Jezero Minnewanka

7.6.2016

Je to od nich hezké, že mi dali první volný den na můj svátek...

Naplánovala jsem si trasu k jezeru Minnewanka, převážně kolem silnice - asi tři kilometry podél Banff Avenue vede pěkná cyklostezka, pak se jde asi šest kilometrů po Range Road a Lake Minnewanka Scenic Drive. Vycházela jsem asi v devět hodin a plánovala být u jezera (přehrady) kolem jedenácté nebo dvanácté hodiny, pak se tam celý den opalovat a kolem šesté večer vyrazit zpět. Jak se mi občas stává - plány se postupně změnily.

První odbočku jsem si udělala k Cascade Ponds, tamější jezero bylo úplně vyschlé. Aspoň jsem se podívala na sysly. Odtamtud jsem mohla jít i mimo silnici, po turistické stezce, ale nikdo tam nechodil, tak jsem zvolila bezpečnější variantu po silnici.

Druhou odbočku jsem si udělala u bývalé vesnice Bankhead, která byla vybudována kvůli těžbě uhlí. Byla větší než Banff a byl zde vodovod, elektřina, tenisové kurty... Žilo tu trvale asi 900 lidí. Práce v dolech byla těžká a nebezpečná. Klesající produkce uhlí a zdražování vedlo k ukončení dolování uhlí a způsobilo zánik města. Po uzavření dolu v roce 1922 nařídila vláda, aby se celé město přestěhovalo. Dnes je tu jen pár stojících budov, v oknech jedné z nich jsou vystavené věci z doby rozvoje města - starý telefon, fotky, noviny... Také tu stojí vozíky na uhlí a různé stroje, jako třeba čerpadlo na vodu.

Právě u těchto vozíků jsem se zdržela nejdéle, přímo na jednom z nich měla být keška zamaskována kamenem. Bohužel jsem ji nenašla.

Začalo být už dost horko a těšila jsem se na jezero (případně i na koupání), ale přečetla jsem si tady, že se dá jít na vyhlídku s dech beroucím pohledem na jezero. Viděla jsem ji v mapě a myslela si, že odbočka má dva kilometry, takže jsem počítala, že za hodinu jsem zpět a tedy asi v jednu hodinu u jezera. Přehlédla jsem několik číslic na začátku té trasy a všimla jsem si jich, až když jsem byla asi v polovině - odbočka měla 4,5 km.

Potkala jsem skupinku turistů (asi japonských) a zeptala se, jestli můžu jít s nimi, ale vysvětlili mi, že oni nejdou až nahoru, že tam mají kurz o přírodě a často zastavují, ale že přede mnou jsou další lidi, nějaké dva páry a ať prostě dělám hluk. Tak tedy zase skoro celou cestu zpívám a tleskám. Za chvíli potkávám druhou skupinu Japonců, mám radost, že tu aspoň je dost lidí.

Většina cesty vedla lesem a nebyla moc příkrá, až poslední půlka kilometru byla na slunci, štěrkem a po kamenech a strmě vzhůru. Chvílemi jsem měla pocit, že tam snad nedokážu vylézt, hlava mi úplně hořela, nohy nechtěly chodit... Podle mapy na telefonu jsem věděla, že mi zbývá posledních 400 m, to přece dokážu!

Pak už jsem slyšela i hlasy lidí, kteří odpočívali na vyhlídce, posledních 100 m jsem se škrábala skoro po čtyřech, protože svah byl hodně strmý a klouzalo mi to, drolily se pode mnou drobné kamínky a nebo klouzalo bláto tvořící se z tající kupky sněhu. Nakonec jsem se tam dostala a takový to byl pohled:

