9.5.2017
Tento týden mám jen jeden den volna, lyžovat už se mi nechce, takže s Jirkou přemýšlíme o nějaké hoře, na kterou by se dalo jít. Musí to být něco menšího, protože Cascade, Bourgeau nebo Castle Mountain, které by nás nejvíc lákaly, jsou ještě zasněžené. Říkáme si, že bychom mohli vystoupat na Ha Ling, protože na něj chodí lidi i v zimě, ale pak nás kontaktuje kamarádka, která má volno ve stejný den a chtěla by jít na Lady McDonald, takže své plány přizpůsobíme, ráno ještě zařídíme pár věcí v Canmore a kolem desáté hodiny dopolední se s Petrou sejdeme v centru města a autem zajedeme na parkoviště pod Lady.
Připadá mi to nedávno, když jsem stejnou cestou šla minulý rok s Matějem a Májou, jenom ta louka kousek pod „teahousem“ je méně zelená. Celou cestu si povídáme, zjišťuji, že mám s Petrou hodně podobného (třeba zálibu v deskových hrách) a dobře si rozumíme.
Viděli jsme dva bighorny (horská ovce), pásli se v horní části lesa, kde stromy nejsou tak husté.
Obr. 1 Ovce bighorn
Potkali jsme nějakou Češku a jak nás slyšela mluvit česky, dala se s námi do řeči – ptala se, jestli jsme tady noví a i když jsem odpověděla, že už jsem tu rok a Jirka tři čtvrtě roku, považovala nás za nováčky, protože ona s manželem tu bydlí asi dvacet let. Také jsme se bavili o botách do hor – že se dá poznat, kdo je z Evropy, protože většinou nosí pohorky, zatímco Autralané, Američané či Asiati chodí v nízkých botách. Právě nás míjí skupinka lidí a všichni mají boty jak do města. Protože tahle paní jde už dolů, ptám se jí, jak to je nahoře se sněhem, jestli to tam klouže, dozvídáme se, že trochu sněhu zůstává ještě u „teahousu“ ale výš, kde je příkré stoupání, to bude už zase suché.
Se sněhem si pak užijeme dost srandy, Jirka skáče do převěje a já pak taky a zkoumáme sníh, který má v sobě díry, do kterých se dá zalézt.
Obr. 2 Na sněhu. Kterou cestu (a kterou dívku) zvolíš?
Obr. 3 Sněhová klouzačka. Hlavně si nenabrat sníh za triko...
Obr. 4 Po sklouznutí
Obr. 5 Jirka skáče do převěje (fotku doplním, jakmile ji od Jirky nebo Petry získám)
Obr. 6 Sněhová raketa
Obr. 7 I Petra se k nám přidala a prozkoumávala trhliny ve sněhu
Obr. 8 První výhledy na Canmore
Když přijdeme k „teahousu“, Jirka mi oznámí, že my tady máme tajný úkol a pošle Petru odpočívat a svačit a my jdeme ulovit kešku. Pak se všichni společně vyhříváme na sluníčku na prknech, ze kterých jsou postaveny základy nikdy nedostavěného teahousu. Společně s námi tam sedí parta Čechů a Slováků, kteří jsou tu na konferenci a předtím, než konference začne, mají pár dní pro sebe na poznávání zdejších přírodních krás.
Obr. 9 Pomalu postupujeme sutí na vrcholek
Jakmile zdoláme zrádnou suť a ocitneme se na předvrcholu Lady, rozdělíme se, já tady počkám a Jirka s Petrou jdou až na pravý vrchol. Trochu se na ně zlobím, připadá mi to nebezpečné, hlavně když je pak vidím, jak se fotí na hromadě sněhu na vrcholu. Zároveň se trochu zlobím na sebe, že vrchol zase nezdolám a ještě musím poslouchat řeči několika lidí, kteří Jirku s Petrou pozorují: „To jsou ale blázni.“ nebo ještě lepší hláška: „A ty tady jsi s nimi? To je dobře, aspoň jim někdo zavolá záchranku, když spadnou.“
Naštěstí nikdo nespadne a můžeme se společně vrátit dolů. Ještě předtím si ale ulovíme další kešku, mám radost z každé takové vrcholové.
Obr. 10 Ještě společná vrcholová fotka
Petra nás zve na večer ke známým na táborák a protože už stejně nestihneme být včas na večeři v hotelu, koupíme si klobásy a chleba a společně jdeme na návštěvu k dalším Čechům žijícím v Canmore. Jaké je naše překvapení, když asi po čtvrt hodině přichází také ta paní, kterou jsme dnes potkali! Svět je malý (a Canmore ještě o hodně menší). Také se potkávám s Bárou, kterou znám od loňského srpna, kdy jsme dělali ohýnek u jezera Minnewanka.
Opékáme buřty a klobásy, povídáme si (především o lezení a turistice), trochu mě štve, jak se někteří lidé tváří, že všechno ví líp, jen pro to, že jsou tu o něco delší dobu. Pak zpíváme táborákové písničky (např. Bedna od whisky), což mi vyhovuje víc, takže to byl nakonec moc příjemný večer.