a v něm kolem 25°C (tohle bylo v předpovědi v IC, kapesní teploměr jsem v ten den ještě neměla).

V roce 1919 byl Grand Canyon prohlášen za národní park; od té doby ho navštívilo na 185 milionů návštěvníků a každoročně sem zavítá více než 4 miliony turistů z celého světa. 

A ještě pro zajímavost něco z Wikipedie: „Od 70. let 19. století v kaňonu zahynulo okolo 600 lidí. V tomto počtu je zahrnuto 242 obětí z letecké havárie, pádu vrtulníku a jiných nehod. Téměř 50 úmrtí mají na svědomí pády, 65 obětí se přisuzuje přírodním podmínkám (infarkty, přehřátí, dehydratace). 79 návštěvníků se utopilo v řece a 25 zahynulo kvůli pádu kamení nebo úderem blesku. V kaňonu se stalo i 47 sebevražd a 23 lidí se stalo obětí násilného trestného činu. Správa parku v současnosti umisťuje na frekventovaná místa tabule s dobře vypadajícím a silným mladým mužem a nápisem Mnoho z nich vypadalo takto, které mají návštěvníky varovat před přeceněním vlastních sil.“ Každoročně se podniká několik záchranných akcí kvůli lidem, kteří riziko podcenili. Na trasách jsou telefony pro nouzová volání (protože signál pro mobilní telefon tam asi není moc dobrý, my jsme signál vůbec nechytili).

Vydáváme se do nitra kaňonu stezkou South Kaibab. Rozhodovali jsme se mezi touto a stezkou Bright Angel, South Kaibab je kratší, měří 11,3 km, a tak se nám zdál delší Bright Angel lepší pro výstup nahoru, navíc je tam možnost dobrat vodu. Také jsem zvážila, odkud bude svítit slunce, abychom byli co nejvíc ve stínu a také aby nám nesvítilo celý den do očí, ale raději do zad.

Cesta je pěkně upravená, poměrně široká a ráno skoro prázdná. Je tu pár výletníků, kteří se fotí na vyhlídce a jeden šlachovitý stařík s batohem, který podle mého názoru má také v plánu dnes sejít až k řece a nejspíš i vyjít zpět nahoru, podle toho jak pospíchá. To samé si pak říkám o dvou mladých chlapech, kteří skoro běží, trochu mi to nahání hrůzu. Neměli bychom také zvýšit tempo?

Kolem deváté hodiny vycházíme ze stínu skal, otepluje se, sundáváme vrchní vrstvy oblečení. V jednom kuse fotíme, hlavně Jirka, já se snažím vybrat jen ty nejlepší pohledy, šetřím baterku ve foťáku, protože ho nemám možnost nabíjet, zatímco Jirka může využít USB port v autě. Občas si půjčím jeho foťák, abych vyfotila, co se mi líbí.

Krátce po desáté hodině dopolední jsme uviděli Colorado docela blízko nás, bylo nám jasné, že klesání v mnoha zatáčkách ještě zabere asi hodinu, ale i tak jsme měli lepší čas, než jsem očekávala – plánovala jsem být u řeky asi v poledne a do jedné hodiny odpolední si udělat pauzu na odpočinek, oběd a osvěžení v řece. Jirkovy představy se od těch mých poněkud liší, abychom se vyhnuli chůzi v největším horku, rád by na zpáteční cestu vyrazil až ve čtyři hodiny odpoledne, ale pokud uvážím, že budeme muset zdolat převýšení víc než 1000 m, důrazně nesouhlasím. Je tu samozřejmě možnost, že se rozdělíme.

Rozhodneme se podívat se na druhý břeh, přejdeme most, po severním břehu půjdeme asi tři kilometry a přejdeme další most, celý ten úsek cesty bude podél řeky, takže si nepřidáme ani víc kilometrů ani další nastoupané metry.

Plavání v řece je zakázáno, chápeme proč – je tu silný proud, okraje jsou na většině míst hodně příkré, zdá se mi, že by byl problém vyškrábat se zpět na břeh. Plavat tedy nebudeme, ale nikdo nám snad nezakáže namočit si nohy na mělčině (a Jirka se dokáže dokonce namočit na mělčině celý). 

Je docela znát, že tady je tepleji, než v horní části kaňonu – květy jsou tu víc rozvité, hlavně mnohem víc kaktusů tady kvete. Myslím, že jsme tu ve správnou dobu, v létě to musí být spíš peklo, zatímco teď se zdejší krajina podobá mé představě o ráji.

Přecházíme druhý most, užíváme si výhledy a protože ještě stále není ani jedna hodina a je nám hrozné horko, rozhodneme se přece jen ještě s výstupem počkat. Je tady domeček bez oken a dveří určený k odpočinku turistů, opět si čteme cedule o tom, kolik vody bychom měli mít (aspoň jeden gallon, nebo čtyři litry), že bychom měli mít nějaké energydrinky, hodně soli, jíst dvakrát více než bychom jedli normálně (takže si hned dávám druhý oběd) a vyrážet odsud brzy ráno, ještě před východem slunce, pak si dát pauzu někde ve stínu a zbytek dojít po čtvrté hodině odpolední. To samozřejmě platí pro ty, kdo tady dole přespávali a čeká je celodenní cesta vzhůru. A také se počítá s tím, že většina lidí je tu v létě.

Hledáme u domečku kešku, nenápadně se rozhlížíme jako bychom se kochali krajinou nebo pozorovali veverky, protože jsou tu všude další lidé, trvá to docela dlouho, než mě napadne, že by to mohla být ta skříňka s knížkou, kam se může každý návštěvník zapsat, Jirka pak najde v GPS popis keše a zjistíme, že to tak je, že není vůbec schovaná. Je to jediná keška v celém národním parku, v ostatních národních parcích nenajdeme ani jedinou, všechny ulovíme při přejezdech mezi parky.

Pak jdeme znovu k řece a Jirka se ještě jednou namočí. Rozhodli jsme se pokračovat v cestě brzy po druhé hodině odpolední.