Johnston Canyon

15.7.2016

Ráno jsem se dost dlouho rozmýšlela, jestli jet na výlet k Johnston Canyonu (směrem na Lake Louise) nebo zůstat doma a jít případně jen do muzea nebo si jít večer zatancovat, jako ve středu. Bylo mi jasné, že když bude pršet, tak z výletu nic moc mít nebudu a naopak, když zůstanu doma a bude celkem dobré počasí (zamračeno ale bez deště), budu toho litovat. Ještě ani jeden den nebyl celý propršený. Takže na to trochu spoléhám a kolem desáté vyrážím. Zrovna neprší a tak si říkám, že bych se ráda aspoň přesvědčila, jestli se dá kolem Vermilionských jezer projet až k odpočívadlu Fireside, tak jak je to na jedné mapě, nebo jestli cesta končí, jak je to na jiné. A když začne pršet, tak se vrátím už z Fireside a půjdu do muzea.

Pršet sice začalo, ale myslím, že až později, vracet se mi nechtělo, zvlášť když jsem viděla, že vpředu už se to zase vyjasňuje. Asi za hodinu pršet přestalo, nebyla jsem skoro vůbec mokrá, měla jsem pláštěnku a kraťasy, které trochu zmokly jen na kolenou.

V roce 1993 tady byl lesní požár a ještě i dnes tu stojí a leží spálené stromy. Tu a tam však už vyrůstají nové mladé.

Dojela jsem k Johnston kaňonu - dnešnímu hlavnímu cíli - zamkla tam kolo ke sloupu a vyrazila k vodopádům. K spodnímu vodopádu je to jen 1,1 km, v tomu hornímu asi 2,5 km.

Vodopády a kaňon celkově mi hodně připomínal Slovensý ráj. Moc jsem si vycházku užila, nohy si odpočinuly od monotónního šlapání na kole a protáhly se, vůbec nepršelo, chvílemi svítilo sluníčko. A bylo tam hrozně moc lidí, takže jsem se aspoň nemusela bát medvědů.

Potom jsem jela na kole ještě asi pět nebo sedm kilometrů ke Castle Mountain, která má zajímavý tvar a je taková osamocená - vypadá trochu opravdu jako hrad.

Tam začalo pršet, takže jsem to otočila a jela zpět. Tentokrát to bylo i s bouřkou, aby ne, když hned naproti je hora, která se jmenuje Storm Mountain. Většinu bouřky jsem přečkala pod střechou u záchodů na parkovišti, jela jsem dál, až když se mi zdálo, že už to přechází. Ještě asi dvakrát pak zahřmělo, ale blesky už jsem neviděla.

Ještě mám jeden zážitek - při vjíždění na chodník u toho parkoviště jsem spadla z kola (přední kolo mi sklouzlo po obrubníku místo aby na něj vyskočilo). Za mnou stál na parkovišti karavan a jeho řidič za mnou hned vyběhl do deště a volal na mě, jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuji pomoc. Nemohla jsem tomu uvěřit, že nemám ani škrábnutí, prohlédla jsem si dlaně a kolena a křičela na něj zpátky, že mi nic není. Až o něco později jsem zjistila, že nějak necítím konečky prstů (nejdřív jsem si myslela, že mi chybí kus gumy na řidítkách, když ji necítím) - byly trošku odřené, na ukazováčku mám malou ranku.

Docela hodně mi promokly boty, také mě studily ruce, voda mi cákala do obličeje, ať už od deště nebo od kola. Naštěstí nepršelo celou cestu zpátky, ale i tak jsem byla dost promočená a zmrzlá. Celou cestu jsem si představovala horkou vanu, čaj a případně i horkou čokoládu a samozřejmě postel s mou obří peřinou :-).

Celkem jsem ujela asi 66 km a ušla 11 km.