19.1.2017
Protože se mi minule tak líbilo na sjezdovce na Mount Norquay, rozhodla jsem se, že budu jezdit na noční lyžování a trénovat tam jízdu na snowboardu. Noční provoz lanovky je každý pátek a sobotu. Myslela jsem si tedy, že všechny volné dny od teď budu trávit na lyžích a dva večery týdně na snowboardu. Ale protože jsme se už dlouho domlouvali s kamarádem Moritzem, že bychom někdy mohli na snowboard vyrazit společně a zrovna dneska máme volno ve stejný den, udělám ještě jednou výjimku a vezmu snowboard.
Jirka jel jako obvykle prvním ranním autobusem, já až kolem desáté. Moritz se až do dvanácti neozval, tak jsem si říkala, že to bylo naposled, co jsem se s někým domlouvala a přizpůsobovala, ale Jirka byl tak nadšený, jaký je skvělý sníh a málo lidí a teplo, že přenesl dobrou náladu i na mě. Navíc jsem byla překvapená, jak dobře mi jdou obloučky, a to i když jsem věděla, že dělám chyby. Stále cítím, že mám váhu často na zadní noze, i když se vždycky snažím přenášet ji na přední nohu (levou). Stále přemýšlím, proč to tak je, snad proto, že se snažím tou zadní otočit a tak v ní musím mít sílu a trochu se o ní opřít. Také vím, že moje postavení na snowboardu není správné, jsem hodně předkloněná…
Při obědové pauze jsme se konečně domluvili s Moritzem a pak se s ním potkali u lanovky Strawberry, několikrát společně svah sjeli a pak jsme se přesunuli k lanovce Wawa. Zjistila jsem, že Moritz je značně lepší než já, jede rychleji, méně padá, postoj má správný. Začala jsem se cítit docela unaveně, proto jsem nechala kluky jet na Angel, kde je to podle mě těžší, trochu jsem si odpočinula uvnitř chaty a pak jezdila na Strawberry, dokud jsme se tam znovu nepotkali. Zbývalo už jen půl hodiny do ukončení provozu lanovek. Za poslední tři jízdy na téhle nejlehčí sjezdovce jsem spadla jen jednou.
Jirka měl na helmě celou dobu kameru a natáčel mě, věděla jsem, že tam bude spousta dobrých záběrů, kde se mi obloučky dařily, ale také pár nepovedených záběrů, když si na mě Jirka na hezkém místě počkal a já jsem tam spadla a nemohla se vyhrabat ze sněhu, místo abych elegantně profrčela kolem něj, jak očekával. Bohužel, většina videí vůbec nevyšla, místo natáčení videa máme pokaždé sérii fotek. Nevím přesně, jak se to mohlo stát, Jirka si myslí, že je to tím, že pokaždé tlačítko déle podržel, místo aby ho jen rychle zmáčkl a v tom případě možná kamera nenatáčí, ale fotí. To jsme nevěděli. Takže máme teď z tohoto dne několik nezajímavých záběrů, asi pět sekund použitelných záběrů a 3300 fotek. Před chvílí jsem se tou spoustou probírala a z první tisícovky jsem pět set smazala a pět set lepších nechala na další kolo třídění.
Obr. 1 Nejlépe si vychutnám pohled na sjezdovku v leže
Obr. 2 A jedeeeeem!
Obr. 3
Celý den jsme si docela užili, hodně zajímavá byla také cesta k parkovišti, rozhodli jsme se totiž, že nepojedeme lanovkou, ale po úzké sjezdovce vedle ní. Sice nemám úzké sjezdovky ráda, ale lákalo mě vyzkoušet něco nového, část z ní už jsem projela jindy na lyžích, a tak vím, že to není nijak moc prudké a že bych to měla zvládnout i na snowboardu. Místy to bylo hodně pěkné, v hlubokém prašanu mi jízda šla dobře a myslím, že jsem Jirku i Moritze překvapila, později tam bylo i několik úseků trochu zledovatělých, jela jsem skoro pořád po přední hraně a brzdila tím, že jsem si občas vyjela do svahu, začaly mě z toho bolet nohy, tedy hlavně pravá, zkoušela jsem si odpočinout tím, že zatočím a pojedu chvíli po zadní hraně, jenže tam nebylo tolik prostoru, kolik potřebuji, případně jsem se rozhodla, že si nohy mírně narovnám, ale to opravdu nebyl dobrý nápad, několikrát jsem spadla. Měli jsme to jen tak tak na autobus, takže jsem si nemohla dovolit žádný delší odpočinek. Nakonec jsme autobus stihli. Ale nohy mě druhý den pořádně bolí, sotva chodím, ze schodů vysloveně kulhám, takže bohužel z pátečního večerního snowboardování nic nebude, snad v sobotu.