2. Od Kaspiku do hor

Pátek - 10.5. - znovu mizíme do přírody, nejsme však sami...

Máme poklidné ráno, hrajeme karty a čekáme, až nás vyzvedne Hamzeh, domlouvali jsme se s ním na 10 h, v půl jedenácté už jsme dost neklidní a rozhodneme se čekat maximálně do 11 h a to stihne jen tak tak.

Hamzeh nás ještě před odjezdem vzal na "malou" snídani, původně jsme chtěli odmítnout, protože už trochu ztrácíme čas, je skoro poledne... jenže Hamzeh nám taky spoustu času asi ušetřil a také peněz a zaslouží si, abychom se k němu chovali slušně. A možná rychle přijmout a co nejrychleji se najíst bude lepší, než dlouze odmítat a nechat se přemlouvat a nakonec stejně podlehnout... Takže si vychutnáme výborný chléb "barbari", lečo, vajíčka, zeleninu a k tomu čaj.

Kolem poledne nás Hamzeh vezme do města Mahmoudabad a zařídí taxík do Noor, odtamtud jedeme dvěma jinými taxíky do Tonekabonu. Nelíbí se nám, že chtějí 1.000.000 rialů za osobu, ale možná to tak mysleli od začátku, jenom my to pochopili špatně, že to je cena za jedno auto. Cena je to asi celkem v pohodě, když je to přes 100 km, ale příště bychom měli raději využívat autobusy. Pak jedeme jiným taxíkem do Asal Mahaleh (to už jsme se nacpali zase všichni čtyři do jednoho auta). V této vesnici je strašně moc aut, většina jich jede právě opačným směrem, a tak je obtížné se dostat až na konec cesty. Nechtějí nás tam vůbec pustit, v jednom místě se taxikář ještě probojuje, ale pak, když jedou naproti policajti, to už musí otočit.

Na konci vsi nás zastihne bouřka, čekáme pod střechou, až to přejde. Máme nabídku na 2.500.000 rial za nocleh, ale protože kolem 18 h přestává pršet, snad jen trochu krápe, vydáváme se raději dál do kopce a doufáme, že se nám do dalšího deště podaří nastoupat asi 300 metrů, tam bude rovnější plocha a bude se tam dát stanovat (trasa https://mapy.cz/s/3sD4G).

Jestli se sem ti lidé chodí koukat na kytky, tak hádám, že budou všechny utrhané a pošlapané... Když znovu začíná pršet, máme štěstí a najdeme rovnější místo na stany, postavíme ho co nejrychleji, ale i tak hodně zmokneme, naštěstí je teplá noc, takže po převlečení do suchého už je dobře. Večeři vaříme výjimečně ve stanu. Docela dlouho si pak ještě povídáme, stejně jako předtím v taxíku, zato přes den při túrách skoro vůbec. Někdy se kvůli tomu cítím osaměle... ale na samotářské výlety jsem naštěstí docela zvyklá ;-). 

Sobota - 11.5. - nejkrásnější místa jsou obvykle u vody

Vzbudím Radka přesně v 7 h, jak jsme se domluvili, svítí slunce, takže rozvěsíme po stromech ponča a mokré oblečení, také máme šňůru, která přijde vhod, přece jen to na ní bude schnout lépe než na mokrých listech stromů... Podaří se nám i usušit stan.

Dnešní výlet se mi velmi líbí, zpočátku jdeme spíš po rovině a ve stínu stromů, stále kolem řeky a máme hezký výhled na hory, roste tu spousta druhů květin a zdaleka nejsou všechny ušlapané, jak jsem se obávala. Trochu to tady kazí pytle s odpadky, snad je někdo někdy posbírá a odveze (nebo zakope?). Jsem nadšená z té vší zeleně a místy průzračné vody, někde klidně tekoucí a lákající ke koupání, jinde divoké. Dvakrát ji musíme přebrodit, z toho už tak nadšená nejsem, ale když vidím, jak to jde klukům a že voda jim nesahá ani po kolena, moc se toho nebojím. Nejnepříjemnější na tom je, jak mám potom zmrzlá chodidla, při každém doteku bolí. Tak rychle do ponožek a suchých bot a už je dobře.

V jednom místě je stezka kolem řeky stržená, musíme se vydrápat do strmého suťového a skalnatého svahu. Zanedlouho potom si dáváme oběd u dvou vodopádků, na nejkrásnějším místě na světě... to jsem přehnala, na nejkrásnějším místě v Íránu - peřeje, vodopády, skalnatá soutěska a kytky...

Potom se docela dlouho drápeme do svahu, nejdřív lesem, pak loukou s malými sněhovými poli. Asi v 16 h si dáváme pauzu na místě s výhledem na zasněžené hory, kam chceme pokračovat. Kluci o něco výš najdou dobré místo na stany, v domečku bez střechy a vedle něj. Jdeme se nalehko podívat dál za první větší sněhové pole, Eliška přes něj nechce. Zjistili jsme, že cesta vede do zcela zasněženého údolí, Michal se vrací, my dva jdeme dál na hřeben, kde je fajn výhled a baví mě to pak sbíhat dolů, užívám si to. Je to takový ten wow pocit, být tam nahoře. Írán má asi dvě nejkrásnější místa ;-). Jsem hodně vyčerpaná, mám žízeň, bolí mě hlava a cestou nahoru nějak moc bouchalo srdce, takže jsem radši zastavovala a rozdýchávala... že by to bylo tou nadmořskou výškou? Nebo jsem jen unavená a možná trochu dehydrovaná?

