85. Velká snowboardová krize i pokroky

14.12.2016 a 15.12.2016

Včera jsme vyrazili na Sunshine, jeli jsme s Jirkou prvním autobusem společně s jeho kamarádem z lezení Tylerem a jeho přítelkyní Eri, kterou náhodou znám zase já, byly jsme jednou v srpnu společně bruslit, společně s Evou, která nás seznámila.

Na sjezdovce pak potkáme také spoustu kolegů – Juan a Ismael, Mark a také Eva z těch zkušenějších a dále Emily, Monique a Alice ze začátečníků. Většinou ale jezdíme s Jirkou sami, případně Jirka sjede dvě jízdy, zatímco já jen jednu. Chápu, že když na mě pořád čeká, je mu zima. Já se také snažím nezastavovat, aby mi nebyla zima, jedu jen pomaleji než on, někdy padám. Měla jsem dva ošklivé pády, bolí mě kolena a kotníky, naštěstí to není nic vážného. Odjíždím už ve 2:30, jako posledně, Jirka zůstává až do pěti. Chtěla jsem odjet už ve 12:15, ale je nádherný slunečný den a chci si ještě užít sluníčka. Několikrát se mi opět povedly esovité obraty, mrzí mě, že Jirka to neviděl.

A dneska jsme jeli do Lake Louise, Jirka prvním autobusem v 8:40, já druhým v 10:40, trochu jsem se bála, že jsem přišla na zastávku pozdě, protože tam se mnou nečekali žádní další lidé, ale byla jsem tam včas, jenom asi všichni ostatní jeli na Sunshine nebo jeli už tím prvním autobusem.

Hned po vystoupení z autobusu jsem se potkala s Jirkou, čekal na mě u hlavní budovy podle naší domluvy, vyjeli jsme nahoru gondolou (z důvodu snadného vystupování a je v ní tepleji), sjeli jsme dolů zadní stranou kopce, Jirka tvrdil, že je to pěkná snadná sjezdovka, ale mě se moc nelíbila, trochu to na ní táhne k jedné straně a je tak úzká, že se bojím dělat obloučky, není nijak moc prudká, spíš to na ní občas i zastaví. Trochu se rozčiluju, když musím rozepínat vázání, nějak se zasekávám a nejde mi to. Připadám si uvězněná ve snowboardu a Jirka na mě čeká opodál a netrpělivě se na mě ohlíží. Vyjedeme znovu nahoru a trochu jinudy dolů, ale je to obdobné, je tam dokonce ještě více míst, kde je svah tak mírný, že prkno zastavuje. Bolí mě svaly, nejde mi to, padám, musím se zouvat, zapotí se mi u toho brýle… Dostávám špatnou náladu, připadám si jako malé dítě, které se něco učí a když mu to nejde, začne se vztekat. Jirka mě uklidňuje, že se nic neděje, ale odporuji, že děje, že jsem utratila strašně moc peněz za něco, co mě nebaví - na lyžích je mi zima a na snowboardu mi to nejde, nevím, co budu celou zimu dělat. Přemýšlím o tom, že snowboard zase prodám, teď na začátku zimy by se mi mohlo podařit prodat ho za stejnou cenu, za jakou jsem ho koupila. Při té myšlence se ale rozbrečím, protože mi je líto ho prodat (je moc hezký) a už se to nikdy nenaučit.

Jirka pak jede celou dobu těsně přede mnou nebo za mnou, svah je tak akorát a daří se mi krásné obloučky. Myslím, že jsem právě přišla na to, jak je udělat celkem spolehlivě, potřebuji víc pokrčit kolena, abych byla schopná přenášet váhu z jedné nohy na druhou. Jirka mě chválí a já ze sebe mám radost. Vyjedeme další lanovkou a už směřujeme do tepla, musíme už jen sjet dolů k parkovišti. Jirka mě přesvědčuje, že mám dál trénovat obloučky, ale na některých místech si na to netroufám. Tak se smíří s tím, že prudší svah sjedu pomalu po jedné hraně a snaží se mi vytipovat místečka s nižším sklonem, kde by se mi oblouček mohl povést. Většinou to zvládnu, i když párkrát taky spadnu, ale jsou to takové málo nebezpečné pády, včera byly horší. Na konci sjezdovky se mi zase daří pěkné otočky, už si říkám, že jezdím jako profík a najednou se nemůžu rozhodnout, jestli chci doleva nebo doprava, prkno jede chvilku rovně a pak se zahryzne do sněhu některou hranou a rozhodí mi rovnováhu a spadnu na zadek, beztak už za ty dva dny hodně potlučený a hodně to bolí. Rozhodnu se dál už dneska nejezdit, už jsou stejně tři hodiny odpoledne, zbývá poslední hodina, Jirka si sjede svah ještě jednou a po čtvrté jdeme na autobus.

Jirka mě natočil na kameru, možná sestříháme nějaké krátké video, ale dneska ani zítra na to nebude čas, takže pokud to bude za něco stát, budu ho sdílet později.

Ještě před odjezdem jsme se navzájem vyfotili u krásné ledové skulptury:

Obr. 1 V Lake Louise, už se zase směju, zadek už mě tolik nebolí