Grizzly Peak

15.6.2017

Tento týden očekávám dopis od vlády se zamítnutím mé žádosti o prodloužení víz. Jeden kufr mám už zabalený a nachystaný v koutě pokoje na rychlý odjezd ze dne na den, tam jsou všechny zimní věci, spacák a pár suvenýrů, druhé zavazadlo budu balit až v den odjezdu. Jsem tedy trochu napnutá – dočkám se čtvrtka a s ním dalšího výletu? Do středy však dopis nepřišel, a tak můžu začít plánovat, kam se vydat tentokrát. Byl to dlouhý týden, od posledního čtvrtka, který byl volný stejně jen napůl, už jsem se nemohla dočkat.

Na rozdíl od minulého týdne, tentokrát nepůjdu na túru sama, Karel si ochotně prohodil volno ze soboty na čtvrtek, tím se tedy rozšiřují možnosti, kam se můžu dostat, jediné omezení je ve sněhových podmínkách – směrem na Lake Louise je ještě pořád dost sněhu na vyšších horách. Takže volíme směr Kananaskis, tentokrát zase o kus dál, kde to ještě neznám. Plánování výletu nechal Karel spíš na mě, snažím se vybrat něco nezapomenutelného – dostatečně dlouhou túru, dostatečně do kopce, aby tam byla nějaká malebná jezírka… trochu zlobí internet, takže plánování jde pomalu, než se načte mapa nebo obrázky, musím dlouho čekat. Když konečně internet zase jde, ukážu Karlovi výsledek svého pátrání – nejvíce se mi zalíbila trasa k Lilian Lake a jezírkům Galatea, nad nimi je výšlap na High Point. Také je tam hora Mt Kidd, výstup na ni je složitý, prý se tam musí cesta dost hledat a trvalo by to deset hodin. Dávám přednost jezírkům a nižší hoře High Point. Karel souhlasí, ale čáru přes rozpočet nám opět udělali v infocentru, kde jsme se hned ráno zastavili. Celá oblast je uzavřená. Ptáme se tedy na jiné možnosti, spoustu z toho už známe – slečna za přepážkou doporučuje Loder Peak, Grotto Mountain (tam bych zašla někdy po práci), Mount Baldy, Heart Mountain... je to těžké, když my trváme na tom, že chceme zdolat nějakou horu a přitom už jsme jich tolik vylezli. Nakonec nás zaujme její nadšení pro Grizzly Peak, popisuje, že tam byla před týdnem a že je to nádherné, že je tam louka s rozkvetlými květinami. Takže se na sebe podíváme, kývnem a poděkujeme za informace. Je rozhodnuto, jede se na Grizzlyho.

Trochu jsme se zdrželi, jednak v tom infocentru, jednak nákupem svačiny v Canmore (před nákupním centrem nastala vtipně-rozpačitá situace „já si zapomněl boty“, ale nakonec to nevadí, protože jdeme dnes dvě lehké túry, které se dají zvládnout i bez pohorek, možná je to dokonce výhoda). Vyjížděli jsme v 8 h, pod Grizzlym jsme asi v deset hodin. S parkováním je to tam takové podivné, asi se zajíždí do trávy v příkopu (soudím podle toho, že když se vracíme, parkují tam dvě auta), my však volíme vzdálenější variantu na asfaltovém parkovišti.

Hned od začátku se prudce stoupá, zvolila jsem ostré tempo, vzhledem k pokročilé hodině, takže mě za chvíli píchá pod žebry a nestačím s dechem. Tak takhle ne, budu muset trochu zvolnit. Pořád mě rozčiluje, že nemám takovou kondičku, jakou bych chtěla, i přesto, že hodně chodím. Co je však pozitivní – ani po těch nejdelších túrách už mě nikdy druhý den nebolí nohy.

Počasí nám moc nepřeje, výhledy zpět do údolí, ze kterého jsme začali stoupat, jsou krásné, ale při focení si musím počkat na správnou vteřinu, kdy vysvitne slunce, než se zase schová za mrak. Fotím také kytičky do své sbírky, roste tu divoká růže, Indian Paint Brush a pár dalších, které zatím neumím pojmenovat (ale pracuje se na tom, příležitostně si názvy květin studuji z příručky, kterou mají v obchodě Monod's, takže když si tam Jirka zkouší sedák nebo lezečky, já studuji kytičky).

