14.5.2017
O existenci „obchůdku“ Food Rescue jsme se dozvěděli asi v prosinci, když jsme v Canmore kupovali snowboardy a potkali se tam s párem Čechů, kteří nám poradili hodně zajímavých věcí. Food Rescue funguje na dobrovolnické bázi, u jedné paní doma, která s pomocí dobrovolníků odebírá ze supermarketů vyřazené jídlo, které každý den narovná na stoly a do ledničky, nafotí, fotku zveřejní na facebooku a večer na hodinu otevře dveře návštěvníkům, kteří si mohou jídlo rozebrat. Je to poměrně populární, často stojí přede dveřmi dlouhá řada. Snaží se tedy jídlo spravedlivě rozdělit, ovoce, zeleninu a chléb si mohou návštěvníci brát v libovolném množství, o to není tak velký zájem, zato džus, sendviče, sýry a jogurty jsou přidělovány každému jen po jednom nebo dvou kusech na osobu. Za to návštěvníci vhodí pár dolarů do kasičky, dle svého uvážení.
Naplánovala jsem si na dnešek projížďku na kole podél Spray River, kde bych ráda ulovila jednu kešku a napadlo mě, že se stavím do Food Rescue pro nějaký chléb a když vyrazím včas, mohla bych být ve frontě první a nabrat i pár zajímavějších věcí. Seděla jsem zrovna u počítače a do plánovaného odjezdu mi zbývalo půl hodiny, co s tím časem? Není to ani na ulovení té kešky, ani na rozepsání článku na blog nebo rozečtení nějaké knihy. Napadlo mě, že se podívám na facebook, na jaké druhy potravin se můžeme dnes těšit a uviděla jsem tam výzvu: „Přijďte někdy nělat dobrovolníka, zaregistrujte se na SignUp.com“. Tak si říká, že aspoň zjistím, jak to registrování funguje (i když na dnešek už je asi pozdě – jen půl hodiny předem). Zjistila jsem, že registrace je úplně jednoduchá a že na dnešek už jsou tam dva dobrovolníci přihlášení a jedno místo je ještě volné, tak proč to nezkusit. Když pak hned vyjedu (na kole), budu tam akorát včas.
Když jsem dorazila na místo, bylo ještě příliš brzy, měla jsem rezervu deset minut. Na příjezdové cestě stálo auto a u něho tři kluci, kteří se bavili česky a auto střídavě tlačili sem a tam. Pak jsem uviděla majitelku „obchůdku“ a chtěla jsem za ní jít a říct jí, že jsem tu jako jeden ten dobrovolník, ale měla zrovna napilno s organizací tlačení auta do správné polohy na straně domu. Nechtěla jsem ji rušit, takže jsem jen tak postávala stranou a v jedné chvíli i bez řečí pomohla s tlačením, když to klukům moc nešlo (mírně do kopce).
Po další chvíli otálení jsem se ozvala a zeptala, jestli mě potřebuje, poslala mě do domu a jakmile odměnila české kluky nějakým tím jídlem ze svých zásob a jakmile přišli i dva další dobrovolníci, pustili jsme se pilně do práce – je potřeba všechna balení sendvičů, sýrů apod. v ledničce spočítat a škrtnout čárový kód, narovnat věci smysluplně k sobě, aby se v tom všichni lépe orientovali a pak postupně pouštět lidi dovnitř, za každou osobu udělat čárku do kalendáře, zachrastit krabičkou na peníze, aby si jí všimli a něco do ní hodili a upozornit je, kolik věcí si mohou vzít z ledničky. Ještě předtím si ale můžeme nabrat co chceme my, pro nás neplatí žádné omezení na počet věcí, protože tady pomáháme, jenom nás upozorní: „Nechte taky něco pro ty lidi. Někdy tady mám hodně hladové dobrovolníky, kteří si rozeberou skoro všechno.“
Hned na začátku jsme každý dostali velký kus sýra (600 g), pak jsem si vzala dva sendviče, sladké pečivo na snídani, jablko a džus. Poté jsem zabrala dobrovolnické místo u kalendáře a dělala čárky a všech lidí jsem se ptala, jestli přišli poprvé nebo už tu byli dříve. Ana (z Litvy) stojíc naproti mně žádala lidi o příspěvky, Ricardo (z Chile) stál u ledničky a říkal všem, kolik si smí vzít potravin z lednice a hlídal, aby nikdo nepodváděl a nebral víc. Paní majitelka byla jako vždycky u dveří a vítala návštěvníky a pouštěla je vždy po čtyřech dovnitř, když stejný počet lidí právě odešel. Asi za půl hodiny odešel poslední návštěvník, ještě jsme počkali další půlhodinu, jestli nepřijde nějaký opozdilec a pak jsme si rozebrali zbytek sendvičů a chlebů. Čekání jsme si krátili pouštěním písniček a příjemným povídáním. S průběhem večera jsem tedy byla nadmíru spokojená, a to mě ještě čekala skvělá projížďka na kole (akorát ten džus v batohu byl trochu těžký).
Hned za městem, u golfového hřiště, jsem viděla dva jeleny wapity a dva jelence běloocasé, kteří se tu vyskytují vzácněji než jelenec ušatý,mám jen jednu fotku tohoto druhu jelence, ale ani dnes se mi nepodařilo pořídit další, asi jsou plašší, a tak nepostáli a utekli do lesa.
Přejíždím po mostě přes Spray River a mám hezký výhled na hotel Fairmont.
Obr. 1 Fairmont
Les je zvláštně tichý, neslyším ani zpěv ptáků, ani obvyklé skřeky veverek, před zatáčkami a při jízdě z kopce raději zvoním na zvonek u kola, abych na sebe upozornila včas případné medvědy.
Kešku najdu celkem snadno. I když mapa v GPS neodpovídá přesně skutečnosti, zaměřená poloha je správně, takže když mi GPS ukazuje, že vzdálenost k vybranému bodu (kešce) je 0 m, už vidím kousek od sebe podezřelou hromádku větví.
Cesta zpět utíká rychleji, jedu ve směru proudu řeky, takže více méně z kopce, nestane se nic zvláštního.