5.7.2017
Je to zvláštní pocit, vědět, že jsem v téhle práci naposledy. Dívám se zase jako už tolikrát z okna na Mount Rundle, prohlížím se právě uklizený pokoj a říkám si, že bych asi měla napsat pár řádek o téhle práci na závěr. Takže jako to vlastně bylo – pracovat více než rok jako housekeeper? Jaké je to teď na konci a co mi to dalo? Myslím, že ze začátku jsem to považovala za docela fyzicky náročnou práci, zatímco teď už jsem zvyklá a ani mi to nepřijde. Umím pokoj uklidit superrychle, když chci, ale většinou nechci, mám radši, když všechno udělám pořádně a ještě po sobě zkontroluji. Líbí se mi, když o mě supervizoři říkají, že moje pokoje jsou perfektní. Ignoruji, když se někdo diví, proč jsem tak pomalá. Ráda školím nové zaměstnance, ráda si s nimi povídám o tom, odkud jsou, kam by se chtěli podívat, co se dá zažít tady v Banffu. Nejlíp se mi povídalo s Tei, která u nás pracovala jen dva týdny, teď dělá na „front desku“ (na recepci), bylo pěkné pokecat s Carli, která mi ukazovala fotku lachtana, kteří žijí tam, odkud pochází a nebo pít čaj z termosky se Shiho, když venku byla ještě docela zima na jaře.
Myslím, že většina z nás trochu ztratila iluze o dokonale čistém hotelovém pokoji, děláme co můžem, ale na některé věci není čas a na některé zas společnost nechce dát peníze. Nemyslím, že bych tu byla dostatečně dlouho na to, abych se stala posedlá úklidem, ale zjistila jsem, že mě svým způsobem velmi uspokojuje vyčistit něco špinavého, naleštit kohoutky u umyvadla a zvuk vysavače chroustajícího drobky a kamínky.
Dneska ráno jsem přišla do kanceláře a zaskočilo mě, že tam vidím Piragashe, už tu většinou nebývá. Chtěla jsem jen oznámit, že odjíždím až v pondělí, tak aby to správně zapsali do mé poslední výplaty, abych zaplatila za ubytování až do pondělí. Trochu jsem to ze sebe nemohla vysoukat, jak jsem z něj nervozní, s Emmou nebo Mary se mi mluví líp. Tak jestli si o mě myslel, že se moje angličtina zlepšila, tak teď už si to asi zase nemyslí :-). Připadá mi, že očekával, že mu řeknu něco dojemného na rozloučenou. Po práci tedy přijdu ještě jednou, už mám i nachystané, co mu říct.
Když se tak dívám po lidech v shedu, je mi dost smutno, že odjíždím, skoro do pláče, jdu radši ven, abych to rozdýchala, bavím se s Davem, který tu čeká na Piragashe, myslím, že e na mě poznat, jak i je, naštěstí hovor stočí na jiná témata než můj poslední den v práci. Pascal se mě ptá: „Do you feel emotional?“ To tedy jo!
Odpoledne dostanu „goodbye card“, kam mi všichni napsali, že jim budu chybět a ať si užiju svá další dobrodružství a spoustu dalších hezkých řečí, až mě to znovu dojímá, i když vím, že se to tak píše každému, aniž by se to tak třeba opravdu mínilo. Ale pár z nich vypadá upřímně.
Protože je už skoro půl páté, a tak by měl už končit i Jirka a Karel, jdu se po nich podívat k jejich „woodshedu“, najdu ale jen Davea, chvíli se s ním bavím, ptá se mě, jestli nemám číslo na Karla, zkusím mu dát aspoň číslo na Jirku, ale ten to stejně nebere. Vypadá to, že Karel má průšvih. Jdu pak domů a tam zjistím, že Dave Karla pořádně seřval a Karel se rozhodl, že už tam nepůjde a dává hned ten večer okamžitou výpověď (může, je ještě ve zkušebce). Jirka se rozhoduje, co bude dělat on, vypadá to, že dá výpověď také. Je mi líto Davea, ale asi to tak bude nejlepší. Kromě toho, oba kluci mají teď před sebou nová dobrodružství. A já vlastně také, tak proč smutnit.
A ještě nutno dodat na závěr, že v pondělí, pár hodin před samotným odjezdem, jdu do práce tisknout letenky a potkávám Mary, Yongsunga a později Barbaru, Christopha a Lauru a tak si s nimi popřeji hodně štěstí a obejmu je.