Pak před námi vyroste krásná špičatá hora (název jsem zatím nezjistila) s loukami na jejích svazích a říkám si, ta slečna v IC měla pravdu, tohle je jeden z nejhezčích pohledů, jaké jsem v Kanadě viděla. Dochází mi, jak tady louky postrádám, ale doma mi zas budou chybět ty skály a ta divokost krajiny…

Při prudším stoupání loukou se nám trochu ztrácí cesta, místy je tráva vydupaná a místy ne, až se cesta na chvíli ztratí úplně, pak ji uvidím o kus dál nad námi, ve skutečnosti jsme z ní sešli. Karel je o kus dál přede mnou, ale níž, a tak si říkám, jestli vůbec ví, že jde mimo cestu, volám na něj a ukazuju, kudy se má dát.

Pak přichází nejnáročnější úsek cesty, tentokrát vůbec nejde o scrambling, jen o suť v příkrém stoupání. Zdá se mi to nekonečné, drobné kamínky se hroutí pod nohama při každém kroku. Radši se už ani nedívám nahoru, jen sleduju svoje nohy, jak se s každým krokem dostávám o pár desítek centimetrů výš. Levá pravá levá pravá, jednou se nahoru určitě vyškrábu. Konečně vzhlédnu a vidím, že mi zbývá posledních pár výškových metrů, nejradši bych se rozběhla, už tam chci být, ale to se v tom kopci nedá. Jsme v sedle, kde vlevo od nás je Grizzly Peak, který jsme z poloviny obešli, vpravo je nějaká třítisícovka. Ani se mi tomu nechce věřit, vždyť tam není skoro žádný sníh!

Na vrchol Grizzlyho je to jen kousek, jde o nenáročné stoupání po skále a pak chůzi po hřebeni. Výhledy jsou hezké, jen to počasí by mohlo být ještě o něco lepší.

Cestou dolů už začínáme přemýšlet, co podnikneme v odpoledních hodinách, protože to vypadá, že zpět u auta budeme krátce po jedné hodině. Chci nejdříve zastavit v Kananaskis Village u Ski Resortu Nakiska a jít se podívat na Troll Falls („Trolí vodopád“), což bude zastávka tak na hodinu a pak můžeme zdolat ještě jeden vrchol, když vybereme nějakou 5-6 hodinovou túru. V autě se díváme do mapy a vybíráme tu delší – hřebenovku Wasootch Ridge, jehož polovinu už jsem absolvovala začátkem dubna, tentokrát bych chtěla dobýt vrchol.

Za jízdy ještě fotím krásnou horu Mt Kidd, která by byla také zajímavá pro nějaký další volný den, zvlášť když ji takto vidím, jak se tyčí nad silnicí:

U parkoviště nás pak čeká ještě jedno příjemné překvapení. Jak jsem zvyklá koukat po loukách a jiných otevřených plochách a hledat zvířata, rozhlížím se i tady po sjezdovkách, jestli tam není třeba medvěd a pak něco v dálce zahlédnu a říkám si, že by to sice mohl být i pařez, ale na sjezdovce moc vývratů nebývá a mám pocit, že se to pohnulo. Vytahuji tedy foťák, přiblížím (20x zoom), vyfotím, pak se zadívám na fotku, kterou také ještě přiblížím a mám jasno, je to medvěd! Je sice hnědý, ale podle tvaru těla myslím, že se jedná o medvěda černého (který může být i hnědě zbarvený). Ukazuji fotku Karlovi jako důkaz, že se nemýlím. Sama jsem hodně překvapená, jak jsem dokázala na takovou vzdálenost rozpoznat medvěda. Karel jde rychle k autu a bere si z něj dalekohled, vracíme se na druhou stranu parkoviště, kde je lepší výhled na tu sjezdovku, chvíli to vypadá, že medvěd se nám mezitím stihl schovat do lesa, ale zase z něj vyšel, a tak ho pozorujeme přes dalekohled a přes foťák (obojí má asi stejné přiblížení). Ještě mě napadá, že jsme cestou k vodopádu o medvědech mluvili – ani jeden z nás si nevzal bear spray, nechali jsme všechny věci kromě klíčů a foťáku v autě a pak z toho byli trochu nesví, je to divný pocit – jít někam bez batohu.

Když se dostatečně vynadíváme, vracíme se k autu a jedeme dál. Dál si můžete přečíst, jak jsme si chodili po Wasootch Ridge.