18.3.2017
První událost, o které chci psát je úterní lekce latinských tanců pro jednotlivce. O této lekci jsem řekla dvěma novým kolegyním, které se mě při zaškolování ptaly, co dělám po večerech po práci. Pak jsem to jedné z nich připomněla při obědě mezi ostatními, takže jsem rovnou vysvětlila všem o co jde a šli jsme nakonec v pěti. Lektorka Margarita z nás měla myslím radost, protože teď v zimě tam normálně chodí méně lidí, kromě nás tam byly jen dvě slečny. Margarita si mě pamatovala z léta, měla jsem s ní jednu lekci zumby.
Začaly jsme trénovat snadné základní kroky Salsy (dozadu a dopředu, na počítání: raz dva tři, pauza, pět, šest, sedm, pauza) a když jsme se je naučili, trénovaly jsme rotaci boků, která neodmyslitelně patří k latinským tancům a právě v kroucení boky spočívá hlavní tajemství. Když nám to začalo jít, řidali jsme kroky do stran a pohyby ramen a potom pohyby rukou. Zatímco lektorčina ruka vypadala elegantně, moje mi připomínala leklou rybu. Začaly jsme kombinovat všechno dohromady, takže jsme dokázaly v kuse zatancovat celou tu sérii „dozadu, dopředu a do stran“ třikrát – tedy jednou s kroucením boků, jednou s pohyby ramen a jednou s vystřelováním ruky vzhůru. Na konci lekce (mám pocit, že jsme ji i trochu přetáhly) jsme si ještě vyzkoušeli otočku a půlotočku se škubnutím hlavy. Konečně jsem byla pochválena, škubat hlavou mi snad šlo nejlépe. :-)
Fotky jsou bohužel jenom z telefonu:
Obr. 1 Zleva: Japonka Tamami, Novozélanďanka Tei, Japonka Misaki, lekorka Margarita, dvě cizí slečny a já
Obr. 2 Celá naše parta: Tamami, já, Misaki, Tei a Riho
Na středu jsem se se stejnou partou kolegyň domluvila, že budeme hrát deskovky, nakonec jsme celý večer hrály jen Jengu, byla jsem trochu zklamaná, že jsme toho nestihly víc, ale na druhou stranu bylo fajn, že jsme si hodně povídaly.
Ve čtvrtek jsme šli s Jirkou na lezení, těšila jsem se, že vyzkouším spoustu nových lehkých cest, vylezla jsem všechno na první pokus (od jedničky po osmičku), u deváté cesty jsem měla pouze problém dosáhnout na poslední chyt a vzdala jsem to, podobně jsem to měla s jedenáctou cestou, ale tu jsme nevzdala úplně, jenom jsem poprosila Jirku, ať dobere lano a nechá mě na chvíli odpočinout a po odpočinku jsem zvládla i ten konec. Desítku jsem záměrně vynechala, protože je to vedená cesta a potřebuji ji vylézt spíše na začátku dne, ne když mám za sebou už spoustu jiných cest. Byla jsem překvapená, kolik jsem toho zvládla, dříve moje maximum bylo asi šest cest za jeden večer, a to už jsem docela douho nelezla!
Potom jsem Jirku nechala ještě lézt a šla si zaplavat a i tady jsem skoro trhala své rekordy, přeplavala jsem bazén desetkrát tam a zpět, při osmém kolečku jsem vyzkoušela plavání s ploutvemi a trochu uvažuji, že až pojedu zase někdy k moři, ráda bych si je koupila, protože by se s nimi úžasně šnorchlovalo! A potom jsem ještě plavala pozadu s vypůjčenými speciálními ploutvemi na ruce, které jsou určené právě pouze pro plavání na zádech. Tak to byl pro mě docela zajímavý den, plný nových věcí.
A ještě jsem chtěla krátce zmínit páteční a sobotní lyžování – krátce, protože i lyžování bylo krátké a moc jsem si ho neužila. Padal déšť se sněhem, foukal studený vítr, sníh byl trochu těžký a byla špatná viditelnost…
Celkem fajn byly tři jízdy v Eagle Creeku, z té poslední mám i pěkné video, z té předposlední mám jen video, které jsem natáčela omylem, myslela jsem, že jsem kameru vypnula, ale byla zapnutá, takže zachytila to nejméně zajímavé a asi to smažu, ale možná se u toho ještě párkrát s Jirkou pobavíme, protože jsou na tom videu dobré hlášky, které bychom neříkali, kdybychom věděli, že to natáčíme.
Třeba hned na začátku Jirkovo: „Hlavně to natoč, jak se tady plazim po prdeli“
A já na to (v domění, že je kamera vypnutá), ironicky: „No jasně, vždycky natáčím ty tvoje nejlepší sjezdy“
Já: „To mě štve, ten minulej sjezd byl tak dobrej“
Jirka na to odvětí: „No, není každej sjezd posvícení“
Já: „Kam teď pojedem?“
Bezradné rozhlížení doleva a doprava – doleva bychom chtěli, ale doprava se terén víc svažuje… „Nevim.“
Logicky: „Asi dolu, co?“
Pak následuje trochu klení, když se nemůžeme dostat ze sněhu. Já si aspoň můžu pomoct hůlkama a trochu se odpíchnout, když mi to nejede, ale Jirka chudák poskakuje a plazí se po všech čtyřech a ne a ne se dostat konečně na sjezdovku. :-)
Taky se mi líbilo zase na Wawě, jako vždycky je to jedna z mála možností, kde je dobrá viditelnost. Jela jsem poprvé mezi dvěma modrými sjezdovkami, myslela jsem, že jedu prostě jen tak lesem, ale když se teď koukám na mapu, vidím, že je to značené jako černá sjezdovka. Tak prima, zase jsem vyzkoušela novou!
A oba dva dny jsem hodila nakonec na záda tašku s termoskou a botama a jela na lyžích až k parkovišti. Cesta už je v nižších polohách trochu ledovatá a vydřená, ale ještě to jde a pořád mě to hodně baví.
Udělala jsem jen pár fotek, hlavně proto, abych zdokumentovala, jaká je tady spousta sněhu:
Obr. 3 Spousta sněhu na skalách, cesta údolím k parkovišti
Obr. 4 Svah a zasněžené stromy, cesta k parkovišti