Kolem šesté jsme zpět u batohů, stavíme stan, vaříme večeři a v 19 h zajde slunce za kopec a začíná být dost chladno. Při vaření musíme dávat pozor, kam co pokládáme, protože jsou tu všude kolem ovčí bobky.

Jsme přesně v polovině dovolené. Dost jsme toho už zažili a dost nás toho ještě čeká. I když další plány mi nejsou zcela jasné? Budeme teď už spíš v civilizaci, nebo nás ještě čeká nějaký pořádný trek?

Rozbahněná cesta do vsi je teď vyschlá, takže se nám po ní jde lépe, než davům lidí, kteří tu klouzali, když pršelo. Těsně před vsí zase nabíráme vodu, máčíme si také části oděvu, je hic. Ve vsi je dost mrtvo, jdeme asi kilometr nebo dva pěšky a naším směrem projela jen asi tři auta, z toho jeden modrý náklaďáček, teď litujeme, že jsme se ho nepokusili stopnout. Zastavíme ve stínu, shodíme batohy, Elišce se ho moc nechce pokládat do prachu u silnice, Michal ji však přesvědčí s tím, že tady asi pobudeme delší dobu. Jsem moc ráda, že to slyším, bolelo mě rameno. Uběhne však sotva pět minut a přijíždí shora další náklaďák, ten už si ujet nenecháme, Radek ho stopne. Moc vysvětlování, kam jedeme a kam jedou oni, není potřeba - "dolů?" Tak hop na korbu a jedem. Žádné ploužení, náklaďáček si to sviští, co nejrychleji může, předjíždí ostatní auta a přes nerovnosti v silnici přeskočí tak, že se musíme držet, aby nás nevysypal. Na Kruháči v Emam Zamin dáváme pozor, jestli pojede do Tonekabonu, odkud jsme přijeli a kam chceme, i když je nám to celkem jedno, hlavně když to bude někde v civilizaci, kde to žije a kde najdeme další odvoz. Máme štěstí, dovezou nás až na okraj Tonekabonu a ještě nám seženou chlápka, který trochu mluví anglicky, požádá nás o 500.000 rialů pro řidiče (říká však 50 a myslí tím 50.000 tomenů), což se nám zdá celkem přijatelné, když nahoru nás to stálo dvojnásobek. Domluví nám pak i další odvoz, i když to malé autíčko se nám moc nezdá... tři batohy se dají do jeho kufru, který zůstane otevřený, nemáme z toho dobrý pocit, ale batohy tam v pořádku vydrží, já si svůj batoh strčím k nohám na místě spolujezdce. Tenhle řidič nás veze jen asi dvacet minut a řekne si o 200.000 rialů.

Na autobusovém nádraží nás hned odchytí člověk z agentury provozující autobusovou dopravu a ptá se, jestli chceme do Teheránu, říkáme, že ne, chceme do Qazvinu, na to také kývá a cenu říká 42 za osobu, než na to kývneme, jdeme se ještě přeptat do kanceláře, kde nám vysvětlí, že musíme vždy nejdřív do Teheránu a pak až do Qazvinu a že to bude za 50, takže kupujeme lístek (za těch 42) a nastupujeme. Je 16 h. Projíždíme nádhernými soutěskami v horách, jízda trvá asi pět hodin s jednou zastávkou u restaurace, kde se řidiči nají, my máme taky trochu hlad, ale nevíme, jestli bychom to stihli, takže Michal jen koupí pro Elišku balený salát a my s Radkem vydržíme na sušenkách a sušených švestkách. Během té pauzy se seznámíme s Íránkou, která umí anglicky, pomáhá nám zjistit, co a jak dál.

V Teheránu se kolem nás seběhnou řidiči taxíků a nabízejí odvoz za 30 a tvrdí, že žádný autobus už nejede. Tím nás teda hodně naštvali, protože i přes jejich výroky se zkusíme podívat k vedlejšímu autobusu, který nám ukázal náš řidič a zjistíme, že ten jede právě do Qazvinu, vykřikuje to každou chvíli, a tak to ti řidiči museli vědět a lhali nám. Platíme 10 tisíc tomenů za osobu a jedeme asi dvě hodiny. Na terminálu (autobusovém nádraží) se nacpeme zase do jednoho malého taxíku, batohy tentokrát necháme upevnit na střechu, a Radek taxikáři řekne jedno slovíčko z našeho vytištěného slovníčku, znamená "levný hotel". Taxikář pochopí, sice se pak pořád na něco ptá, čemu nerozumíme, Radek mu jen kýve: "Tak jo, jeď tam," až přijedeme před hotel, kde recepční mluví anglicky, taxikář si vezme 20 tisíc tomenů za nás všechny dohromady a za hotel pak platíme 50 tisíc za osobu. A je to i se snídaní. Protože vše platí Radek, snažím se to všechno spočítat, na nic nezapomenout a večer mu to vrátit. Sprcha, postel, nabití telefonů, wifi (stahuji mapy Isfahánu a okolí Qazvinu). Hotel se jmenuje Abrisham (36°15.618 N, 49°59.794 E). Usnula jsem asi až ve dvě ráno a vstávám kolem šesté. :-(