Mount Cory

7.6.2017

Přesně si pamatuji na stejné datum před rokem (protože mám dnes svátek, je snadné si to pamatovat). Dostala jsem v práci svůj první „day off“ (volný den) a vyrazila k Lake Minnewanka a na C Level Cirque. Také tento rok dostávám den volna, ale tentokrát mě to moc netěší, raději bych dostala kterýkoli jiný den, protože ve tři hodiny v hotelu začíná povinná přednáška, a tak na ni musí jít i ti, kdo dostali volno. Pokusila jsem se sice zeptat se pár lidí, jestli by si chtěli prohodit den volna, ale nijak mě nepřekvapilo, že nechtěli. Nakonec to mělo aspoň finanční výhodu – přestože jsme byli na přednášce jen půl hodiny a pak pomohli ostatním s uklizením věcí v naší housekeeperské základně (asi dvacet minut), dostali jsme zaplaceno jako za tři hodiny práce. Nejdřív to sice vypadalo, že pokud chceme mít zaplacené tři hodiny, budeme muset po celou tu dobu pracovat, což jsme odsouhlasili, dokonce jsem sama navrhla, že bychom mohli dělat velký úklid v nějakém prázdném pokoji, ale pak nás poslali domů s tím, že ty tři hodiny stejně dostaneme, asi se tam šéfovi nechtělo na nás čekat.

A teď už k samotné túře:

Když jsem si četla informace na internetu o tomhle výletě, zaujalo mě, že pěkné výhledy by člověk měl mít už za deset minut. Také mě ale prý čeká pořádně prudké stoupání, cestou dolů to prý bude „zabiják kolen“. To je všechno pravda, jakmile zamknu kolo v lese ke stromu a ujdu sotva sto metrů, začínám prudce stoupat, místy si musím pomáhat rukama a přidržet se kamenů, za takových deset minut jsem však odměněna pěknými výhledy na řeku Bow a na hory za ní (Sundance Range, Suphur Mountain, při pohledu doprava Mount Bourgeau a vlevo Rundle tyčící se nad Banffem). Místy je stoupání mírnější, ale stezka se nijak neklikatí, vede přímo nahoru.

Tady už není moc dobře vidět pěšinu, je potřeba rozhlížet se pozorně po kamenných panáčcích. Vidím, že z tohoto sedla cesta nevede po hřebeni, ale menší předvrchol hory se obchází, pak už to bude jednoduché – stále po hřebeni nahoru. Je to naprostá nádhera!

Slunce začíná docela dobře hřát (je asi devět hodin), letos teprve podruhé se opaluji v tílku. Jen krátká část cesty vedla mezi stromy, takže opálení je pak docela znát. Poslední část cesty je trochu zasněžená, ale sníh je tvrdý a neboří se. Ve chvíli, kdy je deset hodin, tedy čas, který jsem si zvolila pro započetí zpáteční cesty, mi zbývá k vrcholu asi dvě stě metrů, rozhodnu se tedy rychle pokračovat, podívat se na vrchol, nezdržovat se tam a pelášit zpátky.

Zpáteční cesta je pohodová, už nemusím přemýšlet, kudy mám jít, už to tady znám. Jdu rychle, takže u svého kovového oře jsem už v jednu hodinu (místo ve dvě, jak jsem plánovala), což je super, protože si aspoň stihnu dát sprchu, se kterou jsem ve svém plánu úplně nepočítala.

Potkala jsem pár lidí, byli překvapení, jak to, že už jdu dolů (kolem poledne), ptali se, kdy jsem trek začínala, trochu jsem nevěděla, jestli můžu říct pravdu, protože do osmi hodin je silnice zavřená závorou, ale říkala jsem si, že to je jen pro auta a navíc – těmhle turistům to je asi jedno. Také se divili, kde jsem nechala auto, když na parkovišti přímo pod horou žádné neviděli :-).