Trochu jsem si odpočinula a brzy vyrazila zase zpět. Potkávám pár lidí, pak jdu chvíli zase sama, zpívání mi teď jde mnohem lépe, když jdu z kopce, Severní vítr je sice pěkná písnička a pamatuji si ji skoro celou, ale děsí mě tam ta pasáž "vlci jdou blíž a blíž, už mají mou stopu...", takže si pak zkouším vzpomenout na něco jiného. Třeba ta z pohádky o šíleně smutné princezně by mohla být dobrá, zvlášť když část písně zpívá Neckář s Vondráčkovou jen "ná ná nanana ná, nanana ná na ná ná...", Neckář se mi celkem povede, Vondráčková o oktávu výš už tak moc ne, pomyslím si, a vtom vidím, že jsem svým vřískáním vyplašila medvěda, který přeskočil stezku asi dvacet metrů přede mnou a odběhl kousek dál do lesa. Tam zastavil a koukal na mě. Nevěděla jsem, jestli být zticha nebo mluvit, no prostě jsem klidným hlasem pokračovala třemi "na na na" a pokračovala v pomalé chůzi jako by nic. Vytáhla jsem sprej proti medvědům, odjistila ho a dívala se dozadu na cestu, jestli za mnou neběží. Už jsem ho naštěstí neviděla. Pak jsem si vzpomněla, že každé setkání s medvědem se má hlásit telefonicky, jenže číslo jsem si bohužel neopsala, věděla jsem jen jedno telefonní číslo pro případy nouze a nebezpečí. Myslela jsem také na to, že sejdu ještě kousek níž a uložím si místo setkání jako souřadnice, možná to budou chtít vědět.

Po pár krocích potkávám dva lidi, kteří jdou nahoru, chci je varovat, ať tam radši nechodí, že tam stojí medvěd nedaleko cesty a možná se zas vrátil na cestu, kde byl před tím, než jsem ho vyplašila. Ale ani je nemusím varovat, oni už o něm vědí, ptají se mě, jestli jsem ho viděla, říkají, že už volali na správu parku. Přicházím na parkoviště, kde stojí zbytek té skupiny a poznávám v nich skupinu, kterou jsem potkala ráno. Ptají se mě, jestli jsem v pořádku a jak se cítím. Jejich lektorka je chválí, že nikdo nezačal panikařit a utíkat. Mě tedy utíkání ani nenapadlo.

Rozhoduji se, jestli mám pokračovat k jezeru nebo ne, ale ono to vyjde nastejno, jestli půjdu po silnici k jezeru nebo po stejné silnici zpět, takže seberu odvahu a jdu dál.

Asi za půl hodiny jsem u jezera, je půl čtvrté a říkám si, že to budou zasloužené dvě a půl hodiny odpočinku. Jezero je opravdu krásně modré, hory za ním jsou úžasné, ale po dnešním zážitku si to tak nějak zatím nedokážu užít, jak jsem si to představovala.

Převléknu se do plavek, opaluji se, zkusím teplotu vody, ale mám pocit, že mi zmrzne noha, takže dál než po kotníky se tam nepouštím, jen si ocákám nohy a ruce.

K teplotě vody v horách mám jednu historku - část konverzace na facebooku (volně přeloženo):

1.: Jsou tu kolem nějaké vodopády s jezírkem, kde by se dalo koupat po horkém letním dni a po túře?

2.: Nebyly moc hluboké, když jsem tam byl, snad později v létě. Voda byla taky pořádně studená.

1.: Ty určitě nejsi Kanaďan... pokud tam není led, tak se to nazývá horká vana.

2.: Dostal jsi mě, jsem z Austrálie, takže žádná voda tady pro mě není dost teplá.

Tolik o teplotě vody v Kanadě a o smýšlení Kanaďanů.

Mám už velký hlad, takže se aspoň najím, pořádně napiju (mám sebou skoro dva litry džusu a litr a půl vody, všechno za dnešek vypiju). Když svačím, otravují mě veverky, odháním je rukou a ony se k ní ještě víc přibližují a čmuchají k ní, jestli jim nedávám něco dobrého. Veverky se tady krmit nesmí, stejně jako všechna zvířata - měla by zůstat schopná samostatného života v přírodě. Chci si je fotit, ale foťáku se bojí, takže ten je nakonec odežene a dají mi pokoj.

U jezera potkávám také ovce "bighorn" (o kterých ještě nezkušeně tvrdím "nějaké horské kozy, muflony nebo co to vlastně je"):

Nějaká paní se mě ptá, jestli jsem obcházela jezero, říkám, že ne, že jsem byla jen asi kilometr daleko podél vody, říká, že ji zajímá, jak daleko až lidé chodí. Vysvětluji, že jsem přišla až z Banffu a teď mě čeká ještě cesta zpět, takže toho mám dost a nemohla jsem jít dál (a to jsem vynechala nejnáročnější část s výstupem na vyhlídku). Nabízí mi, že mě svezou až k dálnici, s radostí přijímám (taky trochu proto jsem to vypočítavě zmiňovala).