2. Dvakrát o lezení u Grassi

20.3. a 23.3.2017

Tento týden je tepleji, ale ledopády jsou ještě dobré, tedy aspoň ty v severních stěnách a v roklích. Jirka chce co nejvíce využít nakoupené lezecké vybavení a snaží se domlouvat s kamarády skoro na každý den. Občas to bohužel kvůli různým povinnostem a nenadálým událostem nevychází. V neděli jsme končili příliš pozdě v práci, ale v pondělí končíme před čtvrtou a ve čtyři už vyjíždíme z Banffu. Lézt bude dnes jen Jirka a Eric, já jedu jen jako fotograf. Díky vyšším teplotám se nebojím, že by mi při čekání na ně byla zima, ale stejně si beru lyžařské oteplováky a spoustu vrstev pod bundu.

Jako první leze Jirka, vyvádí cestu mnohem výš, než když jsme posledně lezli spolu, zakončuje ji u stromů, jistí Erika nejen za strom, ale i šroubem (Eric stromům prý moc nevěří). Cvíli fotím zdola, chvíli z boku, kde mám pěkný výhled na nedalekou horu Ha Ling a na vodopád v pozadí a nakonec lesem ledopády obejdu a fotím i shora, stihnu to stejně rychle jako Jirka a vidím ho provlékat lano smyčkou, která je kolem stromu. Počkám si i na Erika, až doleze, abych ho také vyfotila. Bavím se tím, že o mě kluci vůbec neví. Oni slaňují, já obíhám zase okolo. Jirka je překvapený, že mě dole nevidí, prý o mě měl strach.

Obr. 1 Celkový pohled na hlavní ledopád

Obr. 2 Jirka vede první cestu

Obr. 3 Pohled na vodopád v dálce

Obr. 4 Výhled na Canmore a Lady MacDonald (hora nalevo) a Grotto Mountain (hora napravo)

Obr. 5 Eric dolézá ke stromům nad ledopádem

Potom novou cestu vyvádí Eric, povedou se mi pěkné fotky a doufám, že to stejně poleze i Jirka (tak abych ho mohla vyfotit i s tím vodopádem za ním). Jirka nejen že to leze jednou po Erikovi, ale ještě asi dvakrát nebo třikrát se na laně vystřídají.

Obr. 6 Jirka jistí Erika

Obr. 7 Jirka leze asi potřetí, v té nejstrmější části, za ledopádem je vidět část vodopádu

Když už si myslím, že by to klukům mohlo stačit a mohli bychom už jet domů (už mám spoustu fotek, začínám se nudit a je mi zima na nohy, při přecházení potoka jsem si asi namočila boty), rozhodnou se kluci vylézt ještě jeden ledopád, vlevo od toho hlavního. Je prý krásný, ale já ho nemůžu vidět, protože je tam všude led, i v přístupové cestě, bez maček se tam nedostanu, obyčejné boty mi na ledu moc kloužou. Takže ledopády obejdu ještě jednou lesem, aspoň se pořádně zahřeju a počkám na ně nahoře. Vlastně to bylo tak, že jsem vyšla nahoru, abych se zahřála, tam si mě Jirka všiml a řekl mi, že se chystají na ten další ledopád a že mám počkat tam, kde jsem. Čekala jsem tak dlouho, že už jsem si myslela, že si to snad rozmysleli, ale počkala jsem ještě několik minut a za chvíli už jsem slyšela bouchání cepínů.

Obr. 8 Setkáváme se nad dalším ledopádem

Obr. 9 Eric a Jirka, v pozadí hora Ha Ling

Ani mě moc nepřekvapí, že lezou ještě dál, dlouhá část je spíš chůze ve sněhu, takže jim to jde rychle, skoro na ně nemusím čekat. Už se setmělo, na posledním vodopádu už je ani skoro nevidím, jenom světýlka čelovek. Tentokrát nečekám nad vodopádem, nemůžu se tam dostat, stezka je plná ledu.

Sejít to celé dolů potmě je dobrodružné, naštěstí Erikova čelovka svítí pořádně, proti ní jsou ty naše jak broučci světlušky. Nemůžu najít tu cestu lesem, kterou jsem už dvakrát vyšla a jednou i scházela dolů, ve tmě to vypadá jinak. Pamatovala jsem si dva potoky, před kterými máme odbočit, ale jsou tu celkem čtyři potoky, nejdřív dva, u kterých odbočíme špatně a pak se vracíme a pak ty dva další, které jsem si pamatovala. Když dojdeme dolů na silnici, je mi zase krásně teplo.

Za tři dny jsme u ledopádů u Grassi Lakes znovu. Tentokrát zase s Jirkou a mám i mačky a cepíny. Jirka mi ukáže ten ledopád vlevo, který jsme při svém foto-výletu nemohla vidět. Celý ho vylezeme. Docela se mi to líbí, ale zdá se mi to těžší než když jsem lezla poprvé, možná je tenhle ledopád strmější. V jednu chvíli mi uklouzne noha i ruka zároveň, docela se leknu, ale udržím se na druhé ruce a rychle zaseknu vyklouznutý cepín znovu. Nic by se nestalo, kdybych spadla, maximálně bych se uhodila do kolene nebo do nosu, ale nechci, aby Jirka věděl, že jsem spadla, cítil by to tahem na laně.

Obr. 10 Jirka v jeskyňce

Obr. 11 Celkový pohled na vodopád vlevo od toho hlavního

Pak ještě vylezeme ten hlavní vodopád, už se mi moc nechce, cítím se hodně unavená. Jirka vybral docela lehkou cestu, asi stejnou jako když jsme tu lezli poprvé, ale o něco dál. Když jsem nahoře, diví se, s jakou energií do toho ledu sekám cepínama, chvíli si myslí, že mě to tak baví, vyvedu ho však z omylu – abych zasekla cepín pořádně, musím se trochu naštvat, takže jsem si říkala něco v tom smyslu“ „Zatracenej led…štveš mě... celej tě rozsekám“.

Pak mě Jirka spustí na laně dolů, slaní za mnou a jedeme domů.