Maligne Canyon a Maligne Lake

28.9.2016

Vstáváme kolem sedmé ráno a o půl osmé vyrážíme. Den začínáme pro mě velmi neobvykle - jedeme do centra Jasperu na snídani. Marně přemýšlím, jestli jsem si někdy objednala snídani v restauraci/kavárně nebo kdekoli jinde. Stejně tak přemýšlím, jestli by se dalo jít na snídani u nás ve Světlé, tedy kromě cukrárny/pekárny, kde není možnost dát si snídani po anglicku - tedy slaninu, vajíčka, toasty... Tady je to úplně běžné. Mám chuť na něco sladkého, dopřeju si tedy pořádnou porci palačinek s borůvkami a horkou čokoládu. Skoro se vyděsím, když se mě servírka ptá, jestli k tomu chci slaninu - to je strašná kombinace.

Potom vyrážíme k Maligne Canyonu, kde obejdeme asi šestikilometrový okruh. Je tu několik vodopádů, skalnatá soutěska, vyhlídky shora... A nejvíc se vyblbneme při focení na spadlém stromě nad vodou. Jak jsme daleko a jak dlouhá cesta nám zbývá, můžeme odhadnout podle mostů - je jich tu na naší trase šest a vždy jsou u nich cedule s nějakými zajímavostmi o rostlinách, o geologii a podobně.

V jednu hodinu odpoledne vyplouváme, užíváme si sluníčka na zádi lodi, fotíme, posloucháme výklad... A asi za hodinu přistáváme u Spirit Islandu. Máme asi dvacet minut pauzu, projdeme se na vyhlídku, fotíme se a pózujeme...

Stejně jako první plavbu si užiju i cestu zpět, možná i víc, sedím skoro celou dobu venku na zádi a dívám se na hory, možná občas potřebuju trochu klidu a jenom se na ně dívat místo chození po nich... Je to taková ta chvíle, kdy se cítím velmi šťastná.

Potom celou dobu jedeme skoro bez zastávek, kromě jedné nedaleko Glacier Skywalk, kde zastavujeme jenom na záchod a abychom se vystřídaly v řízení. Fascinuje mě, že jen tak náhodou je tu další vodopád. Už jsme jich za tyto dva dny viděly hodně, takže k němu ani nejdeme blíž (přes silnici). Přitom je možná nejvyšší a skoro nejhezčí.

Do Banffu tedy dojíždím zase já, zastavuji, aby Bára mohla vystoupit, zažívám menší šok, když jsem udělala chybu a chtěla odbočit doleva, aniž bych pustila protijedoucí auta (svítila mi na semaforu zelená), nakonec jsem neodbočila a projela křižovatku rovně, což byla taky chyba, když už jsem blikala doleva, někdo do mě mohl zezadu nabourat. Naštěstí se nic nestalo. Báře jsem tedy zastavila hned za touto křižovatkou, i když původně chtěla vystoupit jinde... ale byla jsem z toho mírně roztřesená a nechtěla jsem znovu zastavovat a parkovat. Potom mě ještě čekalo vrácení auta do garáže, což proběhlo naprosto bez problémů.