Mount Baldy

18.5.2017

Opět vyrážíme z Banffu hned po snídani a stejně jako včera pojedeme za Canmore tentokrát ještě o kus dál. Vymyslela jsem výlet na Mount Baldy, protože jsem někde na internetu četla, že se na něj chodí i v zimě. Problém je trochu v tom, že nevím, která cesta je nejlepší, vede jich tam totiž víc, stejně tak existuje i víc jeho vrcholků – Mount Baldy, South Baldy a West Baldy. Nejsem si jistá, ale myslím si, že psali hlavně o tom prvním – Mount Baldy. Plánujeme udělat okruh a obejít je všechny.

Když sjedeme z dálnice na silnici č. 40, je Mount Baldy nejvýraznější hora, kterou uvidíme a koukáme na ni celou dobu, než pod ní zaparkujeme.

Jako vždycky – první část cesty vede lesem, říkám si, že nám to docela dobře utíká a budeme asi brzy nad lesem. Rádi bychom vystoupali na vrcholek asi za dvě nebo maximálně tři hodiny, tedy nejlépe v jedenáct hodin, nebo v horším případě ve dvanáct, protože ve tři hodiny už bychom měli být nejen u auta, ale ideálně v Canmore, tou dobou totiž bude Petra končit v práci a plánujeme i s ní ještě jednu odpolední akci – výšlap do Echo Canyonu.

V jednu chvíli se cesta rozdvojuje, Jirka šel trochu napřed a volá na mě, že jde tou vrchní, tou vlevo, volám zpátky, že rozumím. Ale ještě než dojdu ke zmiňované křižovatce, Jirka na mě volá znovu, tentokrát že mám jít doprava, asi se mu vrchní cesta moc nezamlouvá. Ta spodní také není moc dobrá, vede sutí, trochu to tam klouže, ale asi je bezpečnější. Ať je cesta, jaká chce, z těch výhledů jsem nadšená.

Brzy se setkávám s Jirkou a dostáváme se k dalšímu skanímu bloku, který se dá buď přelézt nebo obejít spodem, jako ten předešlý. Tentokrát se oba vydáváme vrchem, v mapě vede jen jedna cesta a navíc tam vidíme postaveného kamenného mužíčka.

Je to trochu nebezpečné, ale je to jen krátký úsek a pořád se máme dobře čeho držet, skála tady není hladká, dá se vždy najít dobrý výstupek, na který se dá šlápnout nebo něco na chycení rukou.

Dál jdeme hlubokým sněhem, jde se nám dobře, i když cestu úplně nevidíme, spíš ji jen hádáme a kontrolujeme tu a tam v GPS. Nejen že mi promokají boty, ve sněhu to mnohem víc studí, než včera, kdy sice promokly, ale pak jsem šla zase po suché skále.

A jsme konečně na vrcholku! Je to nádhera. Fotím výhledy na všechny strany. Cítím se tu docela bezpečně díky hluboké vrstvě sněhu, do kterého boříme nohy a vůbec nám to neklouže. Tu a tam si pomáhám i rukama, ty mě ale potom hodně studí, takže se snažím to zvládnout i bez nich.

Pokračujeme po hřebeni dál směrem k South Baldy, ale je tam několik těžších míst, hřeben je docela úzký, a tak jdu jen pomalu, přidržuji se rukama a Jirka mě nervózně sleduje, sám se většinou rukama vůbec nedrží, ale já se tak cítím lépe. Když pak v jednom místě vidím, jak se Jirka rozhlíží a neví kudy dál, radím mu opatrně: „Když to bude vypadat těžké, vždycky se můžeme vrátit,“ protože už znám tenhle jeho pohled, bylo to stejné i na Yamnusce, kde jsme to museli kousek před vrcholem také otočit. Potěší mě, když hned souhlasí, jsme v tom zajedno. Když pak vidím, na co se díval, mám trochu závrať, připadá mi nemožné tudy jakkoli slézt dolů. Že by se tady slaňovalo? Je to možné, při přechodu hřebenu Mount Rundle se prý slaňuje hned několikrát.

Takže se vracíme. Máme skvělý čas, budeme na parkovišti ještě dřív, než jsme plánovali. A i tak jsme stihli úžasný výlet.

Cestou zpátky ještě jednou překonáváme tu skalnatou část jako cestou na vrchol, tentokrát mi připadá mnohem snazší, snad je to tím, že roztálo trochu sněhu, nebo tím, že nahoře byla i těžší místa.